Zastavení genocidy, ukončení násilí a zajištění nezávislého a životaschopného palestinského státu je naléhavou povinností.

Vážný konflikt mezi Palestinci a Izraelci začal před pětasedmdesáti lety, v roce 1948. Tehdy Izrael zahájil první válku proti Arabům a nezákonně obsadil o 23 % více území, než mu bylo přiděleno v roce 1947, kdy OSN přijala rezoluci č. 181 (II), která rozdělila region na dva státy: jeden arabský a jeden židovský.

Tomu druhému, Izraeli, bylo přiděleno 54 % území. Stát Izrael existuje, protože rezoluce OSN odsouhlasila jeho právo na existenci, o které se zasloužil tím, že se stal obětí brutální genocidy, kterou už žádný národ, včetně Palestinců, nemůže nikdy trpět. Od té doby první takto vzniklý moderní stát nepřestal systematicky porušovat všechny rezoluce mezinárodní organizace, která uznala legitimitu jeho existence.

V první válce, kterou Izrael zahájil v roce 1948, pokračoval v obsazování 77 % území včetně západního Jeruzaléma. Pro Palestince tato válka znamenala "Nakbu", katastrofu, pohromu. Více než polovina arabského obyvatelstva byla vyhnána nebo musela z okupovaného území uprchnout.

V roce 1967, po druhé válce, Izrael obsadil Gazu a Západní břeh Jordánu, což způsobilo exodus půl milionu Palestinců. Tím oficiálně začala nezastavitelná okupace, anexe a kolonizace prostřednictvím nelegálních osad na okupovaných palestinských územích, která trvá již více než 50 let a která de facto znemožnila existenci nezávislého palestinského státu.

Gaza je největším ghettem na světě. Generální tajemník OSN Antonio Guterres ji nazývá "peklem na zemi". Žije zde 2,4 milionu lidí, přičemž hustota zalidnění je jedna z nejvyšších na světě a polovinu z nich tvoří děti. Podle Amnesty International žije nejméně 38 % obyvatel v chudobě. 54 % obyvatel trpí chudobou.

Padesát čtyři procent obyvatel nemá dostatek potravin. Kvůli izraelským vojenským opatřením je 35 % zemědělské půdy a 85 % rybářských vod zcela nebo částečně nepřístupných. Do moře je denně vypouštěno 50 až 80 milionů litrů částečně vyčištěných odpadních vod. Více než 90 % vody ve vodonosných vrstvách Gazy je nepitných.

Chybí zde přijatelný vzdělávací systém, odpovídající zdravotní péče a pravidelně dochází základní léky. Důvodem je izraelská blokáda, která trvá od roku 2007 a která také znemožňuje většině obyvatel opustit území, pokud by si to přáli. 

V letech 1947-2001 Izrael nedodržel nejméně 26 rezolucí OSN, aniž by ho jakákoli mocnost, aliance národů nebo mezinárodní organizace přiměla k dodržení jediné z nich. Izrael si z beztrestnosti udělal svůj způsob jednání s mezinárodním společenstvím. Je to jediný stát, který má volnou ruku k systematickému porušování mezinárodního práva a který se zřejmě nezajímá o důsledky svého porušování pro světový mír a blahobyt, včetně následných energetických a hospodářských krizí, které každá válka rozpoutaná Izraelem způsobuje celému lidstvu.

Obvyklou výmluvou pro toto systematické a beztrestné porušování jeho závazků je neomezené a neomezitelné údajné "právo na obranu", které ignoruje uplatňování zásad přiměřenosti a rozlišování při reakcích vyžadovaných podle mezinárodního humanitárního práva na ochranu civilního obyvatelstva.

Aby bylo právo na obranu zákonné, musí nejprve existovat nelegitimní agrese, na kterou lze reagovat prostředky racionálně použitými k jejímu odvrácení nebo odražení. Odveta, pomsta, trestné operace, zejména když protiprávní agrese skončila, nemohou být nikdy považovány za legitimní sebeobranu. Jsou to zrádné akce, které představují mezinárodní zločiny.

