Vítejte v kapitalismu nedostatku

Navzdory sirénám, které na počátku pandemie předpovídaly nový model "pandemického keynesiánství", zejména z progresivních politických kruhů, který by byl založen na jakémsi návratu k paradigmatu přerozdělujícího státu, však současná inflační a válečná krize ukazuje, že průběh kapitalistického vládnutí směřuje k modelu nedostatku, který se vyznačuje rostoucí chudobou a proletarizací. To vše spolu se snahou kontrolovat vyloučení a jeho sociální problémy prostřednictvím státní politiky životního minima.

Je zřejmé, že žijeme v období přechodu k něčemu novému, co se podle všeho vůbec nepodobá "šťastným letům" po druhé světové válce.

Jak uvádí Giovanni Arrighi, jeden z nejvýznamnějších autorů paradigmatu kapitalistického světového systému, pokaždé, když dojde ke krizi v důsledku převahy finančního kapitálu nad výrobním, znamená to úpadek určitého modelu růstu a moci, která se s ním stala hegemonní. V této fázi se nacházíme deset let po kolapsu finančního systému a s rostoucím geopolitickým napětím o světovou nadvládu. Ačkoli nemůžeme nahlédnout do všech charakteristik této nové etapy, je jasné, že žijeme v období přechodu k něčemu novému a že se v žádném případě nepodobá "šťastným letům" po druhé světové válce.

Měnící se kapitalistická fáze

Jak jsme již zmínili, západní kapitalismus je v krizi již několik desetiletí, přední marxističtí a heterodoxní ekonomové hovoří o dlouhé depresi přinejmenším od 70. let 20. století do současnosti. A oficiální statistiky tuto tezi potvrzují; míra reinvestic a produktivity v posledních desetiletích pouze klesala, a to navzdory pokusům udržet agregátní poptávku při životě prostřednictvím snadných úvěrů, což byla bublina, která splaskla s krizí v roce 2008. Tentokrát však čelíme novému rozměru krize, neboť kapitalismus se blíží tomu, co můžeme nazvat jeho biofyzikálními limity; kromě vnitřních limitů tedy musí čelit i limitům vnějším, neboť zdroje planety, které zajišťovaly jeho reprodukci v průběhu času, jsou omezené.

Saúdská Arábie varovala, že již dosáhla svého těžebního stropu, a přestože zůstává největším světovým producentem ropy, nebude mít další kapacity na zvýšení těžby nad 13 milionů barelů denně, k čemuž se zavázala do roku 2027. Ropa je i nadále klíčovým prvkem všech výrobních procesů a je nezbytná pro celý dopravní systém. Krize není jen jednorázovým výkyvem, ale přinese změny, které sice budou dočasné, ale zůstanou, například příděly energie na všech úrovních.

Kromě toho se však kapitalistickým systémem táhne obvyklý rozpor mezi fiktivní hodnotou vytvářenou globální finanční sítí a reálně vytvářenou nadhodnotou a nadhodnotou, což reaguje na stagnaci míry zisku, která dnes opět klesá. Důkazem toho je, že celosvětová průmyslová výroba v dubnu klesla o 2,7 % poté, co v březnu klesla o 1 %. Konkrétně v Německu, přední evropské průmyslové velmoci, se složka potenciálních nákupů a výrobních zásob měřená indexem PMI (Purchasing Managers' Index) propadla na úroveň roku 2008, takže je pravděpodobné, že německý průmysl a celosvětová průmyslová poptávka se již nacházejí v recesi.

Konec financializovaného cyklu zaměřeného na USA je již více než deset let v útlumu, ale žádná jiná oblast geografie kapitalistického světového systému v současnosti nevykazuje dostatečnou dynamiku, aby byla schopna vtáhnout světový systém jako celek do nového cyklu akumulace založeného na reálné produkci hodnoty a zisku. Tento nový cyklus by se navíc potýkal s výše uvedenými biofyzikálními limity. Tváří v tvář tomuto vyčerpání životně důležitých energetických a primárních zásob se může objevit nový způsob kapitalistické regulace a řízení, jehož součástí bude válka o zdroje jako prvek vnější regulace a vnitřní vnucování přídělových opatření obyvatelstvu. Dopad a rozsah tohoto nového způsobu kapitalistické regulace by však měl různé účinky a podoby na periferii nebo v centru systému.

