Vítejte v minulosti

Jak z tiskové zprávy vidno, oběti trestných činů z "nenávisti" jsou něco víc, než oběti trestných činů z "návisti" a potřebují hodně kvalitní evidenci. Je to sice diskriminace jedněch trestných činů na úkor jiných, ale tahle diskriminace asi trestná není. Avšak dost srandy. Důležitější otázkou totiž je, jak se stalo, že se ta jejich "nenávist" začala řešit až na konci druhé dekády tohoto století? Před tím nenávist neexistovala? Vím, že ano.

Moje první srážka se Systémem se udála nástupem do školky. Pro mě událost, pro učitelky rutina: hraní, svačina, zahrada, oběd, spaní a odchod domů. S hraním, jídlem, zahradou a odchodem jsem problém neměl, avšak se spaním ano. "Autorita" mi spánek přikazovala a já ho odmítal. Ani ležet a natož spát! Podrobnosti si už nepamatuji, ale protože se tento cyklus hloupých příkazů o spaní a mého odmítání opakoval 5x do týdne, nemohlo to na mě nezanechat stopy - u malého cvrčka je blbé říkat, že někoho nenávidí a tak řekněme, že u mě učitelky upadly v nemilost. 

Myslím si, že už v tomto okamžiku bych dnes porušil jakýsi bruselský paragraf o nenávisti a už jsem asi nabral směr k pověstné šikmé ploše. Důkazem může být můj nástup do první třídy, kdy hned druhý den školní docházky se mé kriminální sklony projevily v honičce s uklízečkou. Myslím, že mi přikazovala si sednout do školních škamen a já pro to neviděl jediný rozumný důvod. (Pro zvědavé - nechytila mě.) Asi si na mě pak postěžovala a já byl předveden do sborovny na kobereček. Co tam řešili už nevím, ale co lze taky řešit s šestiletým potencionálním kriminálníkem?

Druhý záchytný bod v úvaze o mé kriminální nenávisti, byla hned třída druhá a hodiny hudební výchovy. Zpěv jsem neměl rád a odmítal jsem zpívat. Jenže ouha - učitelka byla přesvědčena, že bych ho mít rád měl. Aby mou lásku ke zpěvu podpořila, velmi často, velmi úporně a velmi vysoko mě tahala za kotlety. Tehdy se kotlety (ani podpaží, ani žádná intimní místa) nevyholovaly a kdo zažil ví, jakou bolest tento výchovný úkon způsobí, kolik slz v setině vteřiny vyhrkne z očí a jaký konečný efekt takováto léčebná kůra má - karatelka potvrdila mé školkové podezření, že učitelky jsou vyzobané až morku kosti a v dalším životě se jim mám vyhýbat velmi širokým obloukem. 

Musíte uznat, že jiný pocit, než nenávist k učitelskému sboru jsem cítit nemohl, ale zbaběle jsem se neudal. Jsem suchar.

Třetím bodem byly školní výchovné výlety do Polska. Bylo jich nepočítaně. Nejdříve návštěva Osvětimi a potom Krakov nebo Katovice. Rok co rok. Někdy i dvakrát do roka. Při první exkurzi Osvětimi to snad bylo i zajímavé. Možná i ta druhá cesta jako opáčko ještě šla, ale od třetí jsem si z Osvětimi dělal srandu a od páté mi všechny oběti holokaustu začaly lézt krkem. Nesnášel jsem celý Osvětim s hromadama odporných kostí, brýlí, bot a kufrů. Lze říci, že ti, co měli ten ohromný nápad, že mi každý den musí zopakovat něco o válce a o holocaustu, abych věděl, jací jsou Němci hajzli a Židi chudáčci, tak dokázali přesně opak toho, co zamýšleli. ...teda, Němce nemusím dodnes, ale vztah holocaustu se silně transformoval - po zaslechnutí slov jako "Osvětim" nebo "židi", jsem pln vzteku začal skřípat zubama. I.P.Pavlov by ze mě měl jistě obrovskou radost.

Avšak ani tady jsem svou nenávist zbaběle nenahlásil. Nebylo sice komu, protože VB by té době takové hovadiny neřešila, ale nic to nemění na tom, že jsem svou nenávist nenahlásil aspoň doma, rodičům. Mohli se mnou udělat pořádek. 