Článek 3 společný pro čtyři Ženevské úmluvy o mezinárodním humanitárním právu z roku 1949 stanoví náležitou ochranu civilního obyvatelstva v ozbrojeném konfliktu vnitřní nebo mezinárodní povahy a zavazuje k "humánnímu zacházení bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy pleti, náboženství nebo víry (...)" se všemi osobami, nejen s civilním obyvatelstvem, ale i s těmi, kteří byli "hors de combat", a zakazuje braní rukojmí.

Ignorovat tento příkaz znamená skoncovat s jedním z charakteristických znaků naší éry, která byla zahájena mezinárodním společenstvím po porážce nacistického fašismu ve druhé světové válce a po přijetí hlavních mezinárodních úmluv o respektování a bezpodmínečném dodržování lidských práv. Tímto charakteristickým znakem je mezinárodní humanitární právo, zákony upravující války, v nichž neplatí vše. Regulace války je jedním z velkých rozdílů mezi chováním lidí a zvířat.

Nelze považovat za důstojné civilizovaného člověka, když o palestinském civilním obyvatelstvu v pásmu Gazy řekne, že "všichni jsou vinni, všichni jsou terčem útoků", jak 18. října prohlásil izraelský prezident Isaac Herzog, který zastává nejvyšší funkci ve státu, jenž se mezinárodnímu společenství prezentuje jako demokratický.

Tato prohlášení mají ospravedlnit útoky, jako byl ten, který Izrael spáchal 17. října na arabskou biskupskou nemocnici Ahlí v Gaze a který si vyžádal stovky mrtvých, podle některých zdrojů více než tisíc. Není třeba připomínat, že Ženevské konvence z roku 1949 poskytují výslovnou ochranu nemocnicím během ozbrojeného konfliktu, které se v žádném případě nesmí stát předmětem útoků.

Herzogova prohlášení, stejně odporná jako iracionální, ho staví mimo zákon. Z pozice odpovědnosti státu ignoroval zákaz zbavit civilní obyvatelstvo Gazy nebo jakéhokoli jiného území okupovaného nebo napadeného Izraelem ochrany Ženevských úmluv. 

Izrael se snaží ospravedlnit své útoky na civilní obyvatelstvo Gazy tvrzením, že je varoval před nutností jejich přesunu. To je falešný argument, protože v Gaze není žádné bezpečné místo, kam by se mohli přesunout, jak se ukázalo v posledních dnech. Nucené deportace, přesuny, přesuny nebo evakuace pod hrozbou vojenského útoku proti chráněnému civilnímu obyvatelstvu jsou výslovně zakázány i Ženevskými úmluvami.

Co je podle mezinárodního humanitárního práva povoleno, je, aby okupační mocnost dočasně přemístila evakuované obyvatelstvo do bezpečí před vojenským trestem. Izrael se však vzdal snahy převzít odpovědnost za jakékoli dočasné přemístění za účelem ochrany civilního obyvatelstva. Pravděpodobně proto, že jedinou bezpečnou možností je přesun obyvatel Gazy z neobyvatelného ghetta, v němž jsou uzavřeni, na území pod izraelskou kontrolou.

Nejenže se nepokouší civilní obyvatelstvo přenést do bezpečí, ale intenzivně se věnuje útokům, ničení, odstraňování nebo znehodnocování majetku nezbytného pro přežití obyvatelstva Gazy, jako jsou potraviny, zásoby energie, zařízení a zásoby pitné vody. Ničení a zneškodňování je rovněž závažným válečným zločinem. 