Kapitalismus nedostatku na periferii

Je zřejmé, že tento možný přechod k modelu kapitalistické regulace, v němž jsou nedostatek a příděly společenskou normou, se nebude týkat zemí v tzv. centru systému stejně jako zemí na periferii. Skutečný materiální nedostatek byl totiž v průběhu staletí kapitalistické modernizace spíše normou než výjimkou. Lze však říci, že v této válečné fázi rekonfigurace globálních kapitalistických vztahů budou tzv. pozdně industrializující se periferie obzvláště tvrdě zasaženy narušením potravinových dodavatelských řetězců s možností rozsáhlých hladomorů, jako je ten, který již hrozí v důsledku blokády ukrajinské pšenice a řešení, které musely globální mocnosti hledat pro její prozatímní odblokování.

Pšenice z Ukrajiny a Ruska se vyváží především na Blízký východ a do severní Afriky. Rusko je největším světovým vývozcem hnojiv, který se na celosvětových dodávkách podílí 15 procenty. V současné době není ze 195 zemí světa nejméně 34 schopno produkovat vlastní potraviny kvůli nedostatku vody nebo půdy, většina z těchto 34 zemí je na seznamu hlavních dovozců potravin Ruska a Ukrajiny, které se nacházejí v oblasti severní Afriky a Blízkého východu. Mezi těmito zeměmi jsou také zřetelné rozdíly: země produkující ropu v Perském zálivu mají díky devizám z uhlovodíků přístup k jiným možnostem zásobování potravinami, ale jiné africké země nikoli, protože jsou závislé na ruské a ukrajinské pšenici, která je levnější kvůli nižší kvalitě bílkovin ve srovnání s jinými vývozci této suroviny.

Například Egypt, který dosud dovážel více než 85 % pšenice z černomořské oblasti, bude muset najít alternativní dodavatele, kteří budou dražší. Další země v regionu, jako je Jemen a Sýrie, jsou na tom kvůli své závislosti na potravinové pomoci ještě hůře, protože i Světový potravinový program má potíže se získáváním dodávek. V době, kdy index cen potravin dosáhl historického maxima, Světový potravinový program OSN předpovídá, že rok 2022 bude "rokem katastrofálního hladu".

Údaje FAO již nyní varují, že celosvětová inflace potravin způsobila, že se během jediného roku výrazně zvýšil podíl lidí, kteří trpí nedostatkem potravin, a to zejména v Africe, Latinské Americe a Karibiku. V této souvislosti se nejchudší země již rozhodly pro strategii potravinového protekcionismu. Uganda a Ghana zakázaly vývoz obilí a dalších zemědělských produktů. V této zemi došlo k náhlému zvýšení inflace o 27 % a v květnu vyšly do ulic četné protesty kvůli začínajícímu hladu.

Problém hladu je na světové periferii umocněn problémem zadlužení a všeobecným růstem úrokových sazeb, což nejslabším státům ztíží refinancování a sníží jejich schopnost dovážet potraviny a další základní zboží. Bankrot Srí Lanky poukázal na skutečnost, že problém financování kapitalistických zemí je nanejvýš aktuální. Podle zprávy zveřejněné ekonomickým zpravodajským portálem Bloomberg hrozí v nadcházejících měsících platební neschopnost nejméně 15 zemím s rizikovou přirážkou nad 10 % (>1000 bps), včetně Libanonu, Běloruska, Ukrajiny a Tuniska.

Důsledky globálních ekonomických turbulencí jsou jasné: podle nedávné zprávy nevládní organizace Oxfam Intermón by se do roku 2022 mohlo do extrémní chudoby propadnout více než 260 milionů lidí. Situace je taková, že se kapitalistická třída začala obávat možných sociálních důsledků této rostoucí nerovnosti. Larry Flink, generální ředitel společnosti BlackRock, se vyjádřil a varoval, že ho mnohem více než ceny benzínu nebo jiných pohonných hmot znepokojuje růst cen potravin.

