Státní zřízení a ekonomický systém ČR

Současný parlamentní systém byl ukován r. 1989, kdy padl komunistický pozdně normalizační režim. Do té doby byla ČSSR satelitním nárazníkovým státem řízeným z Moskvy. V r. 1989 došlo ke změně režimu. Nebyla to skutečná revoluce – při revolucích se střílí a bojuje, tohle byla pokojná změna režimu. Pojem „revoluce“ je poněkud matoucí, protože pod něj spadne revoluce r. 1789, 1848 i 1989, přitom r. 1989 tady neproběhly žádné násilnosti srovnatelné s předchozími revolucemi, žádné genocidy jako ve Vendée, žádné dobývání Bastily, žádné gilotiny, strhávání gotických katedrál a masakry jako r. 1789, žádné barikády a dělostřelectvo jako r. 1848.

Padl hospodářský systém centrálně plánovaný, bylo zavedeno tržní hospodářství, nastalo budování kapitalismu západního typu. (Existuje i kapitalismus čínského či japonského typu, Tengův „socialismus s čínskými rysy“, korejský čebol nebo japonské zaibacu, to je ale něco úplně jiného.)

PŘÍNOS 90. LET

* Positivní energie, tvůrčí, budovatelská nálada, obrovská euforie a radost většiny obyvatelstva. (Do jisté míry to je psychologická iluze, protože každý rád vzpomíná na dobu, kdy mu bylo dvacet. Stará garda alte Kameraden v Rakousku ještě v 90. letech nostalgicky vzpomínala na Norimberský sjezd NSDAP r. 1933 a část dnešních důchodců s nostalgií vzpomíná na normalizaci.) Tehdy opravdu nikdo nevěděl, jak listopad r. 1989 dopadne, zda proběhne scénář podobný Rumunsku, kdy rozzuřený dav Ceaușesca rozstřílel samopaly, nebo scénář podobný Náměstí nebeského klidu, kde čínský režim poslal na studenty tanky. Studenti u nás museli prokázat odvahu.

K chronologii: studentské demonstrace v Praze proběhly v listopadu 1989, měsíc na to v Rumunsku tajná služba Securitate postřílela během demonstrací cca 1000 lidí, Ceaușesca zabil rozzuřený dav na konci prosince 1989; půl roku předtím – v květnu a červnu 1989 – byly nasazeny tanky na demonstrace v Pekingu a v následujících měsících desetitisíce, ne-li statisíce nepohodlných lidí přesídleny za trest do Sečuánska, Sintiangu a do Tibetu. (Vyhnanství do Tibetu vzdáleného 2500 km, kde panuje příšerné klima, středověká životní úroveň, Chanové jsou chováni v nenávisti a mluví se tam zcela odlišným jazykem, byl trest opravdu hrozný, asi jako kdyby někdo pochytal osazenstvo kavárny Slavia a vysídlil jej na poloostrov Kola.) O potlačení demonstrací v Číně se ale v Československu téměř nevědělo, protesty v Rumunsku proběhly až o měsíc později. Přitom v Polsku už v listopadu 1989 seděla Solidarność ve vládě (od června), změna zde byla na spadnutí a studentům u nás hrozil maximálně otřes mozku od obušků, domovní prohlídka nebo vyloučení ze škol. Během demonstrace na Letné si možnost nasazení vojska nikdo nepřipouštěl.

* ČSFR (ČR) se stala nezávislým státem, sebevědomým, politicky i hospodářsky samostatným, mohli jsme si o svém osudu rozhodovat sami, získali jsme obrovskou míru svobod: náboženská svoboda, svoboda nechodit do průvodu, nevyvěsit vlaječky, svoboda studovat, svoboda nepracovat, svoboda vybrat si místo k životu…. I dnes je míra osobních svobod v ČR téměř nejvyšší na světě, namátkou:

* dají se tu legálně pořídit zbraně, snadněji to je možné pouze v USA, kdežto v Británii či Skandinávii nelze nosit ani zálesácký nůž;

* není tu volební povinnost (oproti Austrálii) ani branná povinnost (oproti ČSSR či Izraeli), žádná vojna na obzoru [psáno 2021];

