Rezignace, strach nebo hloupost?

Dnes bych se chtěl věnovat zajímavému poznatku, jak zaměstnavatelé (a je to záměr pravděpodobně z nejvyšších sfér) dusí zaměstnance a ten pak nemá nejmenší myšlenku angažovat se ve společenském a v politickém životě.

Amazon je toho klasickým příkladem.

Pracoval jsem tam naštěstí jen tři měsíce a pak jsem onemocněl. To se však u této společnosti nesmí! Proto se mnou neprodloužili smlouvu. Práce u této společnosti není práce, ale robotická otročina a po 11 hodinové směně jsme všichni odcházeli, či se spíše vlekli, na autobusy, které nás odvážely k metru či do jiných měst.

Nikdo neměl náladu nic dělat, dokonce se ani bavit. O založení odborů samozřejmě nepadla zmínka a nikdo na to neměl sílu ani náladu. Tam se postupně člověk mění na robota, který má jedinou myšlenku a to aby splnil normu.

Další můj poznatek: lidé často lpí na zaměstnání, kde právě pracují, nemají odvahu udělat změnu, protože třeba mají hypotéku či spotřebitelský úvěr a mají strach zkusit něco jiného, jen aby nepřišli o ubohou jistotu. 

Před pár lety jsem pracoval u jedné bezpečnostní agentury (plat byl tak mizerný, že jsem po měsíci dal výpověď), kde na denní směně byl takový zápřah, že byl problém si dojít na WC. A v klidu si sníst jídlo byl sen. V noci zase náročné obchůzky kolem obrovských skladových hal a to za jakéhokoliv počasí. Popisovat detaily nemá cenu, protože, kdo nedělal hodinové obchůzky v lijáku či vánici a mrazu, stejně nepochopí. Zjistil jsem, že kolegové a kolegyně jsou tam již delší dobu, ale nepochopil jsem, co je tam drží za takřka minimální mzdu a v téměř nelidských podmínkách.

Další příklad je ještě tragičtější. Nastoupil jsem k jiné bezpečnostní agentuře (po střízlivém zhodnocení situace jsem tam vydržel dva dny!), kde jsem byl odsouzen celou noc tahat bedny s mincemi a bankovkami v podzemní betonové místnosti bez jakéhokoliv nároku na přestávku. Ale všiml jsem si, že řada lidí se v té práci vyžívala. Někteří se dokonce navzájem hecovali, aby se vše stihlo, než přijde ranní směna. Všichni podávali neuvěřitelný výkon za minimální mzdu.

Připadalo mi, že pro tyto lidi byla tato otrocká práce pod zemí snad koníčkem. Nejsem rozhodně žádný lenoch, vždy jsem se snažil dělat víc než ostatní, ale nejsem ochoten předvádět údernické výkony za minimální mzdu. 

Mám pocit, že za 29 let budování "demokracie" došlo k neskutečné deformaci národa. Většina lidí se bojí o zaměstnání a svůj volný čas tráví jen sledováním televize, případně konzumací piva. O politický a veřejný život má zájem málokdo.

Petr Kania, člen Krajského klubu ANS, Praha