Proč není Izrael potrestán, ale Kuba ano?

Trestání příkladů

Hospodářská, obchodní a finanční blokáda Kuby je navzdory svému nezákonnému charakteru ústředním bodem politiky USA vůči ostrovu od vítězství revoluce v roce 1959. Tuto politiku Chomsky popisuje jako „hysterickou posedlost Washingtonu rozdrtit Kubu“.

Tato posedlost má několik důvodů. Na konci 19. století byla Kuba začleněna jako neokolonie. USA od té doby kontrolovaly důležité části kubánské ekonomiky a nechtěly o tuto kontrolu přijít.

Především však bylo nepřijatelné, aby země vzdálená sotva 180 km od Spojených států nabrala progresivní kurz. Navíc by to mohlo povzbudit další země, aby následovaly jejího příkladu. Proto bylo třeba tuto revoluci zarazit hned v zárodku.

Setkání Fidela Castra a viceprezidenta Nixona v USA 19. dubna 1959. Foto: kubánská vláda

Podle memoranda ministerstva zahraničí z roku 1960 „měly být okamžitě použity všechny možné prostředky k oslabení hospodářského života Kuby“. Cílem bylo „snížit mzdy, vyvolat hlad, zoufalství a svržení vlády“.

Brzy poté Eisenhowerova administrativa zavedla embargo, které se později změnilo v hospodářskou blokádu (rovněž vyvíjela tlak na třetí země, aby ukončily hospodářské vztahy s Kubou). Prvním cílem hospodářských sankcí bylo ukončit revoluci, a pokud by se to nepodařilo, co nejvíce poškodit zemi, aby kubánský socialismus nebyl příkladem pro ostatní země.

A tento příklad se týká nejen Latinské Ameriky, ale i samotných Spojených států. Čtvrtina občanů USA uvádí, že oni nebo někdo z jejich rodiny odkládá léčbu vážné nemoci kvůli nákladům. Studium je vyhrazeno pouze pro velmi bohaté nebo pro studenty, kteří jsou ochotni se hodně zadlužit.

Na Kubě je taková situace nemyslitelná, tam není nemoc nebo studium luxusem. Kupní síla je mnohem nižší než ve Spojených státech, ale zdravotní péče a vzdělání jsou zdarma. Černošský obyvatel USA umírá v průměru o šest let dříve než Kubánec a kojenecká úmrtnost je na Kubě nižší než v „zemi svobody“.

Pokusy a omyly se Kubě podařilo vybudovat další projekt společnosti, která se nezaměřuje na zisk, ale na sociální, intelektuální a kulturní rozvoj svých obyvatel. Navzdory přísným ekonomickým sankcím se Kuba řadí k průměru OECD, klubu bohatých zemí, pokud jde o průměrnou délku života, kojeneckou úmrtnost, úroveň vzdělání atd.

Kuba dosahuje tohoto vysokého sociálního skóre s příjmem na obyvatele osmkrát nižším než v USA. Pokud je Kuba schopna dosáhnout takového množství s tak malými zdroji a navzdory blokádě, jakých úspěchů by nebyly schopny USA?

V současné době působí 30 000 kubánských zdravotníků v 66 zemích včetně Itálie. Za posledních 60 let ošetřili kubánští lékaři na celém světě dvě miliardy lidí. Kdyby Spojené státy a Evropa vyvinuly stejné úsilí jako Kuba, vyslaly by společně do světa více než dva miliony lékařů a nedostatek zdravotníků na jihu by byl přes noc vyřešen.

Nejdelší a nejrozsáhlejší hospodářská blokáda v historii

Je i toto důvod, proč je Kuba tolik v centru pozornosti? V každém případě sama americká vláda prohlašuje, že blokáda Kuby je „jednou z nejrozsáhlejších amerických sankcí vůči jakékoli zemi“. Jejím cílem je ostrov co nejvíce ekonomicky izolovat od zbytku světa, a tím mu co nejvíce uškodit.

Za Trumpa byla tato izolace zesílena na bezprecedentní úroveň, a to 243 novými tvrdými sankcemi a zařazením Kuby na americký seznam státních sponzorů terorismu (SSOT). Ten vylučuje Kubu z mezinárodních bankovních transakcí a stále více ztěžuje nákup základních potřeb, jako jsou pohonné hmoty, potraviny, léky a hygienické potřeby.