Kapitalismus nedostatku v centru kapitalistického systému

V zemích v centru kapitalistického světového systému, stejně jako v Evropě, nedosáhne situace takového extrému, jako je rozsáhlý nedostatek, ale bude zaveden nový regulační režim, v němž se vysoké ceny energie a racionalizace její spotřeby stanou trvalou skutečností. Navzdory zásahům, které mohou různé vlády provádět do účtů za elektřinu, se zdá, že doba levné energie je pryč.

Například navzdory relativní rychlosti absolutního soudu snížil španělský vládní strop na ceny energií účty za elektřinu, ale podle údajů společnosti Facua byl účet za červen letošního roku třetí nejdražší v historii: průměrný uživatel zaplatil 133,85 eura, což je o 65 % více než před rokem.

Pokud jde o skutečné množství plynu, které Evropská unie v současné době akumuluje, členské státy celkem akumulují 597 TWh plynu (terawattů za hodinu) z celkové kapacity 1 100 TWh, kterou EU disponuje, což je téměř 55 %. EU očekává, že do října bude mít zásoby plynu na 90 %. Za tímto účelem a vzhledem k tomu, že plynovody z Ruska zdaleka nepracují s maximální kapacitou, navrhla EU svým členským státům plán energetických úspor, který se začal realizovat již uprostřed léta, aniž by se čekalo na zimu.

Nejvíce utrpí Německo, protože má evropský průmysl, který je nejvíce závislý na ruském zemním plynu, a to kvůli politice dekarbonizace a uzavírání jaderných elektráren, které jsou jen málo nahrazovány jinými zdroji energie.

Cílem je ušetřit 45 až 30 miliard metrů krychlových plynu mezi rodinami a podniky. Úspory, kterých může dosáhnout rodina, však nejsou stejné jako v průmyslovém odvětví, které je zcela závislé na zemním plynu, jako je tomu v případě pecí ve slévárnách některých průmyslových odvětví. V tomto smyslu bude nejvíce postiženo Německo, protože má evropský průmysl nejvíce závislý na ruském zemním plynu, a to kvůli své politice dekarbonizace a uzavírání jaderných elektráren a malé náhradě jinými zdroji energie.

Evropská komise dala jasně najevo, že tato úspora energie prozatím není přímou reakcí na jakoukoli politiku v oblasti klimatu; cílem je zmírnit mimořádnou situaci, která by nastala v případě zastavení německého průmyslu z důvodu nedostatku energie, což by znamenalo "Lehmanův okamžik" kolapsu pro celou evropskou ekonomiku. Proto již členské státy zavádějí politiky úspory energie. Od kontroly teploty klimatizací a topných těles na veřejných místech až po doporučení kratšího sprchování nebo vypínání všech elektrických spotřebičů, pokud se nepoužívají. Opatření jsou různá, ale rozhodně je jasné, že letošní zima bude temnější a chladnější, než jsou západní země zvyklé.

Rozsah přídělů energie bude záviset na dvou faktorech: prvním je počasí, protože tuhá a chladná zima by mohla zvýšit poptávku po zemním plynu k vytápění domácností. Druhým faktorem je mezinárodní poptávka po plynu. Pokud země s vysokou průmyslovou spotřebou, jako je Čína, obnoví svou předpandemickou spotřebu, můžeme se ocitnout v situaci, kdy se tok ruského plynu zvýší směrem do jihovýchodní Asie na úkor Evropy. V každém případě se zdá, že úplné přerušení dodávek plynu do Evropy ze strany Ruska je nemožné, protože by znamenalo výrazné narušení příjmů ruské vlády; vzhledem k tomu, že evropské země jsou v současné době největšími odběrateli ruského plynu. Tuto situaci nelze v krátké době zvrátit vzhledem ke všem infrastrukturám, které by bylo třeba v krátké době vybudovat.

Bez ohledu na konečný rozsah přídělu energie lze tedy již nyní předpokládat, že evropská dělnická třída vyjde z této zimy znatelně chudší, neboť většina evropské populace se po celý rok 2022 potýká s inflací blížící se 10 %. Naopak, podle údajů španělského ministerstva práce vzrostly mzdy v prvním čtvrtletí v průměru o 2,36 %, což je daleko od hodnot stanovených indexem spotřebitelských cen, který se vždy pohybuje nad 6 %.

