Členství v EU i NATO má své alternativy. Je třeba o nich vážně hovořit

Jaké jsou základní kameny zahraniční politiky, kterou Národní demokracie prosazuje? Zaprvé: radikálně odmítavý postoj k Evropské unii. Za druhé: radikálně odmítavý postoj k NATO. Za třetí: orientace na slovanský svět a na Rusko především.

Bruselské impérium pokládáme za jedno z hlavních zel naší doby, za příčinu mnoha našich problémů a překážku na cestě k suverenitě státní a svobodě občanské. Tato překážka proto musí být smetena s povrchu zemského, neboť jsme přesvědčeni, že Unii nelze reformovat, a to už z podstaty věci samé. V tomto našem úsilí jsme ochotni spolupracovat se širokou škálou politických stran a dalších organizací, což je podle mého názoru vcelku novátorský přístup, protože až doposud bránila spolupráci nejrůznějších proudů nedůvěra, nevraživost, ba nepřátelství vyplývající z přirozených ideologických rozporů. Chci na tomto místě zdůraznit, že jsme si mnohdy nepřekonatelných ideologických protiv vědomi a že spolupráce s těmito heterogenními politickými proudy neznamená vlastní ideovou vyprázdněnost či rezignaci na výrazně ideovou politiku.

NATO je agresivní aliance

Za podobně nepřijatelné jako členství v EU pokládáme i působení České republiky ve strukturách NATO. Nikdo z nás už nemůže být na pochybách o tom, že Severoatlantická aliance je agresivním, ofenzivním spolkem, který nemá s obranou členských států nic společného. Pokud by principem NATO byla toliko obrana sebe sama a dalších členských států, pak by bylo možné uvažovat o možném setrvání v této alianci. Nezbytně by se však musela oprostit od amerického diktátu a přestat být pouhým nástrojem americké politiky, již přívlastek imperialistická myslím docela vystihuje. Ve chvíli, kdy NATO není organizací obrannou a kdy se dopouští válečných zločinů a intervencí do suverénních zemí (a bojím se, že to se nikdy nezmění), musíme členství naší republiky v ní jednoznačně odmítat. Alternativou je striktní neutralita po vzoru Švýcarska, spojenecké obranné smlouvy s jednotlivými státy či přistoupení k Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která sdružuje státy postsovětského prostoru. 

Chceme-li se nazývat národními demokraty, pak nelze zapomínat na jejího nejvýznamnějšího představitele Karla Kramáře, a především na jeho zahraničněpolitické názory. Nemusíme si pohrávat s myšlenkou obnovení monarchie v čele se členem romanovské dynastie; na Kramářovo novoslovanství, ideály slovanské vzájemnosti a blízké vztahy k Rusku bychom však zapomínat neměli. Už proto, že tuto orientaci snad žádná z českých politických stran neprosazuje.  

Orientace na slovanský svět představuje kontinuitu s naším národním obrozením a s procesy, které z Čechů zformovaly moderní národ. Česká národní identita se utvářela v duchu slovanské vzájemnosti, někdy dokonce v duchu panslavismu a v antitezi k německému světu. Tento moment posléze umocnil poválečný odsun německého obyvatelstva, který definitivně odtrhl český a německý živel, české a německé prostředí. Neřešme teď, zda to bylo dobře, či špatně; podstatné je, že se to stalo a my to jako historickou danost musíme přijmout. Ona slovanská vzájemnost by nás dnes měla vést nikoli k nepřátelství k Němcům, jak by se snad někdo mohl domnívat, nýbrž ke snazšímu nalezení vlastních kořenů, ke snazšímu rozlišení toho, co je naše a co je cizí. Měla by přispět k rozřešení otázky, kam vůbec patříme. Slovanství nás vede na východ, dějiny nás však mnohem spíše váží ke germánskému světu. Jak s tím naložit? Na tuto otázku si nyní netroufám dát odpověď. Zjevné ale je, že nostalgické ohlížení do minulosti, touha po návratu něčeho, co už je dávno pryč, neposlouží ničemu. Je třeba zamýšlet se nad vlastním osudem, nad vlastní identitou a na ní postavené budoucnosti. Je třeba se zamýšlet nad místem naší země v Evropě. A dost možná se to neobejde bez úplně nových koncepcí souvisejících s celkovou přestavbou evropského prostoru po likvidaci Evropské unie.  