Veškerá opatření na ochranu civilního obyvatelstva a zákazy útoků na ně platí jak v mezinárodních, tak ve vnitřních ozbrojených konfliktech, takže je jedno, jak chceme izraelsko-palestinský konflikt charakterizovat. V nemezinárodních ozbrojených konfliktech - Dodatkový protokol II Ženevských úmluv - existuje mandát zaručující ochranu všech osob, které se přímo neúčastní bojových akcí, s výslovným zákazem činů proti životu, krutého zacházení, kolektivních trestů, braní rukojmí, teroristických činů a obecně jakýchkoli útoků na osobní důstojnost.

Vždy existuje tato povinnost respektovat a chránit civilní obyvatelstvo. Celé civilní obyvatelstvo, včetně izraelského civilního obyvatelstva žijícího na okupovaných územích, i když se jedná o nelegální osady. Nezapomínejme totiž, že Izrael porušuje Ženevské konvence také tehdy, když přesouvá vlastní civilní obyvatelstvo na území, které nelegálně obsadil, jak opakovaně konstatovala OSN.

Útoky Hamásu ze 7. října proti obyvatelstvu žijícímu v nelegálních osadách, které se "přímo neúčastní bojů", jsou rovněž válečnými zločiny. Izrael by mohl tyto činy rovněž považovat za terorismus, ale v takovém případě by měl odpovědné osoby stíhat podle vnitrostátního trestního práva, postavit je před soud a podrobit je řádnému soudnímu řízení, na které mají nárok i ti nejzavilejší teroristé.

Neexistuje však právo bránit se proti teroristickým činům vojenskými útoky na území a jeho civilní obyvatelstvo. Taková reakce je jednoznačně válečným aktem a jako taková se řídí mezinárodním humanitárním právem. Snaha ospravedlnit kolektivní trest proti celému obyvatelstvu území - při ignorování zásady proporcionality a rozlišování ochrany civilního obyvatelstva a zdravotnické a humanitární mise - banálním argumentem, že Hamás je zařazen na seznam teroristických organizací, je nejen nepřijatelná z právního hlediska, ale je také používána jako argument k ospravedlnění páchání genocidy v Gaze.

V demokracii závisí to, zda je nějaká akce nebo skupina považována za teroristickou, na uplatnění pravidel právního státu a nakonec na výroku soudu. Redukce na svévolné politické rozhodnutí vede k situacím zjevné právní nejistoty a zároveň k situacím nepřijatelným z etického hlediska, jako bylo například zařazení Nelsona Mandely na seznamy teroristů po celá desetiletí - až do roku 2008, tedy deset let po skončení jeho prezidentského mandátu, nebo humanitární katastrofa způsobená zařazením Kuby na seznam zemí podporujících terorismus, o němž v roce 2019 rozhodla ultrapravicová vláda Donalda Trumpa v USA na žádost ultrapravicové vlády Ivána Duqueho v Kolumbii, aniž by to bylo právně zdůvodněno. O dalším zařazení či vyřazení Hamásu ze seznamu teroristických organizací EU dodnes nerozhodl Evropský soudní dvůr. 

Všichni souhlasíme s tím, že činy považované za teroristické nebo válečné zločiny či jiné zločiny připisované palestinským milicím jsou intenzivně stíhány jak izraelskými vojenskými silami, tak i policejními složkami a soudy. Avšak ekvivalentní činy spáchané Státem Izrael, jeho ozbrojenými nebo policejními silami nebo ozbrojenými izraelskými osadnickými polovojenskými skupinami se běžně těší naprosté beztrestnosti nebo toleranci.

Braní rukojmí izraelských civilistů palestinskými milicemi je stejně odsouzeníhodné jako situace tisíců Palestinců zadržovaných izraelským státem v časově neomezené "administrativní vazbě", včetně stovek nezletilých, kteří nebyli obviněni, odsouzeni ani nemohli uplatnit žádný druh účinné obhajoby.

Svévolné seznamy teroristických organizací, plné právní nejistoty a politických kritérií, jsou v praxi lstí, jak se vyhnout všeobecnému podřízení jurisdikci Mezinárodního trestního soudu (ICC).