* můžeme si legálně zhuntovat své zdraví (alkohol, cigára) a stát hradí prostřednictvím povinného zdravotního pojištění léčbu; v Austrálii či Skandinávii jsou cigarety a alkohol zatíženy takovou daní, že je reálně nikdo nekupuje, v USA povinné zdravotní pojištění není a mase chudšího obyvatelstva není kvalitní zdravotní péče vůbec poskytována; ve Skandinávii, v Austrálii, v některých státech USA (např. Utah) nelze vůbec kouřit a pít alkohol na veřejnosti, tedy žádné vínko na předzahrádce ani pivko v parku, žádná dvanáctečka na hradbách Vyšehradu s výhledem na zapadající slunce;

* v ČR jsou legální umělé potraty a IVF (v Bavorsku, některých kantonech Švýcarska a nejnověji i v Polsku jsou zakázané); tím neříkám, že to schvaluji, jen konstatuji, že ta možnost tady je;

* ČR je líhní špičkových intelektuálů a není zde téměř žádná cenzura; jen má knihovna díky demokratizaci svými rozměry připomíná knihovnu renesančního velmože – jsou tu svazky, které by za minulého režimu nikdy nesměly vyjít – náboženská literatura, patristika, vše v českém překladu, v ČR lze volně koupit Mein Kampf, americké jestřáby (třeba Brzezinského), v SSSR nejpřísněji zakázaní autoři jako Spengler, Ossendowský či Leontěv vycházejí běžně ve výborných českých překladech;

* svobody slova v ČR sice výrazně ubylo, ale oproti americkým a britským univerzitám tu máme svobodu slova, o které se Američanům ani nesní; v USA se sice smí legálně vyvěsit háknkrajc, ale přitom se vyhazuje z práce za mnohem menší prohřešky, např. za použití nesprávného zájmena při oslovování studenta přešitého na studentku; pro ilustraci si stačí zadat do Googlu heslo professor suspended;

* nikdo nám nemluví do toho, jak vychovávat děti; můžeme své děti bít; ne že bych to někdy udělal nebo doporučoval, ale ta svoboda zde je; výchovný lepák je například v Norsku trestný čin a pití alkoholu před dětmi dostatečnou záminkou k jejich násilnému odebrání, přičemž sklenka vína nebo třetinka piva stačí; Turkům, Kurdům a Somálcům si tam nikdo odebírat děti netroufne, ti by se raději rvali a vytahovali nože, což je pochopitelné, ale to už je jiný příběh;

* Jsou tu funkční soudy a instituce, ne sice tak funkční jako v Německu, ale přesto funkční, ve východní Evropě a na Balkáně jsou státní instituce pouhé atrapy pro turisty, zatímco zemi reálně řídí místní mafiánsko-korupční struktury.

* ČR je jednou z nejbezpečnějších zemí světa; balkánské země sice ve statistikách vycházejí lépe, ale to proto, že monopol na organizovaný zločin zde mají policejní a armádní složky. V Jihoafrické republice se pořádají nájezdy na bílé farmáře, v Zimbabwe byli běloši dílem vyhnáni, dílem povražděni; jet jako bílý člověk v New Yorku v noci metrem, reálně hrozí riziko přepadení a pobodání, do Bronxu nikdo rozumný za setmění nechodí; u nás může patnáctileté děvče stále ještě přejet Prahu v noci posledním metrem, aniž by mu reálně cokoliv hrozilo;

* Společnost v ČR je nejméně násilná co kdy byla. Jak uvádí Stanislav Komárek, ještě před sto lety mistři bili učně, starší žáci bili mladší žáky, učitelé mlátili propadlíky, vozkové koně, důstojníci vojáky, sedláci kozy a ovce. Dnes násilí ze společnosti úplně vymizelo.

* Míra blahobytu v ČR je nejvyšší za posledních 1000 let. Je jaksi nepopiratelné, že je tu dnes více mrazáků, ledniček, mikrovlnek i osobních automobilů než kdy bylo, je zřejmé, že v USA jich v 80. letech bylo nepopiratelně víc než v SSSR; centrálně plánovaná ekonomika se ukázala být v 60. letech oproti tržnímu systému zoufale neefektivní.