Čtvrtým bodem byla střední škola. Učňák. I když už na základce se do nás snažili vlít něco o vedoucí úloze Strany, tak proti učilišti to nebylo nic. Teprve učiliště nám skutečně ukázalo co znamená komunistický duch dělnické třídy, budovatelské myšlení a hrdý pohled do světlých zítřků. Probíhalo to tak, že před zahájením praktické výuky byly každý den aktuality, což znamenalo, že jeden z učňů ostatním, v řad nastoupeným spoluučňům, měl z novin přečíst něco veledůležitého. Hlavně z Ruďasa. Nějaký ten závěr sjezdu KSČ nebo nový závazek v rámci Sakmarovského hnutí nebo nějakou tu líbačku na letišti. No, prostě každodenní průplach jak vyšitý. Když se ale dnes podívám na výsledky této ideologické průpravy, tak kromě srandy, která u těchto debilních zpráv občas byla, tak jsem díky zmíněným ideominutkám začal komunisty i s jejich idejemi, z hloubi duše nenávidět. Mám na mysli nenávidět ještě více, než před nástupem na učňák (což rozhodně nebylo málo). Při pohledu na rudý prapor jsem od té doby začal vidět rudě, dělalo se mi zle a nejraději bych všem komančům vypálil jejich luxusní sídla a prořezal gumy jejich černých 613-ek.

Jak vidět, tady již má nenávist dosáhla skutečného vrcholu a podle dnešních norem bych měl být důsledně evidován, neřku-li, jít přímo za katr. A kdyby nešlo mě zpětně napravit, tak jsem pro, aby byli komunisti být za mou nenávist k nim nějak odškodněni. 

Teď bych měl asi napsat něco jako "konec srandy". Nebo "dost té poloironie". Jenže problém je v tom, že můj život neskončil rokem 1989, ale pokračuje dál. Můžu se tak nad prošlými léty trochu zamyslet.

Co z nich tedy vyplývá? Pro mě jediná věc a sice, že vůbec neplatí obecně užívané pořekadlo, že "stokrát opakovaná lež se stává pravdou". Je to úplná blbost, kterou by snad nevymyslel ani pověstný houpací kůň. Já osobně a na vlastní kůži jsem zjistil, že platí spíše "nenávist narůstá kvadraticky k množství opakovaných lží a manipulací". Ale z druhé strany je mi podezřelé, že jsem si toho všiml jen já a stále je užíváno spíše to o "100x opakované lži". Tomu vpravdě moc nerozumím.

To, co jsem popsal shora - bylo. Již se to stalo. Dnes vidím, že jsem se měl jít udat minimálně za svou nezměřitelnou nenávist ke komunistům. Jenže jsem slaboch. ...ale zase, když tak o tom přemýšlím, kdyby se za to samé udal celý národ, musel by v roce 1989 George Soros přivézt zahraniční brigádníky, aby po náměstích alespoň někdo těmi klíči zvonil. To by pro něj ovšem znamenalo vícenáklady... Achjo, je to problém s tou kriminalizací nenávisti do roku 1989.

No nic, naštěstí jsme se komunistů zbavili, máme dnes již tu vytouženou svobodu a jen pravda a láska se po celé zemi rozlévá. Dnes již nemusíme nikoho nenávidět, protože nám nikdo do hlav nenalévá nějaké zvrácené ideologie, jako kdysi. Dnes totiž jsou jejich ideologie přímo vyzvracené!

Tak třeba víme, ideologičtí aktivisté dnešní doby intenzivně propagují nová speciální práva pro komunitu LGBT, příčící se snad všem přírodním zákonům. Na pomoc si berou politiky, slaboduché kumštýře a prodejné vědce, kteří nám "dokazují", že přírodní zákony jsou ve své podstatě protispolečenské. Že porušují základní lidská práva a proto je třeba se na přírodní zákony zaměřit a zrušit je. Ve jménu této ideologie se už utratilo opravdu hodně peněz a bylo toho namleto už tolik, že to zřejmě způsobilo i to jejich globální oteplování. Nevím jak u vás, ale čeho třeba u mě docílili? Docílili jedině toho, že celá komunita mi leze krkem, že každým dalším proneseným slovem docilují jen mé větší a větší nenávisti ke každému propagátorovi onoho novodobého úchylismu a témuž jsem pochopitelně naučil i své potomky. Nic víc se mnou zatím nedokázali.

Nebo vezměte hnutí gederistů - pravidelně a čím dál hlasitěji jsou slyšet, že muž není muž a že prý žena není žena. Že se prý váš potomek v osmnácti sám podívá do kalhot a podle toho se rozhodne, jestli je muž, žena nebo krokodýl...