Biden tyto zpřísněné sankce ponechal poměrně nedotčené, což má katastrofální důsledky. V důsledku toho je nyní nedostatek potravin, léků a energie. Během pandemie USA dokonce zabránily dodávkám respirátorů na Kubu v době, kdy je země naléhavě potřebovala, což mělo za následek mnoho úmrtí. Podle úmluvy OSN (článek II, písm. b) a c) lze blokádu kvalifikovat jako genocidu.

Extrateritoriální povaha blokády znemožňuje evropským společnostem nebo finančním institucím navázat s Kubou hospodářské vztahy nebo je pro ně riskantní. Jedná se o hrubé porušení mezinárodního práva a útok na evropskou suverenitu. EU se však tomuto zotročení podřizuje, a stává se tak spoluviníkem činů sankčního režimu USA.

V listopadu loňského roku Valné shromáždění OSN již potřicáté v řadě drtivou většinou odsoudilo americkou blokádu Kuby. Hlasovalo pro něj 185 zemí, přičemž jedinou zemí, která spolu s USA odmítla blokádu odsoudit, byl... Izrael.

Je proto zajímavé prozkoumat tuto zemi a její vztah ke Spojeným státům.

Jedna z nejničivějších vojenských kampaní v dějinách

Zatímco Kuba je v hledáčku USA již více než 60 let a trpí nejdelší hospodářskou blokádou v historii, židovský stát si může dovolit téměř cokoli.

Podle odborníků je vojenská kampaň v Gaze „jednou z nejsmrtonosnějších a nejničivějších v nedávné historii“. V průmyslovém měřítku jsou zabíjeni civilisté a celé čtvrti jsou srovnávány se zemí. Děje se tak za pomoci nejmodernějších technologií, včetně umělé inteligence.

Za pouhé čtyři měsíce bylo v Gaze zabito více dětí než za čtyři roky válek po celém světě. Podobný rekord platí i pro počet zabitých novinářů.

Kromě těchto ničivých „kobercových náletů“ Izrael podle vysoce postaveného experta OSN úmyslně vyhladověl palestinské civilisty. Oficiálně je cílem zlikvidovat Hamás. Krutost a surovost operace však prozrazuje, že jde o záminku k tomu, aby se oblast stala neobyvatelnou a obyvatelstvo bylo zcela deportováno.

Bez odporu Egypta a mezinárodního tlaku by obyvatelstvo pásma Gazy mohlo být vyhnáno do Sinajské pouště.

V lednu Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v Haagu rozhodl, že v každém případě existuje dostatek důkazů pro vyšetřování Izraele z obvinění z genocidy. Podle Francesky Albaneseové, zvláštní zpravodajky OSN pro lidská práva na okupovaných územích, „byla překročena hranice naznačující spáchání zločinu genocidy“.

Rasismus a militarismus

Toto masové vyvražďování není excesem, ale výplodem a možná i vyvrcholením dávného sionistického snu o ovládnutí regionu od „moře po Jordán“, jak stojí ve stanovách Netanjahuovy strany.

Tento sionistický sen lze uskutečnit pouze na základě rasismu a militarismu.

Izrael je právem označován za „nejrasističtější stát na světě“. Vznik židovského státu v roce 1948 byl doprovázen masovým vyvražďováním a etnickými čistkami přibližně poloviny palestinského obyvatelstva. Poté se izraelský stát snažil dostat co nejméně Palestinců na co největší část anektovaného území.

Šestidenní válkou v roce 1967 Izrael zčtyřnásobil své území a poté zahájil aktivní kolonizaci Západního břehu Jordánu, kde Palestinci trpí ponižováním, pokořováním a strádáním. Tisíce z nich, včetně dětí, byly uneseny a dlouhá léta bez soudu drženy v izraelských věznicích.

To však není nic ve srovnání s Gazou. Tamní obyvatelé jsou od roku 2007 pod totální blokádou. Pásmo Gazy se stalo pouze koncentračním táborem.

Ne nadarmo Amnesty International označila Izrael za apartheidní stát.

Izrael je také pravděpodobně nejmilitarističtějším státem na světě. Po Kataru je Izrael zemí, která v přepočtu na obyvatele vydává nejvíce prostředků na válečnou výrobu. Občanská společnost je zcela prostoupena vojáky a vojenskými zařízeními. Díky plné vojenské službě pro všechny muže a ženy a službě v záloze pro všechny Židy až do jejich 40 let se izraelští Židé neustále střídají v roli civilisty a vojáka a hranice mezi nimi se stírá.