Můj děda, mnohem pracovitější a inteligentnější než já, jezdil s babičkou na dovolenou do Českého ráje v trabantu, mí rodiče jezdí do Chorvatska nebo létají do USA, dnešní generace má v 18 letech oblétaný celý svět, za pár šupů sežene letenku na Kanáry, na Bali nebo třeba na Madeiru; má dcerka zná pochoutky, o jejichž existenci jsem se poprvé dozvěděl tak v pětadvaceti, manželky babička o nich neslyšela nikdy; naše malá po ránu vyžaduje avokádový toustíček s mozzarellkou a napěněné mlíčko. Je ovšem blahobyt hodnota? Nejsou i jiné a vyšší hodnoty (politické, duchovní)? Nebyla rumunská investice do obří Katedrály spásy národa v konečném důsledku prozřetelnější než třeba výstavba inženýrské sítě?

Blahobyt v dlouhodobém měřítku je zde skutečně nejvyšší než kdy byl, ale i tento blahobyt a bohatství jsou relativní pojmy. Každý raději bude hvězda cyklistického zájezdu údolím Dunaje než hotelovým hostem ubytovaným v přístěnku pod schody v Dubaji, přestože druhá možnost vychází finančně na trojnásobek té první.

Bohatství od jisté materiální úrovně již nečiní lid šťastnějším, přímo naopak, luxusní předměty nabývají rozměr statusových symbolů, jejichž cena a množství může růst donekonečna. Jestliže oblíbená celebrita či místní podnikatel drží helikoptéru a soukromý bazén, nespokojí se sousedi s chalupou a dvěma korci, ale budou naopak rozezleni, že nedisponují podobnými statky také. A pokud dosáhnou počty soukromých bazénů jisté úrovně, je zavedení lidského práva na soukromý bazén téměř nezadržitelné.

Navzdory tomu, že materiální požadavky sebestředných a infantilizovaných mas neúnosně rostou, je zřejmé, že už z generace narozené mezi lety 1990 – 2000 většina finančně nikdy nedosáhne na nemovitost, kterou vlastní jejich rodiče, a to i kdyby se zadlužila hypotékou na celý život, byt 4 + 1 na předměstí Prahy, Brna či Plzně prostě nikdy nesplatí, nemluvě o dvougenerační novostavbě na jakémkoliv maloměstě, které se ještě v 70. a 80. letech stavěly běžně. Podstatná část této generace je zaměstnána jako přeposílači mailů a vyřizovači objednávek v kancelářích nadnárodních společností, všichni si chtějí vzájemně telefonovat, psát maily, objednávat subdodavatele subdodavatelů a něco si prodávat. To „něco“ se stejně vyrábí v Číně, Pákistánu nebo v Indonésii, kde řetězce objednávek končí. Zejména humanitní obory dnes fungují jako síta pro méně ambiciózní část mládeže, která nedostatek matematicko-fyzikálních talentů vykompenzuje konformitou, usilovnou nudnou prací a domestikovaností. Vysoké školy vytvářejí selekční tlak na schopnost dělat pět let v kuse nějakou blbost, která je korunována sepsáním nesmyslné a neužitečné diplomové práce. Kdo tohle dokáže pět let v kuse a získá kýženého magistra z managementu služeb v horní dolní, je dokonale připraven na dalších pět let v kanceláři nadnárodního korporátu, kde bude vyplňovat a přeposílat objednávky, reporty, instrastaty a excelová data, aniž by za ním pozůstávaly hmatatelné výsledky činnosti. Po deseti letech manévrování ten nejzručnější administrátor vyleze do vyššího patra, kde bude aranžovat účetní výkazy pro poskytovatele úvěrů tak, aby data ukazovala na „hospodářské výsledky“.

NEGATIVA ROKU 1989

Zapomněli jsme v euforii „revoluce“ na to, že svět, do kterého vstupujeme, je svět hierarchický, svět nerovnosti, kde jsou silní a slabí hráči, ovládající a ovládaní, jádro a periferie. My jsme se nestali ani nemohli stát žádnou jádrovou oblastí, jsme periferií západního světa, téměř kolonií.

Zapomněli jsme na geopolitiku, zapomněli jsme na to, že Československo společně s celým východním blokem prohrálo ve studené válce, že jsme de jure poraženým státem, státem zralým z ovládnutí a rozparcelování, což se také skutečně stalo.