Dnes trpí všechny evropské národy

Pode jhem Bruselu trpí všechny evropské národy bez rozdílu. Ačkoli v Evropské unii má Německo hlavní slovo, jsou Němci stejnými oběťmi bruselského impéria jako my či kdokoli další. Moc dobře si uvědomuji, že německé mocenské elity mají své vlastní zájmy, jež je spojují s mocenskými elitami ostatních členských zemí. Tyto odnárodněné elity se daly do služeb globální oligarchie, pro niž je Evropská unie jedním z nástrojů jejich vlády. S německým národem proto sympatizuji a obdivuji celou řadu jeho vlastností, takže odmítám slova o tom, že Němce považuji za nepřátele. Měli bychom s Němci spolupracovat, měli bychom se podporovat a pomáhat si (nyní především v boji proti vlastním zrádcovským elitám), ale při tom je třeba mít na paměti, že český národ je v prvé řadě národem slovanským.

Hovořím-li o změně zahraničněpolitické orientace České republiky, nemám vůbec na mysli zavržení Západu jako takového. Změnou orientace myslím vytvoření pevného svazku s Ruskem, ne proti Německu, ale proti Bruselu. Neznamená to nahrazení Bruselu Moskvou. My musíme trvat na obraně a rozvoji českého národa, jeho svébytnosti a samostatnosti, jeho vytrácejících se tradic. S tím nám ale za současného rozložení sil může pomoci právě jen Moskva. A nejenom nám – celé Evropě. S radostí pozoruji, že si toho začínají být vědomi nejenom sami Rusové, ale také čím dál větší část Evropanů. Ne náhodou se to odráží i v názorech konzervativních a nacionalistických sil v řadě evropských zemí.

V jednom z prosincových rozhovorů pro Hlas Ruska jsem uvedl, že jak pro Národní demokracii, tak pro Českou republiku může být zajímavý rodící se Eurasijský svaz. Vyvolal jsem tím rozporuplné reakce, což ovšem bylo mým záměrem, protože je podle mě třeba rozvinout debatu o alternativách našeho členství v Evropské unii, a to i na půdě naší strany. Proč? Protože nejčastější reakcí na náš požadavek na vystoupení z EU je pochybovačná otázka: „A co dál?“ A víme my vůbec, co dál? Nestačí říkat: „Budeme opět suverénní,

budeme si moci dělat, co chceme.“ Na to se nám totiž dostane odpovědi: „Vy nás chcete izolovat. Svět nás nepotřebuje, zato my ho potřebujeme.“ A co řekneme my?

Co by nám přinesl Eurasijský svaz?

Musíme přemýšlet o alternativách. Nejsem toho názoru, že musíme mít hned teď vytyčenu jednu jasnou cestu. Ale musíme mít jasně zformulované možnosti. Jednou z nich je Evropské sdružení volného obchodu, jehož členy jsou ale v současnosti už jen Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island. V rámci sdružení se nepřerozdělují žádné peníze, jednotlivé státy – které při hlasování mají po jednom hlasu – nejsou zvenčí utlumovány a svazovány regulacemi, a tak se jedná o víceméně suverénní státy, jež si samy řídí svou daňovou, hospodářskou, imigrační, měnovou i jinou politiku. Otevřeně přiznávám, že nejsem stoupencem této cesty. 

Druhou možností je zmíněný Eurasijský svaz. Název je to sice možná děsivý, ale státy, které se pro tento ambiciózní projekt rozhodly (zatím to je Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Arménie), hovoří o tom, že suverenita, rovnoprávnost a autentický rozvoj jednotlivých členských zemí budou zajištěny. Nebudu tu vynášet žádné ukvapené soudy už proto, že Eurasijský svaz existuje teprve pár dní, vyzývám ale k tomu, abychom tento projekt bedlivě sledovali. Skutečně totiž může být zajímavou alternativou. 

Získali bychom v takovém případě exkluzivní vztahy s Ruskem a výhledově i se středoasijskými republikami, o jejichž členství bude Eurasijský svaz bezpochyby usilovat a které pro nás představují velmi perspektivního obchodního partnera, na rozdíl třeba od řady evropských států. V neposlední řadě také eurasijský projekt vzbuzuje zájem u řady dalších zemí, ale také v řadách evropských konzervativních či nacionalistických stran, které jsou pro Národní demokracii přirozeným partnerem. A možná bychom se díky Eurasijské unii mohli těšit i nadstandardním vztahům se státy BRICS. Zmíněné skutečnosti bychom neměli ztrácet ze zřetele, abychom se jednoho dne neprobudili a nezjistili, že nám už zase ujel vlak.

