O nemoci systému

A tak ani já nemohu říci, na čí straně je pravda. Mohu jednat a konat jen na základě svých zkušeností, pocitů a svého pohledu na dění kolem sebe. Podporovat tu, či onu stranu. A proto jsem se dnes rozhodl psát o něčem zcela jiném. Drsném, ale pravdivém.

Všechno ve Vesmíru existuje v harmonii. V jednotě a sounáležitosti jednoho s druhým. Vše je podporováno Někým - chcete-li Něčím - a ten Někdo (Něco) je zpětně podporován tím, kdo je jím podporován.

Aby tedy vše bylo jasné a srozumitelné, nechoďme daleko. Hrejme si v úvahách s tím, co známe a co můžeme dnes a denně pozorovat.

Jedna hvězda - Slunce - podporuje jiné planety. Ty následně díky ní podporují zase někoho jiného. Např. jiné entity v tom, aby mohly žít a prožívat svoji existenci ve svých hmotných tělech. Tedy nás. Lidi zde na naší Zemi. A dle mého názoru, se vše ve vesmíru chová stejně.

Ovšem nikde ve Vesmíru, tedy alespoň nám známém, nenajdeme nic podobného tomu, co se odehrává zde na naší modré planetě.

Ať již chceme anebo také ne, jsme součástí neuvěřitelně propracovaného systému. Systému, který si žije svým harmonickým životem. Je "nezávislý" na nás. Nezávislost psaná v uvozovkách znamená jen nezávislost pomyslnou. My a naše myšlení celý systém utváří a dává mu charakter a smysl. A zde můžeme nalézt jádro našeho problému.

My sami máme pocit, že onen všeobjímající systém má k dokonalosti daleko a tak jej chceme zdokonalit tím, že se jej snažíme přizpůsobit našemu chápání a našim potřebám. Ty ovšem ale nemusí byt ve shodě s tímto systémem a pravda je, že ani nejsou.

Můžeme si tedy položit otázku: "Jsou naše potřeby a naše chápání všehomíra ve shodě s tímto neuvěřitelně propracovaným systémem, kde vše je na svém místě, má svoji nezaměnitelnou a neocenitelnou hodnotu?

V poslední době si kladu celkem často i tuto otázku: "Pokud jsme součástí tohoto systému - a to tedy na 100% jsme - jaký má naše chování, myšlení, bytí a setrvávání v tomto systému smysl, pokud se v systému, jehož jsme součástí, chováme jako rakovina, která požírá hostitele bez ohledu na to, zda sama zahyne?

Konstatování: "Rakovina sama o sobě nemá potuchy o tom, že je rakovinou, stejně jako my, když se k systému chováme, jak se chováme. Rakovina dělá to, co je jí vlastní. Ničí vše bez ohledu na následky. A to i přesto, že pro ni samotnou tyto následky mohou být následky fatálními. A tak paradoxně ani my, lidé nemáme potuchy o tom, že jsme rakovinou pro systém, v němž nám bylo umožněno žít, realizovat své záměry a plány, které by měly vést k povznesení celého systému na jeho vyšší úroveň. Minimálně v tom, že budeme podporovat jeho tvořivý a pro celek prospěšný princip a ne destruktivní, jak je to dnes všude a na každém kroku vidět."

Destrukce, ve smyslu rakoviny, systému a ani našemu životu neprospívá. To je jasná a neoddiskutovatelná věc. A pokud by někdo tvrdil opak, pak by měl uvažovat o své příčetnosti. A z tohoto pohledu by o své příčetnosti mohli uvažovat všichni, kteří tento systém likvidují stejně, jako rakovina likviduje lidské tělo a nakonec i sebe samotnou.

Již mnoho let a mnoho dobrých a moudrých lidí hledá lék na tuto nemoc. Výsledek je stále neutěšený, stejně jako naše chování vůči systému, jehož jsme součástí.

A tak si můžeme nastolit další otázku: "Hledáme-li my lidé lék na rakovinu, hledá jej i systém, aby uzdravil sám sebe?"

Vždyť, kdo z nás je příznivcem toho, že si nechá rakovinou ničit své tělo, které mu má sloužit k tomu, abychom mohli sledovat například to, jak rostou jeho děti anebo děti jeho dětí?

A je-li pak vše součástí všeho, nechá se systém ničit? Nechá se ničit bez toho, aby využil všech svých schopností a možností a vlastní moudrosti k tomu, aby sám sebe zachránil před rakovinou, tedy námi -lidmi?

Odpověď je zde naprosto prostá a jednoduchá.

Systém a stejně tak to děláme i my, udělá vše proto, aby se rakoviny zbavil. A to, že my, "páni tvorstva", nejsme schopni najít a přijít na příčinu vzniku rakoviny v našich tělech a proto najít lék na její eliminaci. Nicméně to neznamená, že systém na tento problém již lék má již dávno. Jen otálí s jeho použitím. Věří a stále doufá, že rakovina (lidi) "dostane rozum".

A zde je nasnadě otázka další: "Jak dlouho ještě bude doufat v to, že dostaneme rozum?"

To co píši je děsivé. Možná ve své podstatě i naprosto pravdivé. Stačí se jen dívat kolem. A možná je na čase se podívat i na hodinky, kolik času nám ještě zbývá do okamžiku, než si systém vstříkne do svých žil preparát, aby se vypořádal s rakovinou, která jej dusí a ničí.

Z toho, co jsem napsal, je možná cítit jistá fatalita. Ale ne, nejsem fatalista. Věřím v dobro a dobrý úmysl. I vznik tohoto portálu (CFP) je toho důkazem. Vždyť co může být lepším lékem na problém churavějícího těla než naděje, že tělo bude uzdraveno.

Myšlení lidí přispívajících na tyto stránky jsou toho jasným vzkazem. Mají zájem na aplikaci léku v podobě svody v rozhodování a myšlení a používání jednoduchého selského rozumu. Nic jiného na rakovinu nepomůže.

Nic. A to myslím zcela upřímně protože vím, o čem mluvím - píši. Pokud nepřehodnotíme náš vztah k našim tělům = Životu, máme zaděláno na malér. A tak mohu jen poděkovat všem těm, co nezištně přispívají na CFP a jsou tak buditeli a rebelanty, co vzdorují systému, kterému nejsou a nechtějí být poplatní a to i přesto, že na mnoho z nich je ukazováno prstem v kontextu, že jsou bláhoví snílci, co si myslí, že mohou změnit běh dějin.

Ale pravdou je, že mohou.

Vždyť stačí jen malý kamínek k tomu, aby nakonec strhl ohromnou lavinu. Ta se pak valí a valí a nedá se zastavit.

Někdo může poznamenat, že mnoho lidských těl - stejně jako systémů v našich dějinách - již na rakovinu zemřelo. A já mohu oponovat tím, že mnoho těl - na rozdíl od byvších systémů - bylo uzdraveno.

A tak si na závěr mohu, jako jeden ze "snílků a bláznů", dovolit napsat, že CFP a jemu podobné servery mohou být lékem na rakovinu této společnosti a systému, jehož jsme všichni součástí a který, díky nám "snílkům", konečně přežije.