Andělé v mých očích...

Vše námi vnímané, je velmi subjektivní schopnost pozorování reality kolem nás, tudíž poloha mysli každého je naprosto jedinečná a neopakovatelná, stejně jako životní pouť, kterou si každý z nás prochází a tím pádem z toho vyplývá i mnohdy docela komplikovaná schopnost najít životního druha nebo družku, přátele, kamarády, porozumět si s ostatními, pojem solidarity... Zdá se Vám tento úvod mimo mísu...???

Pointa je vědomí, že i když každý jdeme pouze tou svou cestou, ať už konáme činy vědomé nebo nevědomé, s dobrými úmysly či špatnými, nakonec na 100% všichni sdílíme shodné parametry existence, které se každému ovšem do cesty staví naprosto v jiném pořadí. Z toho po té plyne stav psychiky a schopnost sebekontroly.
Mnohé události jistě nestihneme prožít, protože máme jaksi omezenou životnost tělesné schránky, takže docela dost záleží na tom, co si vybereme a když uvážíme možnost nekonečna, tak ani není v možnostech jednoho života vše stihnout. Ve spojitosti s omezenou životností těla okamžitě mnohé napadne, a co věčnost duše, reinkarnace...??? Co to tady píše...???
Vše je otázka volby, někdo chce tak, jiný jinak. Říkáme tomu dosti nepřesně, VÍRA. Ve skutečnosti je ale daleko výstižnější slovo VOLBA. :)
Takže pokud bych měl objektivně vzdáleně reagovat na možnou schopnost vidění Andělů apod., pokusím se o to raději svým subjektivním vnímáním reality. ;)

Dokud mysl není připravena vyhodnotit vstupy, kterými je atakována i bez ohledu na schopnost je vnímat, nedochází k jejich vyhodnocení, takže je prostě nevnímáme. Nikde není napsáno, že to, co nevidíme, neexistuje. Můžeme přijmout za skutečné pouze to, s čím jsme přímo konfrontováni na základě spektra smyslů, které momentálně ovládáme...
Jinými slovy, když se narodíme, již od početí dochází k neuvěřitelně kouzelnému procesu zplození, snad nejkrásnější události ve vesmíru a tento proces v sobě zahrnuje explozi smyslů, vjemů, citů, stavby a formy, neustálou rozvíjející se expanzi vědomí. V přímém přenosu dochází doslova k naprosto nové formě probouzející se existence, která v sobě nese již vše minulé z minulých etap exploze vědomí svých předků, vždy o generaci silnější a moudřejší. Z toho i plyne potřeba se rozmnožovat...
To až časem jsme nuceni se učit od svých rodičů a okolí, jak žijí a naše cesta je dlouho pouhé hledání toho, co jsme se odnaučili používat jako děti, zejména co se týká rozvíjejících se smyslů a fantazie. Chci tím vyjádřit absurditu, že za ideálních podmínek by docházelo k naprosto nerušené expanzi vědomí jedince do neuvěřitelné šířky smyslových vjemů...
Dospělí mají často pocit, že jsou děti hloupé, trestají je, křičí na ně, nutí jim životní cestu dle obrazu svého. Jenže co když z pohledu dítěte je dospělý jedinec neobyčejně hloupý, protože zapomněl skoro vše, pro co byl stvořen a dnes se omezuje stereotypy, které nemají opodstatnění a ještě to vnucuje potomkovi, který má třeba naprosto odlišnou představu, ba co víc, mnohé tyto tendence výchovy, zejména ty násilné, jsou silně destruktivní pro budoucnost. Je to samozřejmě komplikovaná otázka, kdy je potřeba dítě ochránit, ale i to když se přežene, nemusí nakonec přinést pozitivní výsledek. Zkrátka všeho moc škodí...

Od zrození dochází k radikálnímu zásahu do vývoje jedince, kdy stačí již v počátku málo a celý zbytek jeho života tím může být definován dříve, než si stihne sám vybrat svou životní pouť. V podstatě k tomu dochází tak jako tak, ovšem to, co počátek definuje, je naprosto v rukou rodičů a okolí a z toho plynoucí pojem zodpovědnosti. Většinu života strávíme hledáním pravdy a smyslu života, až nakonec dojdeme k tomu, že pokud máme žít to, co cítíme, musíme najít cestu, jak toho dosáhnout mezi nespočty jedinců, kteří to mají takzvaně na háku nebo dokonce staví svou existenci na destrukci jiných jedinců, ale i naopak, samozřejmě. Nejsnadnější cesta je si věřit a konat činy vědomě a ne na základě toho, co nám kdo napoví (politici, reklama v TV, chlast, drogy, různé typy závislostí na čemkoliv, co vás napadne). Když vám okolí vnutí, že Bůh není, těžko budete projevovat touhu ho hledat, ale když vás vychovají někde v klášteře pod bičem Biblí apod., tak nejspíš strávíte celý život dle tohoto vzoru...