Viděli jsme ve změně režimu obrovskou příležitost (oprávněně), ale zapomněli jsme na to, že západní svět viděl také obrovskou příležitost v nás, příležitost k expanzi svých firem a k našemu hospodářskému zne/využívání. Obchodníci ze Západu si nás McDonaldy a Neckermannovými katalogy v 90. letech omotali kolem prstu tak, jako si kdysi Indiány koupili ohnivou vodou, zrcátky a korálky.

Zapomněli jsme na to, že kapitáni západního průmyslu, američtí, rakouští a němečtí manažeři jsou tvrdí obchodníci, tvrdí vyjednavači, kterým jde výhradně o rozšíření vlastních trhů, že Němci a Rakušané se chovají jako ekonomičtí nacionalisté a nikoho dobrovolně nepustí na své vlastní trhy.

Příklad: Tendry v Německu skoro nikdy nevyhraje zahraniční firma, přestože by zakázku provedla nejlépe a nejlevněji. Prachy zůstanou v Německu a české firmy ji nakonec získají jako dodávka německého výherce. Úřady a soudy hází východním investorům klacky pod nohy. Většině východních firem nikdo neproplatil kurzarbeit z doby prvního lockdownu (soudy běží podnes a nemají dobré vyhlídky), zatímco byly donuceny platit veškeré fixní náklady.

Investice se přelévají z jádra do periferie, téměř nikdy naopak. Američan investuje v Německu, Němec v České republice, Čech v Bulharsku, Bulhaři maximálně vyvážejí zbraně do Iráku, kde celá hra končí. Zglobalizovaný svět je pyramida a ČR byla začleněna jako druhé či třetí nejnižší patro…

…navzdory tomu stále patříme k nejbohatším zemím světa, k horním 10% bohatého lidstva, měřeno mnohými ukazateli.

Zapomněli jsme na to, že v globálním světě operují velcí hráči, nadnárodní korporace, akciovky s obraty většími než rozpočet ČR, které mohou mít sídlo kdekoliv, s počty zaměstnanců vyššími než naše metropolitní oblasti. (Například automobilka Daimler AG má více zaměstnanců než celá metropolitní oblast Plzně, Volkswagen zaměstnává víc lidí, než je počet obyvatel metropolitní oblasti Brna.) Hráči, kteří přelévají kapitál z jedné země do druhé a nemusí respektovat státní hranice ani národní zájmy.

Zapomněli jsme, že naše ekonomika tehdy nebyla konkurenceschopná a to málo, co konkurenceschopné bylo, bylo zničeno dumpingem či prošustrováno během kupónové privatizace; došlo ke ztrátě téměř veškerého hodnotného státního majetku, kdy vznikla třída bohatých, zatímco masa obyvatelstva byla demoralizována.

Kupónová privatizace byla sice průšvih, ale pořád ne takový jako třeba v Albánii, kde vytunelování investičních fondů vedlo r. 1997 k občanské válce a masovému rabování. Pořád to nebylo tak hrozné jako v Rusku, které se ocitlo na pokraji definitivního rozpadu, přičemž reálně hrozilo, že se svou rozlohou smrskne na plochu bývalé moskevské gubernie. (Například v Murmansku obyvatelé rozkradli a rozprodali do sběru veškerý kov, aby měli peníze na potraviny. V Rusku vypukly pouliční boje, jen v Moskvě byly během tzv. ústavní krize r. 1993 zastřeleny tisíce lidí. Tatarstán, Západní Sibiř, Sacha, Dálný východ, Kalmycko a Čuvašsko už se viděly samostatné, tiskly se sibiřské peníze a zasedal sibiřský parlament. Dnes vidíme, že by z těchto nových států byly ropné pašalíky fungující jako poloautonomní provincie Číny jako současný Uzbekistán či Turkmenistán; hospodářské a populační ovládnutí ruského Dálného východu Číňany je beztak již v některých oblastech realita.) Pořád to nebylo tak hrozné jako v Jugoslávii, v Tádžikistánu nebo na Kavkaze, kde vypukly občanské války, pořád to není tak hrozné jako ve Střední Asii a Rusku, kde si průmysl rozparcelovali bývalí komunističtí vůdci, kteří se stali majiteli a manažery bývalých státních podniků a vládnou de facto jako absolutističtí monarchové. Krystalickým příkladem toho je Kazachstán či Uzbekistán, jenž fungují jako postkomunistické plynové emiráty.

