Mik Herman: Pět stupňů mediální dehonestace. Skrytá a otevřená cenzura

Je velmi často otevřená a nic neskrývá. Čím dál víc se takto angažují i některé neziskovky jako např. Evropské hodnoty, které otevřeně vytvářejí seznamy lidí a médií s opozičními názory, které staví svá tvrzení proti ideovým názorům mainstreamu na základě mnoha prokazatelných informací. Paradoxní na této neziskovce  je, že v čele stojí bývalý pornoherec, jehož masturbace jsou na internetu dohledatelné, jenž se snaží kázat o morálce a jedině správných evropských hodnotách. Je vždy otázkou, co takoví jedinci chtějí prosadit a za jaký business vlastně lobují. :o)

Nejhorší cenzura je mlčení.

Tato cenzura je u nás patrně nejrozšířenější a jak tvrdí Jiří Žáček je těžko prokazatelná. Každá redakce velmi snadno obhájí soustavné přehlížení díla či názory toho či onoho občana, spisovatele nebo politika výrokem, že vydávají pouze plnohodnotné texty nebo on není tím pravým expertem. Jaké to jsou texty a kdo je expert, určují ale oni.

Hlavně se však v médiích úplně vytratila diskuze o Ústavě ČR, která zaručuje, že cenzura názorů je nepřípustná. Místo toho se objevují snahy politiků a novinářů kriminalizovat jakýkoliv jiný názor, než hlásá mainstream a jeho vůdčí instituce Česká televize.

Celý dehonestovací proces je možné rozložit do pěti základních stupňů, kterými se eliminuje určitý názor, jednotlivci, celé skupiny, popřípadě státní celky.

IRONIZACE
První fáze spočívá v jednoduchém ponížení, přirovnání k něčemu směšnému, s čím se většina rychle ztotožní.
Příklad: Všichni přece ví, že Franta je blbec a jeho názory netřeba ani komentovat.
DISKREDITACE
Fáze argumentačních faulů. Používá se jakýkoliv argument, která vás může ponížit v očích jiných.
Příklad: Všichni přece ví, že Franta mnohokrát nejednal čestně, protože i Lenka to o něm řekla a všichni s tím souhlasili.
DEHONESTACE
Fáze přiřazení k něčemu, co většina chápe jako ne příliš dobré. Používá se označení úchylný, nemocný, podvodník, zloděj, terorista, hlásná trouba někoho.
Důležité je ale personalizace osob. U skupin a anonymů nemá dehonestace velkých účinků.
Příklad: Všichni přece ví, že Franta XY je podvodník, protože novinářka Lenka XY o tom napsala dlouhý článek a dokonce už na něho bylo podáno trestní
oznámení.
KRIMINALIZACE
Zesílené dehonestace tvrdě atakují osoby až na hraně kriminalizace takových výroků.
Příklad: U Franty XY se našlo 5 miliónů korun a policie už ho začala stíhat, napsala včera uznávaná agentura XYZ. Podle právníků mu hrozí až 5 let vězení.
LIKVIDACE
Využití chyb napadených při obraně a pomocí právních prostředků nastupuje udání, vyšetřování a soudy. Široká mediální kampaň běžně používá širokou škálu nepodložených informací, které nikdo neprověřuje.

Jinak nic nového. Tento styl je známý v různých podobách už tisíce let.

Například roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristoteles v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z tzv. rouhání bohům a odsouzen k vyhnanství do Chalkidy. Proces jeho dehonestavce trval řadu let.

Dalším byl Sokrates, kterého athénský lidový soud, vedený třemi významnými osobami, odsoudil k smrti pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. K tomu možná přispěla i Aristofanova komedie Oblaky, která líčí, jak se vlivem Sokratova učení synové obracejí proti svým otcům.

Viz: Platónova Sókratova obrana odhalila už před 2500 lety chování elit a davu v tzv. demokracii

Převzato z Čítárny.cz pod licencí CC