Vojenský průmysl je jedním z nejvyspělejších na světě. Jeho úspěch je založen na dvou věcech. Za prvé na povinné vojenské službě, která vybírá nejlepší vědecké a technologické mozky pro jednotky obranného výzkumu a vývoje.

Za druhé na politice kolonizace a pravidelných vojenských válkách proti Gaze. Palestinci jsou vynikajícím výcvikovým prostorem pro bezpečnostní průmysl. Testují se tam nejnovější bezpečnostní pomůcky nebo útočné techniky. Jinými slovy, zbraně jsou „testovány v boji“. Války v Gaze jsou vynikajícím „praktickým cvičením“ pro nejnovější zbraně a drony izraelského vojensko-průmyslového komplexu.

Izrael má v současné době přibližně 600 společností vyvážejících bezpečnostní technologie a služby. Ročně vyvezou zbraně za více než 12 miliard dolarů (což odpovídá 2,6 % HDP). Z výsledků těchto zbrojních dodávek tuhne krev v žilách.

V roce 1975 Izrael prodal zbraně jihoafrické vládě apartheidu a dokonce souhlasil s dodávkami jaderných hlavic. Napalm a další zbraně byly dodány Salvadoru během protipovstaleckých válek v letech 1980-1992, při nichž zahynulo více než 75 000 civilistů (z 5 milionů obyvatel).

Izraelské náboje, pušky a granáty byly použity během genocidy ve Rwandě, při níž zahynulo nejméně 800 000 lidí. A v září 2023 dodal Izrael Ázerbájdžánu bezpilotní letouny, rakety a minomety pro jeho kampaň za znovudobytí Náhorního Karabachu, čímž vyhnal 100 000 Arménů.

Nejde jen o vývoz zbraní. Izrael od svého vzniku podporuje řadu pravicových režimů a vojenských diktatur. Izraelská armáda dala své nashromážděné zkušenosti a odborné znalosti k dispozici nejbrutálnějším režimům té doby: Argentině, Bolívii, Brazílii, Kolumbii, Kostarice, Ekvádoru, Salvadoru, Guatemale, Haiti, Hondurasu, Nikaragui, Panamě, Paraguayi, Peru, Dominikánské republice a Venezuele.

Nejkrvavěji byla zapojena Guatemala. V zákulisí se Izrael podílel na jedné z nejnásilnějších kontrarevolučních kampaní, které západní polokoule od dob dobytí zažila. Zahynulo při ní více než 200 000 lidí, převážně indiánů.

Během syrské občanské války Izrael spolupracoval s džihádistickými bojovníky z Al-Káidy i IS. Mimo jiné se mohli spolehnout na lékařské ošetření v Izraeli.

Proč tak blízcí přátelé?

Na základě této nevábnosti by se dalo očekávat, že USA a Západ budou s touto zemí jednat jako s vyvrhelem. Ve skutečnosti je tomu však právě naopak. Izrael je od svého vzniku největším příjemcem zahraniční pomoci USA. Celkem obdržel hospodářskou a vojenskou pomoc ve výši přibližně 300 miliard dolarů.

V roce 1989 USA udělily Izraeli status „hlavního spojence mimo NATO“, což mu umožnilo přístup k rozsáhlým zbraňovým systémům. Izrael byl první zemí, která obdržela americké stíhačky F-35, nejmodernější na světě. USA rovněž pomohly financovat a vyrobit Iron Dome, izraelský systém protiraketové obrany.

Mimořádně štědrá podpora Washingtonu každopádně způsobila, že Izrael je bezkonkurenčně nejsilnější vojenskou mocností v regionu. Ani genocida a jeden válečný zločin za druhým nezastaví přísun peněz. Naopak, po válce v Gaze schválil Bílý dům obrovský balík pomoci ve výši 14,5 miliardy dolarů.

Pokud USA vyvíjejí na Izrael nějaký politický nátlak, například aby povolil větší humanitární pomoc, je to jen z čistě Bidenových volebních důvodů a proto, aby si co nejvíce zachoval tvář v očích světového veřejného mínění.

Silné jsou také vazby s Evropou. Izrael má s Evropskou unií, která je zároveň jeho největším obchodním partnerem, uzavřenou dohodu o přidružení. Vědecká spolupráce je intenzivní. Program Horizont Evropa je hlavním programem EU pro financování výzkumu a inovací v Izraeli, jehož rozpočet na sedmileté období činí 95,5 miliardy eur.