Zapomněli jsme, že svět, do kterého vstupujeme, čelí od 70. let masivní demografické krizi. V bývalém východním bloku, v Srbsku, Gruzii, Rusku nastala po r. 1989 nezvratná populační katastrofa. Všechny země, které prohrály studenou válku, postihl brain drain, jehož kořeny leží v 70. letech v západní Evropě. Z Ruska uteklo za posledních několik let 7 milionů lidí, Srbsko přišlo od r. 1990 o více než čtvrtinu obyvatel (nepočítáme-li odtržení Kosova).

I můj tchán, který komunisty nesnáší, nedávno prohlásil, že tehdy existovala aspoň podpora rodin; byly aspoň novomanželské bezúročné státní půjčky, státní příspěvky na rodinné domy, státní byty, rodily se děti. Po r. 1989 masivně klesla úhrnná plodnost, nastoupily neblahé demografické trendy. Venkov se vylidňuje i u nás, populačně degraduje. Představa, že by Plánice zplodila druhého Křižíka, Hukvaldy druhého Janáčka či Vratislavice druhého Porscheho je dnes naprosto nerealistická, žijí tam už jen jézéďáci a cikáni. Z hlediska úhrnné plodnosti se ČR řadí k nejslabším státům světa. Vyšší než dnes byla dokonce za Protektorátu, nejvyšší první tři roky po válce. Od té doby úhrnná plodnost nelineárně klesá. To, co právě prožíváme, je populační katastrofa, která během tří, čtyř generací úplně promění skladbu obyvatelstva.

Zapomněli jsme, že svět, do kterého r. 1989 vstupujeme, je už 21 let v dikci sociální demokracie a socialismu, že jeho jádrové oblasti byly už tehdy zadlužené až po uši. (Nejzadluženější země světa jsou kromě Zimbabwe a Egypta také USA, Belgie a Nizozemsko.) Nálepky přežívají, v Číně se už 50 let buduje pod fanglí se srpem a kladivem nejtvrdší kapitalismus na světě, u nás se pod fanglí volného obchodu buduje nejštědřejší socialismus světa. Evropa je nejmenší světadíl, ale spotřebuje třetinu veškerých světových sociálních dávek; uskutečnily se nejdivočejší sny socialistů 19. století a vypěstovali jsme si generaci zcela závislou na sociálních dávkách.

Nadto, za koronakrize se naše ekonomika stala centrálně plánovanou. Svět se podivným způsobem přepóloval.

Dodatek: Porovnání ekonomických systémů

Centrální plánování a kolektivismus (komunismus) zajistily každého – každý měl co na sebe, měl kde bydlet, co jíst, i když jen suchý chleba s cibulí a v obchodech byla jen jablka.

V Británii ještě několik let po válce nebyl cukr a čaj, u nás ještě tři roky po válce nebylo máslo, v SSSR byl hladomor a na východním Slovensku měl jen málokdo vlastní boty. Československo vyšlo z druhé světové války hospodářsky nejlépe. Budování těžkého a zpracovatelského průmyslu Československo navzdory odsunu 2,5 milionu obyvatel, navzdory všem neblahým politickým procesům zařadilo mezi nejproduktivnější státy Evropy. HDP Československa předčilo v 50. letech HDP Rakouska, ale už po r. 1958 jsme začali zaostávat.

Neúprosná je logika: Vše, co za něco stojí, něco stojí. A vše, co nestojí nic, nestojí za nic. Na Kubě je sice zdravotnictví zdarma, ale v praxi by tam nikdo nemocný být nechtěl. V sovětském Charkově se byty přidělovaly zdarma, ale bydlet tam by ani dnes nikdo nechtěl.

Centrálně plánovaná ekonomika fungovala v 50. letech všude, tehdy to mělo ve zbídačené Evropě význam, ale jen ve východním bloku se stala státní ideologií. Zajištění všech neslo plody ještě několik let po válce, ale v konečném účtování vedlo k postupné demoralizaci.

