Nenažraní zubaři aneb prodělek je taky kšeft

Tolik stručně ze zpráv denního tisku.

Měl jsem před lety příležitost navštěvovat tiskové konference někdejšího předsedy Stomatologické komory dr. Pekárka. Jakým byl zubařem to nevím, ale byl to velmi dobrý manažer, který mj. pro zubaře dokázal už koncem minulého století vymoci od VZP mimořádně výhodné smlouvy ve srovnání s ostatními lékařskými profesemi. Byl to ale také on, kdo oprávněně poukazoval na to, že stomatologové stárnou, a že je jich stále menší počet, protože jejich studium je finančně náročnější než u ostatních oborů. Jeho zástupcem byl už tenkrát dr. Pavel Chrz, který stomatology reprezentuje dnes. Ten pokračuje v tvrdé linii nastolené svým předchůdcem a požaduje další zvýhodňování této profese. Zubaři se chtějí prostě dostat na příjmovou úroveň svých kolegů v západních zemích. To je samo o sobě pochopitelné, avšak v podmínkách českého zdravotnictví těžko uskutečnitelné: Češi nemají zdaleka takové příjmy jako občané na západ od naší republiky a nemají je ani pojišťovny.  Prosazování takovýchto finančních  nároků je tedy od zubařů  asociální a od ministra, který by měl hájit občanů země, neodpovědné. Všichni vědí, že zubaři si díky tomu, že je jich málo, žijí nadstandardně už i dnes. Na to, že vystudovali na náklady společnosti,  si asi nevzpomínají.

Zároveň tu však přetrvává,  a bude narůstat, nedostupnost zubařské péče, protože počet zubařů se bude nadále snižovat. Vymírají.

Přichází mi na mysl doba mého mládi, kdy otec měl mezi přáteli dva dentisty. Ti až do 50. let vykonávali zubařskou profesi i bez studia medicíny a na vlastním těle jsem poznal, že dobře. Když mě ve třetí třídě dva páťáci nadzvihli na tyči mezi nohama a jeden tyč pustil, a přerazili mi o chodník dva zuby, dentista „strejda“  Karel Novák mi ve své ordinaci zuby spravil, ač u jednoho z nich se časem vytvořil u kořene hnisový váček. Ty zuby mi dodnes slouží, stejně jako některé plomby, i když od výkonu uplynulo 70 let. Nepochybuji o tom, že studium medicíny dokáže vyprodukovat větší odborníky, než byli někdejší dentisté, a že pro některé zásahy je lékařské vzdělání potřebnou nutností, ale mnohé věci, např. zaplombování zubu, by  asi dentisté s odborným vzděláním zvládli  stejně dobře, jako kdysi. Lze předpokládat, že k obnově této profese časem stejně dojde, protože stát nebude schopen, jako za minulého režimu, zaplatit náročné lékařské studium dostatečnému počtu nových stomatologů, a adepti lékařství si vyberou lacinější studijní obor. To by si měli stomatologové uvědomit a netlačit tolik na pilu. Mohlo by se po příchodu nové vládní garnitury stát, že tak urychlí pokles svých příjmů, protože část jejich výkonů přejde na nové odborníky - dentisty, sice s  nižší kvalifikací, ale levnější.

Ivo Krieshofer