Evropa je koneckonců důležitá i pro dodávky zbraní do Izraele. Téměř čtvrtina všech zbraní dovážených židovským státem pochází z Německa a Itálie. Po suezské válce v roce 1956 poskytla Francie Izraeli jadernou pomoc, která mu umožnila stát se jadernou mocností.

Po zavraždění 224 humanitárních pracovníků, nejméně 93 novinářů, více než 13 000 dětí a 8 400 žen a vyhladovění více než dvou milionů civilistů stále chybí nějaký náznak sankcí ze strany Evropy. Jakých dalších zvěrstev se bude muset Izrael dopustit, aby Evropa začala jednat?

Z Evropy zaznívá mnoho nářků, ale málo vlny. Z evropských přístavů nadále proudí zbraně do Izraele a sionistický stát se může bez problémů účastnit festivalu Eurosong.

Nabízí se tedy otázka, proč USA a Západ nadále bezvýhradně podporují teroristický režim?

Hlavní důvod není třeba hledat daleko a souvisí s vysoce strategickou polohou židovského státu. Izrael leží na Blízkém východě, kde se nachází 48 % světových zásob ropy a 40 % zásob plynu.

Tento region také spojuje Evropu s Asií a má zásadní význam pro mezinárodní obchod. Přibližně 30 % všech světových námořních kontejnerů prochází nedalekým Suezským průplavem. Tento region je také klíčový pro čínskou Novou hedvábnou stezku nebo její obdobu, tzv. hospodářský koridor Indie - Evropa Blízkého východu (IMEC).

Izrael lze považovat za předsunutou vojenskou základnu USA s velmi spolehlivým partnerem, který pomáhá udržet tento strategický region pod kontrolou. Nedávno to Robert F. Kennedy mladší, synovec prezidenta Johna F. Kennedyho, vyjádřil ostře: „Izrael... je téměř jako mít na Blízkém východě letadlovou loď“.

Izrael je policistou regionu. Od svého vzniku Izrael úspěšně vedl několik válek proti sousedním arabským státům. Proti zemím nebo skupinám, které nejsou Západu nakloněny, izraelská armáda pravidelně podniká nálety nebo útoky: Sýrie, Irák, Libanon a Írán.

V minulosti se Washington mohl v rámci své geopolitické agendy v regionu spolehnout na tři další spojence - Írán, Saúdskou Arábii a Turecko. Od roku 1979 ztratil podporu Íránu a v posledních letech se Saúdská Arábie a také Turecko vydaly stále nezávislejší cestou.

Izrael tak zůstává jediným nenahraditelným spojencem v tomto klíčovém regionu. Nezapomeňte, že Izrael je také jedinou jadernou zemí na Blízkém východě.

To vysvětluje, proč si židovský stát může dovolit téměř cokoli a jednat téměř beztrestně.

Fraška

Pokud lze věřit západním představitelům, jejich politika je založena na hodnotách a dobrých úmyslech. Biden podle svých vlastních slov zakládá zahraniční vztahy na „dodržování univerzálních práv, respektování právního státu a důstojném zacházení s každým člověkem“. Smlouva o EU uvádí, že Unie je založena na hodnotách, jako je „úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv“.

Ve světle toho, jak se USA a Evropa chovají k Izraeli a Kubě, je to fraška. Takzvaný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ je kouřovou clonou, která má zakrýt to, o co ve skutečnosti jde: čistě ekonomické a geostrategické zájmy.

Malajsijský premiér Anwar Ibrahim se tím nijak netají:

„Srdceryvná tragédie, která se nadále odehrává v Gaze, odhalila sobeckou povahu tolik opěvovaného a vychvalovaného řádu založeného na pravidlech.“

Rozdílné zacházení s Kubou a Izraelem ilustruje morální úpadek západního řádu, který je v zemích globálního Jihu brán stále méně vážně. Vztahy mezi Severem a Jihem se vychylují nejen ekonomicky, ale také ideologicky. Začíná nová éra.

----------------------------------------------------------------

Marc Vandepitte je belgický ekonom a filozof. Píše o vztazích mezi Severem a Jihem, Latinské Americe, Kubě a Číně. Pravidelně přispívá do časopisu Global Research.

Překlad CFP!

Zdroj: https://www.globalizacion.ca/por-que-no-se-castiga-a-israel-y-si-a-cuba/