Pokud je něco zdarma, vede to k plýtvání. Rozkrádat státní majetek se stalo normou; nejlépe se to ukazuje na příkladu domů postavených v 60. a 70. letech, které mají každý šár z jiného materiálu (který se zrovna podařilo ukrást) či v příbězích sovětských emigrantů v New Yorku, které šokovaly složenky na konci měsíce – nic takového neznali. V Charkově byly sice plyn, elektřina a voda zdarma, ale v praxi byl zavedený pouze plyn, svítilo se svíčkou, kadit se chodilo do sklepa do kýblu, navíc ani nebyly sirky, kterými by se dal plyn zapálit, nechával se tedy hořet celý týden.

Motorem tržního hospodářství je sobectví, pracovat pro kolektiv či pro stát skoro nikdo nechce. Na druhou stranu i ti nejubožejší měli v kolektivistické společnosti své místo. Dnes pracují pro anonymní šéfy nadnárodních firem.

Bylo zakázáno soukromé vlastnictví, soukromé podnikání, soukromé držení půdy, udržovaly se neproduktivní státní firmy, byla nulová nezaměstnanost – ovšem také pracovní povinnost a umístěnky. (Má babička byla například umístěna v 18 letech sto dvacet kilometrů od domova.) Kdo byl přistižen v hospodě v 10 ráno, skončil za příživnictví v lapáku. Rozmisťováním elit a disidentů po venkově, výstavbou monogorodů a gulagů na periferii řešil komunistický režim na nevědomé úrovni hrozící demografickou krizi. Dnes je ruský sever pustý a vylidněný, Sibiř zeje prázdnotou, Pohraničí a severní Čechy – to je zkamenělá deprese; bulharský, srbský a rumunský venkov je liduprázdná pustina, všichni kvalitní lidé odcházejí do měst, do Rakouska, do Švýcarska, do USA. (Je příznačné, že dva nejgeniálnější srbské mozky 20. století – Nikola Tesla a Milutin Milanković – doznaly úspěchu teprve v zahraničí, Tesla v USA a Milanković ve Vídni.) K tomuto jevu sice docházelo od 17. století, ale přesto počet obyvatel stoupal. Dnes, když je úhrnná plodnost 1,6 dítěte na ženu (i v křesťanských rodinách ne o moc více), máme před sebou neblahé vyhlídky. Tisícihlavé zástupy nadaných studentů odjíždějí z venkova studovat do měst, z měst do zahraničí, aby se již nikdy nevrátily.

Centrálně plánovaný ekonomický systém přesto mohl tak nějak fungovat, koneckonců i Sověti vyletěli do vesmíru a dodnes pronajímají své raketové nosiče západním státům, ale pouze v rámci velkého eurasijského bloku, jednotlivé fabriky nebyly konkurenceschopné. Jerevan a Talin dodávaly zrezlé krabice se čtyřmi koly do Moskvy, bulharské měřící přístroje měly odbytiště zase jen ve východní Evropě, povolžské napodobeniny italských fiatů jezdily zase jen po východním bloku.

Vsuvka: Poprvé a jedinkrát v životě jsem pocítil jistou národní hrdost okolo roku 2010 na stáži v Horní Falci, kde mi místní sedláci vyprávěli, jaký měli strach v době studené války z československé armády. Šílené studenoválečné plány invaze do Bavorska skutečně v 60. a 70. letech existovaly. Neměli jsme sice zápaďácký blahobyt, který z principu věci nikdy mít nebudeme a mít nemůžeme, ale aspoň naše tanky a divize zbytku světa naháněly hrůzu! Dnes jsme druhé Thajsko, druhé Bali, kde se zápaďáci chovají jako na dobytém území, ochcávají sochu sv. Václava a pořvávají na sebe během tahu po Starém Městě, kde byly již před dvaceti lety všechny nemovitosti rozprodány cizincům, a kam dojíždějí ze suburbánních zón pozůstatky původních obyvatel pracovat do sektoru služeb. (Zřejmě návrat k přirozenosti národa pinglů, kočích, sluhů, podruhů a lesních adjunktů. Dříve se pracujícím v sektoru služeb říkalo mnohem přesněji služebnictvo.) Před r. 1989 jsme měli vytápěné byty, vodu, plyn, chleba, chaty a škodovky stodvacítky, stavěli jsme sami impozantní vodní díla i jaderné elektrárny. Proč to najednou nestačilo a bylo naprosto nezbytné mít ještě džíny, kokakolu, exotické ovoce a elpíčka s Kissáky a Depešáky? Já osobně bych klidně dnes obětoval třeba třicent procent svého blahobytu výměnou za třicetiprocentní nárůst národního sebevědomí. K čemu, proč a pro koho koneckonců ten nastálý blahobyt po r. 1989, pro koho ty regály plné exotického ovoce a barevných pitomostí, jestliže vymíráme? Kolik lidí vidí vnoučata jednou za tři roky, když našetří na letenku do Vancouveru?