Schopnost odlišit žití toho, co chci a žití toho, co nechci, osobně definuju jako "střízlivé ego".

Vždy jsme ovlivněni okolím dřív, než si to stihneme uvědomit a mnozí tomu říkají podvědomí. Tvrdí, že žijeme následek rozhodnutí, které učiní mozek pár milisekund před tím, než se skutek odehraje, takže v podstatě neustále čelíme pouze dopadům rozhodnutí, která jsme si nevybrali. Že v podstatě celý náš život může skončit jen tím, že donekonečna žijeme životy druhých, dle jejich představ a vizí. Tudíž nám jako by vnucují představu, že naši realitu neustále prociťujeme mírně v budoucnosti o již zmíněné milisekundy a mozek se nachází v přítomnosti, kde kalkuluje možnosti reakce na momentální vstupy. Jako by naše vědomí mělo být jakýsi závoj za odehrávajícími se událostmi, které se realizují v přítomnosti a že tím pádem můžeme jen hodnotit minulost a poučit se z ní...
Pokud by tomu tak bylo, tak bychom nikdy nebyli schopni vědomě konat a byly by jsme tím pádem pouze nevolenými otroky, viz. Darwin a role náhody, někdo tomu říká osud, který je neměnný a pevně dán. Jiní zase věří tomu, že je to naopak o tom, že jsme v přítomnosti neustále a pořád a že čas v podstatě neexistuje, protože minulost už byla a budoucnost se ještě nestala. Je to určitá míra absolutismu... Čí víra není absolutní...??? Například kdy je kdo a za jakých okolností třeba i ochoten pro víru ukončit svůj život nebo naopak zaprodat celé generace...???

Vše je prostě jen o tom chtít to a vyžadovat to, přát si to a dopřát si to a hlavně žít to, ať už je to cokoliv. Jinak to přece nedává smysl, ne...???
Úspěch se vždy dostaví jen tomu, kdo koná v souladu se sebou samým a mnohdy máme velký problém to před okolím dostatečně obhájit. Kdo chce pomáhat, pomáhá, kdo chce vraždit, vraždí, kdo chce vidět Anděly, vidí Anděly. Život je otázkou priorit a mozek si tím programujeme neustále svými myšlenkami a touhami. Jsme toho svědky dnes a denně každou neměřitelně krátkou dobu. Každý jistě zná pocit, že se mu na základě "něčeho" život obrátil najednou z ničeho nic naruby. Jsem ovšem toho názoru, že vždy ke všemu vede dlouhý řetězec událostí a tyto momenty pocitů náhlé změny, jsou jen dopady uvědomění si hlubších kontextů na základě momentálního prožitku, který jako by doplní poslední dílek skládačky a my si najednou řekneme, ahá, no jo vlastně... :D
Jediné ale, po čem nakonec skutečně toužíme, je najít v sobě klid a mír, opustit napětí, které mnohé svírá, ukončit rozpor tužeb versus prožívaná realita, opustit zmatení, hledání jistot, podržet si situace, které nám dělají dobře...
Toho ale nedosáhneme honbou za dokonalou čistotou duše a osvícení dle nějakých dogmatických bájí, ale uvědoměním toho, že již hříchy napáchané staly se, stejně jako činy dobré a chvály hodné. Je třeba pochopit, že vše činíme z vlastní vůle dle schopnosti vnímat přítomnost. Není žádná norma, kdy už se můžeme považovat za osvícené a třeba spatřit Anděly. Vše se lze naučit a následně zapomenout a po té znovu naučit, jak je libo, vždy je to otázka volby, životního stylu a je jasné, že po již učiněných krocích, jsou některé životní poutě poměrně komplikované a cesta k napravení chybných rozhodnutí mnohdy zabere podstatnou část života...

