Holubí život...

Pozoruji to již dlouhé a dlouhé roky a dnes již nevěřím tomu, že by se tak dělo náhodně, byť nějaké, čistě pragmatické vysvětlení pro to nemám. Ale totéž platí i pro to pozitivní dění - jedna dobrá zpráva odesílá do světa svou ozvěnu a ta se násobí, takže máte dny, kdy se cítíte, jakoby jste se alespoň na okamžik ocitli v jiném světě, kde byste již chtěli zůstat...

Ale zpět k tomu mému, dnešnímu, pochmurnému dni. Takže, když ten můj, nepovedený, pracovní den již skončil, sednul jsem si na naší zahradě a dal si pivo s tím, že právě tady ty své pochmurné myšlenky rozpustím. Ale netrvalo dlouho a zaslechl jsem ránu do našeho vnějšího, chodebního okna. A koukám, na zemi tam pod oknem leží holub. Ihned jsem odehnal našeho psa a běžel k němu, jenže on se mezitím na okamžik probral a vyletěl na větev naší třešně, odkud pak vzápětí spadl na zem.

Když jsem pak k němu přišel, bylo již pozdě, měl nárazem do okna zlomený vaz a v zobáčku kapku krve. Mladý holoubek...Tak jsem ho vzal do dlaní a chvíli ho v nich držel a přál mu šťastnou cestu na druhý břeh a zároveň si přitom říkal, že bych s tou svou, stále rostoucí přecitlivělostí, měl už konečně něco udělat, že mě každá takováto přirozená událost dokáže tak dojmout...

A pak mne, jen tak mimochodem, napadlo: A jak to máš s lidmi, také tě osud každého z nich, který se ocitá v tvém dosahu a dále, tak dojímá? A víte, co jsem zjistil?

Zjistil jsem, že když si na některé z nich vzpomenu, žádný soucit nebo dojetí necítím, na rozdíl od toho náhodného holoubka. Prostě nic, prázdno... Někdy si v duchu řeknu, nechť vám náš Otec dá ještě další příležitost, ale jinak nic.

Zkrátka a prostě, neumím soucítit s lidmi, kteří svůj život zasvětili ovládání a týrání druhých a když pak přišla jejich poslední chvíle a nezbylo za nimi nic a jim to pak najednou, v jejich poslední chvíli, zpětně došlo.

Já vím, že toto, co právě píšu, není projevem vyzrálé a vyspělé duše. Kdybych viděl do všech minulých zákoutí, kterými ti lidé od dětství prošli, kdybych si tak zvaně obul jejich životní boty, možná bych byl mnohem chápavější a smířlivější... Ale já to prostě, v tuto chvíli a na své úrovni tak nemám...

Sledujeme kolem sebe naše nejrůznější, politická monstra, která nejenomže náš národ, až po jeho následující generace, ožebračila a okradla, ale systematicky, krok za krokem zaprodávají jeho samotnou existenci. A kdyby se k tomu vytvořila jen trochu příhodnější situace, poženou naše mladé do krvavých, válečných jatek...

Jak jednou odejdou? Jaký s nimi máme mít soucit? Kdo s nimi bude soucítit v té jejich poslední chvíli? Vezme je někdo do dlaní, jako já toho holoubka a popřeje jim šťastnou cestu...? Bude někdo nad jejich odchodem tesknit?

Že to není podstatné? Omyl! Právě toto je z celého našeho života tím nejpodstatnějším!!!