Kdyby tihle genderisti byla nějaká omezená sekta ve stylu jehovistů nebo nějakých proroků, nevadilo by to. Ať se před svými komunitními oltáři klidně klanějí čemu libo. Jenže sektou nejsou. Dostávají široký prostor v médiích i funkce na ministerstvech, takže zde také začalo platit, že s každým dalším přineseným důkazem o jejich genderovém idiotismu je čím dál více nenávidím. Úplně stejně jako ty komunisty před rokem 1989 a můj kádrově-kriminální profil se stále více a více zhoršuje. Myslím, že je nejvyšší čas si prohlídnout nějaká ta popraviště.

Nebo další důkaz - odpady. Tady se mnou obvykle dost lidí nesouhlasí, ale většinou jen z pohodlnosti, že se jim o této skryté manipulaci nechce přemýšlet. Můj názor je všeobecně znám a nikde se s ním netajím (https://www.czechfreepress.cz/blogy/vy-tridte-my-zatim-znicime-planetu.html), ale i já se stále vyvíjím: čím více vidím chemií z letadel ušpiněné nebe, čím více na dálnicích vidím kamiónů s mlékem z Německa, rajčat ze Španělska, brambor s Egypta a se šmejdy z Číny a současně čím více tlačí do třídění odpadů, většího regulování ohnišť na špekáčky a nebo, čím více zakazují topit v kotlech, tím více se měním i já. Čím větší je nepoměr mezi tím, co mohou legálně dělat ONI a co jsme povinni MY, tím třídím méně a méně. Ještě zhruba před dvěmi lety jsem odevzdával alespoň tužkovky a prošlé léky, ale dnes už kašlu i na to. Odmítám totiž vše, co mě manipuluje, omezuje mou svobodu. Vše, co ze mě mechanického dělá robota a nutí mě nepřemýšlet. Enviromentální pokrytce prostě nemohu ani cítit.

Kdybychom dali ještě jeden z mých nenávistných škraloupů, tak třeba ten s barevnými imigranty. Zcela otevřeně a čestně mohu prohlásit, že černoši, ani Arabi, ani "ťamani" mi nikdy nevadili. Pižmo černochů mi sice, slušně řečeno, nikdy nadvakrát nevonělo, ale já jim můžu taky smrdět. O to nejde. Na koleji jsme se s nebílými studenty běžně bavili a jejich srandovní čeština a odlišný smysl pro humor nás často rozesmál. Byli úplně v pohodě a my také.

Dnes už se nesměji. Ono ani moc není čemu, když nám ziskové organizace včele s Bruselem, korporacemi a vlastizrádnými domácími vládami tady chtějí natáhnout půl afrického kontinentu. Není čemu se smát, když se na mě a z akčních letáků tlemí, jak bota černý hošan a retušují se symboly naší kultury na evropských stavbách. Vůbec není čemu se smát a to ani kdyby v televizi běžel nonstop zábavný pořad, jak jsou černoši citliví a Arabi dobrosrdeční. Tlačí nám je ve dne, tlačí nám je i v noci. Tlačí je ve filmech, tlačí je v seriálech, tlačí je v dokumentech. Tlačí to od jara do zimy. Tlačí mi něco, co nechci a tlačí to přes platný Zákon o akci a reakci. ...a tak schválně hádejte, jaký mám dnes postoj k černochům a Arabům? Ano správně - srandovní čeština je zapomenuta a noví ideologové dosáhli jedině toho, že když dnes náhodou nějakého vidím na ulici, tak si před ním odplivnu. (Neštěstí nebydlím v Praze nebo v Teplicích, tak mi nehrozí dehydratace.) Dnešní ideologičtí politruci zkrátka dosáhli jedině toho, že jsem barevné neevropany začal nenávidět včetně organizátorů, kteří je tady násilně a proti mé vůli pašují.

Ale budu ale muset končit. Ideopolicie již zastavila na nenávistné ulici, před mým nenávistným domem a vidím, jak ukazují na mé nenávistné okno. Jdou si pro mě. Vypínám svůj nenávistný počítač a lehám si na nenávistnou podlahu, ...ale přijde doba, že si přijdou i pro vás. Možná právě teď zjistili, že čtete tyto k nenávisti návodné texty. Čtete texty, které již brzy budou na indexu.

Vítejte v minulosti.