Klíčová je ale schopnost komunikace. Když naše mysl neumí nebo zapomněla komunikovat například s jinými bytostmi, ať už existují v jakékoliv formě, nemůžeme je vnímat smysly, které k tomu nejsou určené, ale můžeme k nim například hovořit a prosit je, žádat, chtít. Nebo v sobě můžeme rozvinout takové smysly, které to umožní přímo. Když se jde naučit matematiku a logiku, proč by nemohlo jít se naučit komunikovat s Anděly...???
Ve výsledku jsme to, čím se obklopujeme nebo čím jsme obklopováni. To je opět naše volba a je fakt, že někdy to chce hodně odvahy a sebedůvěry. Čím častěji něčím stimulujeme svou mysl, tím se také stáváme a na základě toho i jednáme...
Kdysi jsem byl na motivačním školení managerů nejmenované společnosti a tam to přesně bylo vidět, plánovací kalendáře doma na zdi, aby na to člověk koukal pokaždý, když jde na záchod a tím se dokonale naprogramoval. Pořád na sobě nosí drahý oděv, aby se stimuloval pocit bohatství...
To vše jsou nespočty parametrů, které si do života buď vpustíme vědomě nebo nám je někdo podsune, protože to momentálně nejsme schopni vnímat, že jsme například manipulováni. Nepřipouštíme si to, protože to zatím nechápeme, pravděpodobně postrádáme konfrontaci s nějakou realitou a následné prozření (uvědomění)...
Je na oněch bytostech, jestli nás vyslyší s ohledem na naši vnitřní schopnost uvědomění, oč vlastně žádáme a co od toho očekáváme a je otázka, jestli ten onen dotyčný je toho vůbec schopen a nežádáme náhodou tam, kde se požadavek nedá realizovat nebo prostě promlouváme ve formě, která je nečitelná...??? Co je to ten hlas v mý hlavě a proč mluví zrovna česky...??? :D Když žádáme mír pro celou planetu, tak se taky musíme připravit na to, že to bude poměrně složitý proces, který z našeho pohledu může trvat i celá staletí-tisíciletí a jak vidíme, přes všechny modly se stejně lidé zatím střílí mezi sebou pro barel ropy nebo politický názor... 

Mnoho lidí se modlí a medituje, ať už je všude konečně mír a láska, pohoda a klid. Přitom sami ve svých životech těchto skutků nejsou mnohdy schopni. Každý nechť začne nejdřív u sebe a pak pochopí, že jediná nutná informace, kterou by jsme měli sdílet, je život v pokoře... ;) Ne všichni chtějí žít v lásce, tak proč jim ji vnucovat...??? Spatřit Anděla můžeme kdykoliv a v jakékoliv formě, když si to budeme moc přát... :) Ovšem může existovat možnost, že ve hmotě se realizují energie myšlenek podstatně pomaleji, než třeba na úrovni bytostí, které oslovujeme a jejich existence není tolik brzděna hmotnou formou. Viz. mimo jiné teorie dimenzí. Čas je velmi relativní a vše je schopnost prostorového vnímání, kde ne nezbytně je potřeba se omezovat třemi, potažmo čtyřmi dimenzemi. Pakliže jsme schopni vnímat pojem nekonečna, tak i náš vhled do možného je velmi otevřen. Zatím co zde na planetě se počítají hodiny a dny, jinde to mohou být milisekundy a jinde celá tisíciletí...
Osobně vnímám, že je nespočet vesmírů a forem, každá definovaná dle sobě vlastním vědomím existence a v mnohém se mohou prolínat i s jinými, ovšem je to právě ta schopnost vzájemné komunikace, tudíž osvojení si smyslů, které to umožňují...


I když jsem zřejmě tímto textem zklamal fanatické esoteriky, musím osobně konstatovat, že zde nehodlám rozebírat to, co cítím. Vždy jen očekávám, že mi zde někdo zanechá svůj názor... ;)
Když se nad tím vším zamyslíte, zkusme připustit, že některé vyspělé mysli v historii opravdu mohly předvídat možné události, neboť prostě jejich smysly byly natolik vyvinuté, že to přesahovalo hranice vnímání reality drtivé většiny populace. I dnes jsou lidé, kteří předpovídají budoucnost, ovšem nijak nedostávají příliš prostor ve veřejném prostoru. A ti, co ten prostor mají, se naučili říkat to, co se od nich očekává, neboť jim to deklaruje poměrně blahobytný život. Těm se říká "servilní lokajové" (výraz převzat od Prof. PhDr. Jana Kellera, CSc). Narazíte na ně všude a dle mého názoru nejvíc lidstvu škodí na úrovni politiky a vrcholového byznysu. Současné paradigma mamonu, které se brzy zhroutí, mnozí esoterici budou oslavovat jako globální nabytí vědomí. Prostě se zlomí vliv minulé generace a projeví se vůle generace nové...

A tak tedy, co to všechno má společné s Anděly...??? Jsem naprosto přesvědčen o tom, že když někdo na něčem velmi usilovně pracuje, nakonec toho dosáhne, bez ohledu na názory okolí. Dokonce jsem přesvědčen, že mnozí, aby nebyli upalováni nebo v dnešní vyspělé civilizaci zesměšňováni, se o své vnímání reality raději nedělí a nechávají si to pro sebe. Co je ale podstatné a krásné, že si to všichni bez rozdílu začínáme čím dál více uvědomovat, i když to nyní vypadá, že je tomu právě naopak. Tak to vždycky vypadá kilometr před koncem maratonu a z posledních sil... :) Země kdysi přece byla placaté, ne...???