Modlitba matky Země ke svým dětem

A tak, hned po narození je naše matka tou, ke které tíhneme a ke které se vracíme, když nás něco bolí. K té sounáležíme na 100%. Postupně, jak se seznamujeme s okolím zjišťujeme, zda i ono je s námi v jednotě anebo ne a zda k němu patříme anebo nepatříme.

Někdy se stane, že nás potká někdo, kdo nás ze sounáležení a jednoty vytrhne. Je to někdo, kdo si sám prošel takovým procesem a byl vytržen z procesu sounáležení a jednoty. A je nad slunce jasnější, že nás takové vyhození ze sounáležení rozladí. Stále se však pokoušíme o návrat zpět. Hledáme cestu, jak být opět v harmonii, jednotě a klidu.

Děje-li se nám takové oddělování od skupiny čím dále častěji, nakonec podlehneme a stáváme se vyděděnci sami pro sebe i pro okolí a nikdo z nás z této vydělenosti nemá prospěch.

Když jsem pozoroval naše kočky, jak vychovávají svá koťata, měl jsem možnost se něčemu přiučit a naučit. Říkáme o zvířatech, že jsou hloupá a že nemají rozum. My jej máme s tejně nám "prozatím" k ničemu není.

Kočka, jako každá máma, své děti miluje. Dává jim prostor proto, aby se učili. V ničem jim nebrání. Nepeskuje je. Neříká jim, co mají dělat. Jen je pozoruje a hlídá, aby jim někdo neblížil. Toto je její práce. Zbytek je na koťatech. Ony šmejdí a dělají alotria a při tom všem se učí. Být dobrou kočkou, kocourem. Učí se i pozorováním své mámy. Jak se chová, jak loví i jak se lísá.

Postupně, jak koťata rostou, stává se z kočky opět samostatná entita. Koťata odhání a brání jim, aby sála mléko, když si již mohou něco ulovit. Je to jejich první krok k samostatnosti.

Možná se nyní pozastavujete nad tím, proč píši o kočce a o tom, jak ona sama vychovává své potomky. Jak se kočka a porod vztahují k názvu článku? A co že Vám to chci dnes říct?

U nás u lidí by to mohlo být podobné a je to podobné ve vztahu k naší planetě. Ona nás "přivedla" na svět a dává nám vše, co pro život v klidu, míru i harmonii potřebujeme. Stále se k ní vracíme a sajeme její mléko v podobě rud, drahokamů, fosilních paliv, mléka, strdí apod. Stále nás krmí a dává nám pro náš život vše potřebné, abychom mohli žít.

A v tomto kontextu mne napadají jednoduché otázky.

Jak dlouho to ještě potrvá, než, jako ona kočičí máma, řekne DOST! Už žádné mléko!

Starejte se o sebe sami!

Jsem vyčerpaná a unavená už nemohu.

Kopete do mě a já Vám přesto stále dávám a nabízím dary, co jsem pro Vás a nejen pro Vás, za těch několik miliard let moji existence, nashromáždila.

Jak dlouho ještě chcete být nesamostatní a sobečtí ke mně, Vaší matce?

Jak dlouho mám ještě snášet Vaše bezohledné chování a respektovat vaše rozmary a nápady směřující k tomu, abyste mi ještě více ublížili a ještě více vyplenili to, co by mělo být pro další potomky, co přivedu na tento svět?

Proč nerespektujete sami sebe a proč se ničíte ve zbytečných válkách, které stejně nikam nevedou a nic pro nikoho z Vás nikdy nevyřešili?

Proč mi ubližujete a děláte do mne díry a lijete do mne jedy, abyste ze mne dostali i to poslední, co ve mně ještě zbylo?

Proč mne otravujete? Proč mne zabíjíte?

Proč?

Proč?

Co jsem Vám udělala?

Vždyť já Vám dala jen život. Pomohla jsem Vám postavit se na nohy. Naplnila Vám plíce sama sebou. Pomohla jsem Vám, abyste byli samostatní a mohli dělat nádherné věci, ke kterým jste svojí přirozeností předurčeni.

Vždyť vy máte a tvořit vše nač si vzpomenete.

Ne bořit a ničit.

Ano, ale i to můžete. I to, je Vaše volba. I boření je svým způsobem tvoření. Tvoření, které bohužel, nikam nevede a ubližuje mně samotné a Vám zrovna tak.

Bořit a ničit, jsem Vás nikdy neučila.

Řekněte mi prosím:

"Kde jsem udělala chybu ve vaší výchově? Koho z Vás jsem tak zklamala, že se mi mstíte, ubližujete mi a děláte mi jen škodu?"

Co ještě mohu pro Vás udělat, abych Vás, své milované děti, zachránila?

Řekněte co?

A já, jako každá matka, to udělám.

Jen už do mě - MÉ DĚTI, ZE SRDCE PROSÍM - přestaňte kopat a znásilňovat.

Toto je má prosba.

Toto je má modlitba k Vám, mým dětem.

Chci Vám i nadále a nejen Vám, ale i dalším svým dětem, dávat vše, co potřebujete a budete potřebovat, abyste mohli žít v míru harmonii mezi sebou a v harmonii se mnou. Vaší matkou.

Abyste mohli tvořit a být těmi, kterými opravdu jste.

Těmi nádhernými individualitami. Tak neuvěřitelně přínosnými a neskutečně moudrými ve své přirozené rozmanitosti a jedinečnosti pro mne i pro celý Vesmír, který stejně jako já čeká na to, až na to přijdete.

A jednou, to mi můžete věřit, se to stane. Já pak budu pyšná a hrdá matka. Budu na Vás ukazovat všem a říkat o Vás: "Toto jsou moje děti! Už jsou dokonalé"