Jednání, k němuž dochází na územích nezákonně okupovaných Izraelem již 50 let, je dokonale charakterizováno statutem ICC, který nerozlišuje mezi znepřátelenými stranami, ale spíše zvažuje činy prováděné v daném okamžiku a jejich soulad s mezinárodním trestním právem.

Zločiny spadající do jurisdikce Soudu jsou genocida: činy spáchané s úmyslem zcela nebo zčásti zničit národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu; zločiny proti lidskosti: činy spáchané v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku namířeného proti civilnímu obyvatelstvu s vědomím útoku; nebo válečné zločiny: činy proti osobám nebo majetku chráněným ustanoveními Ženevských úmluv z roku 1949. Všech těchto zločinů se nyní Izrael v Gaze dopouští, říká bývalý žalobce ICC Luis Moreno Ocampo. Palestina se nijak nezdráhá podřídit se jurisdikci ICC, ve skutečnosti tuto jurisdikci výslovně přijala již v roce 2015 a od roku 2020 čeká, až soud rozhodne o všech mezinárodních zločinech spáchaných na územích okupovaných Izraelem, bez ohledu na to, kdo je za ně odpovědný. Je to však Izrael, který se nehodlá podřídit jurisdikci tohoto trestního soudu.

Pohodlí Izraele v situaci strukturální beztrestnosti, z níž těží při svých zločinných činech vůči palestinskému lidu, je přímo úměrné rostoucímu zoufalství palestinského obyvatelstva, které snáší okupaci a systematické nedodržování rezolucí OSN. Žádný útok na lidskou důstojnost a život neválčícího civilního obyvatelstva v ozbrojeném konfliktu není nikdy ospravedlnitelný, a to ani v případě, že jej utrpí Palestinci, ani v případě, že jej utrpí Izraelci. Viktimizace civilistů je vždy odsouzeníhodná. Stejně jako odpovědnost mezinárodního společenství za to, že dovolí Izraeli systematicky porušovat rezoluce OSN bez ohledu na náklady a každodenní oběti na straně palestinského civilního obyvatelstva. Veto, které ve středu 18. října uplatnily Spojené státy v Radě bezpečnosti OSN, aby zabránily schválení brazilské rezoluce, která navrhovala pouze dočasné příměří s cílem usnadnit příchod humanitární pomoci, jež by zmírnila dopady operace kolektivního trestu proti palestinskému obyvatelstvu Gazy, je nepřijatelné.

Všeobecná deklarace lidských práv stanoví právo na odpor a vzpouru proti útlaku: "Vzhledem k tomu, že je nezbytné, aby lidská práva byla chráněna právním řádem, aby člověk nebyl nucen uchýlit se k nejvyššímu prostředku vzpoury proti tyranii a útlaku". Každý z nás by si měl položit otázku, jak by reagoval, kdybychom my a naši synové a dcery byli na dlouhá léta uvězněni v pekle, které mezinárodní společenství dovolilo Izraeli z Gazy udělat.

Mezinárodní společenství musí tuto genocidu okamžitě zastavit a donutit Izrael, aby dodržoval všechny rezoluce OSN, a k dosažení těchto cílů použít všechny dostupné nátlakové prostředky. Nastal také čas, aby byla Palestina uznána jako nezávislý stát za životaschopných podmínek. Ty země - včetně Španělska - a mezinárodní organizace, které okamžitě nepřijmou opatření, jež mají k dispozici, aby dosáhly všech těchto cílů, budou nepochybně spoluviníky těžkých mezinárodních zločinů páchaných na palestinském lidu.

Generální tajemník Komunistické strany Španělska, parlamentní mluvčí Izquierda Unida a poslanec Sumaru.

Překlad CFP!

Zdroj:https://mundoobrero.es/2023/10/19/parar-el-genocidio-acabar-con-la-violencia-y-garantizar-un-estado-palestino-independiente-y-viable-es-una-obligacion-inaplazable/