Může se ale klidně stát, že se Evropská unie rozpadne dříve, než z ní dokážeme vystoupit. Já osobně pokládám tuto variantu za nejpravděpodobnější. Podle všeho se to ale nestane v mírových časech. Evropu nejspíš čeká velká válka. Paradoxně však bude pro nás, pro naši zemi i pro celou Evropu velkou příležitostí. Válka zničí nenáviděné bruselské impérium a uprostřed utrpení dá Evropě poslední šanci. Pokud se ji vlastenecky smýšlející, zdravé síly v jednotlivých zemích nechopí, Evropě už nebude pomoci. Právě proto je ale nesmírně důležité, aby i naše Národní demokracie existovala a rozvíjela se. Nemáme to lehké, vyhlídky snad vypadají beznadějně, ale i kdybychom příštích pět, co pět, deset let díru do světa neudělali, budování spolehlivé a akceschopné struktury a vytvoření pevných vazeb se zahraničními partnery je úkolem mnohem důležitějším.

Rusínská otázka nás musí zajímat

Koncepce národnědemokratické zahraniční politiky se promítla do partnerství se Srbskou radikální stranou. To jsem osobně uzavřel v Bělehradě v říjnu. Nechci, aby šlo jen o partnerství papírové. Proto jsem na konci října připravil prohlášení, v němž jsme žádali

haagský tribunál o bezodkladné propuštění stranického předsedy Vojislava Šešelja, neoprávněně vězněného bezmála dvanáct let. A skutečně – pár dní nato byl Šešelj puštěn na svobodu. Třebaže je vážně nemocen, pustil se ihned do politické činnosti, což natolik rozrušilo evropské federalisty, že v Evropském parlamentu schválili rezoluci, v níž haagský tribunál žádají o jeho opětovné uvěznění. I k tomu jsme vydali stanovisko, které se následně objevilo v srbských médiích. Možná se budete divit, ale v Srbsku je Národní demokracie snad známější než u nás, a to i díky mým cestám na Kosovo. Jsem také moc rád, že v únoru do České republiky s velkou pravděpodobností přijede delegace Srbské radikální strany. Pokud se vše podaří, uspořádáme 17. února společnou přednášku pro veřejnost.      

Kromě Srbů jsme navázali kontakty se zdejšími představiteli Rusínů. Rusínská otázka nás velmi zajímá, a to hned z několika důvodů. Zaprvé proto, že se jedná o slovanský národ, a nechce-li být pro nás slovanská vzájemnost pouhou frází, pak se musíme o osudy slovanského světa zajímat. Za druhé, Podkarpatská Rus byla součástí Československa, které tam zanechalo nesmazatelné stopy. A za třetí, Rusíni čelí útlaku ze strany majdanského Kyjeva, který odmítá byť jen připustit jejich národní svébytnost, rusínští představitelé musejí utíkat do exilu, aby nebyli zatčeni, a požadavky Podkarpatské Rusi na federalizaci Ukrajiny jsou vytrvale odmítány. Proto v těchto těžkých dobách cítíme dvojnásobnou povinnost podporovat je. 

V prosinci měla být podepsána společná Dašická deklarace Národní demokracie a představitelů Rusínů v České republice. Na poslední chvíli k tomu sice nedošlo, ale společně jsme vymysleli náhradní variantu, která bude realizována v nejbližší době. Připravená deklarace, u níž se jen změní jména zástupců Rusínů, je pro nás prvním krokem. Dále je naší ambicí nalézt partnera na Slovensku tak, aby naše tři národy mohly mluvit jedním hlasem a spolupracovat co nejúžeji. Zda na těchto základech vznikne ještě něco většího, například úvahy o obnovení společného státu, je otázka budoucnosti. Vše má svůj čas.

Z hlediska zahraničněpolitického má Národní demokracie v tomto roce dvě hlavní priority (i když nevylučuji, že k nim může přibýt další). Pokročit co nejdál ve spolupráci s Rusíny a vytvořit si určitou pozici v Rusku. Myslím, že solidním základem pro to byla má účast v roli pozorovatele v Doněcké lidové republice a setkání, byť velmi letmé, s Alexandrem Duginem. Vazbu na jeho skupinu pokládám za perspektivní, a proto jsem rád, že se určité kontakty už podařilo navázat a zdárně se rozvíjejí. Díky nim se Národní demokracie bude mým prostřednictvím moci zúčastnit Mezinárodního ruského konzervativního fóra, na kterém budou přítomny konzervativní strany z celého kontinentu i řada významných ruských představitelů a která se uskuteční v březnu v Petrohradě. Doufám, že se věc posune zase o krok dál.