Narativ o úsporách energie má tedy i psychosociální důsledky v tom smyslu, že velká část obyvatel vnímá, že jejich úspory byly sníženy, ale nyní existuje narativ ve prospěch úspor a úspornějšího života, který je odůvodněn válečným scénářem. V této souvislosti se míra úspor španělských domácností dostala v prvním čtvrtletí poprvé po třech letech do záporných hodnot, což naznačuje, že úspory nashromážděné během pandemie nebyly tak velké, jak se v oficiálním vyjádření předpokládá. Index spotřebitelské důvěry v eurozóně se rovněž propadl na nejnižší úroveň od roku 2012, kdy vrcholila krize eura.

Tento scénář kapitalismu nedostatku bude mít dopad na národní legislativu, která připravuje scénář větších trestů za účelem kontroly chudšího obyvatelstva. V červnu dal španělský Kongres poslanců zelenou reformě trestního zákoníku, která předpokládá trestání drobných krádeží odnětím svobody v případě recidivy. To vše s cílem stigmatizovat ty, kteří budou tímto zvýšením životních nákladů nejvíce postiženi, neboť soudce Ramiro García de Dios Ferreiro upozorňuje, že zpravidla z 23 případů předložených soudu je 20 případů výhradně za pokus o krádež zboží v obchodě v hodnotě nižší než 400 eur.

Také další evropské země se chystají zpřísnit své pracovněprávní předpisy. Norsko, které je jedním z hlavních vývozců ropy a zemního plynu nahrazujících Rusko, na konci června omezilo právo na stávku zaměstnanců státní energetické společnosti kvůli obavám, že stávkové požadavky zaměstnanců na vyšší mzdy by mohly snížit dodávky plynu do země o 13 %.

Politické závěry

Není to poprvé v historii světového kapitalistického systému, kdy se energetická a inflační krize snoubí - stejný scénář se odehrál v letech po známé ropné krizi v roce 1973. V té době však světová kapitalistická ekonomika teprve začínala prožívat dlouhý úpadek, který ji čekal v následujících pěti desetiletích, přičemž neustálé souběhy krizí většího či menšího rozsahu byly alespoň na evropsko-americkém pólu zmírňovány pouze úvěry a umělým růstem. Skutečnost, že se jedná o scénář nedostatku, neznamená, že velké oligopolní společnosti, které tento nedostatek řídí, přestanou dosahovat mimořádných zisků, protože rostoucí cena je pro ně výhodná, jak ukazují účetní uzávěrky hlavních energetických společností.

Po pandemickém šoku, který již zavedl nové modality sociální regulace, můžeme podle válečného scénáře přejít k něčemu, co lze jednoznačně charakterizovat jako kapitalismus, v němž bude spotřeba energie a některých zdrojů prvním společenským cílem, který bude regulován.

Na rozdíl od 70. let dnes navíc ve většině západních zemí neexistuje silně organizované dělnické hnutí. V době inflační krize v 70. letech 20. století většina šéfů okradla organizovanou dělnickou třídu tím, že přijala dohody o mzdovém růstu výrazně nižší než inflace.

V současném kontextu však vyniká existence velké části obyvatelstva dočasně nebo trvale vyloučeného z okruhu námezdní práce, což je činí ještě závislejšími na existenčním minimu, které jim stát může nabídnout. Po pandemickém šoku, který již zavedl nové modality sociální regulace, můžeme v rámci válečného scénáře přejít k něčemu, co lze jednoznačně charakterizovat jako kapitalismus, v němž bude spotřeba energie a některých zdrojů prvním společenským cílem, který bude regulován. Vítejte v kapitalismu nedostatku.

Překlad CFP!

José Castillo. Je doktorandem na katedře politické geografie na Univerzitě Complutense v Madridu.

Zdroj: https://www.elsaltodiario.com/opinion/bienvenidos-al-capitalismo-de-escasez

https://www.mundo24.info/el-tema-de-la-semana/bienvenidos-al-capitalismo-de-escasez.html

.