Právě toto je ten nejhlubší psychologický důvod, proč mi dnes ani trochu nevadí srp a kladivo. „Nacionálbolševismus“ uspokojuje určité psychologické potřeby – tehdy jsme byli někým, koho se zápaďáci báli. Byli jsme nejrozvinutější částí východního bloku. Dnes jsme nejslabší periferií západního bloku. V Rusku je to pociťováno ostatně ještě mnohem silněji. Lidé konvertují k různým politickým ideologiím často právě z těchto subtilních psychologických příčin. Úspěch komunismu nebyl v tom, že by dělnické masy po nocích studovaly Marxovu filosofii dějin a postupně naznaly, že existují společenské třídy definované vztahem k výrobním prostředkům, ale proto, že komunismus uspokojoval určité psychologické potřeby lidstva. Jak brilantně píše Milan Kundera v románu Nevědění: potřebu ukázat se jako nonkonformista, potřebu poslouchat, potřebu potrestat ty zlé, potřebu být užitečný, potřebu jít vstříc budoucnosti s mladými, potřebu mít kolem sebe velkou rodinu. Komunismus vyčpěl ne proto, že lidské myšlení se změnilo, ale proto, že tyto psychologické potřeby přestal naplňovat.

Druhá vsuvka: Velmi populární, karikaturní představa Východu říká, že Rusové jsou technologicky tak zaostalí, že prý neznají ani splachovací záchody a pračky, že Indie je cosi jako Chanov či Luník 9 hypertrofovaný na celý kontinent, a Čína, to jsou bambusové chýše, svrab a davy kuliů pochodující ve stejnokrojích na rýžová pole. Rusové/Sověti vytvořili (narozdíl třeba od Britů) vlastní jaderné zbraně, vytvořili nejsilnější vodíkovou bombu na světě, vynalezli termobarické zbraně, a byl to ruský fyzik Sacharov, kdo vynalezl tokamak (nejpokročilejší tokamak současnosti má prý v současnosti Čína). Rusové vytvořili vlastní letadla páté generace, hypersonické rakety, rušičky signálu, které na týden kompletně vyřadily západní letectvo z bojů v Sýrii. Mají vlastní globální poziční systém GLONASS – horolezci znají, v Alpách občas funguje lépe než GPS. Rusové vyrábějí nejlepší slitiny na světě, v Rusku jsou největší ocelárny a hliníkárny světa, ruské raketové motory se vyvážely i do USA, a takto bychom mohli pokračovat ještě chvíli. Pokud někdo namítne, že Rusové, Indové a Číňané své technologie od Západu „okopírovali“, nikoliv sami vynalezli, nechť ihned vrátí znalosti setí a zpracování pšenice Iráčanům do Mezopotámie, svou kytáru odešle zpět do Persie, ihned přestane tento článek číst a psát komentáře, protože naše písmo je latinské, číslice arabské, respektive indické, i papír ostatně přišel z Číny, Pýthagorovu větu nevymyslel Parmenidés, protože už v Egyptě a v mykénské době bronzové se nacházejí lanka s uzlíky v poměru 3 : 4 : 5 k vytyčování pravého úhlu, dělení úhlu na stupně zavedli a délku přepony jednotkového trojúhelníku vyčíslili na pět desetinných míst Babylóňané… Ano, Rusko, Indie, Austrálie, Čína, ale koneckonců i USA jsou velké země, tudíž vše je zde větší, i rozdíly mezi lidmi. Takže ano, i v Rusku jsou národy, které neznají splachovací záchod, například tradičně mongolská etnika Sibiře. Rozdíly mezi lidmi a společenskými vrstvami v USA, Indii, Číně jsou ovšem srovnatelné, prostě jeden Sacharov vychází milion mužiků, jako i jeden Edison na milion hispánců a rednecků a jeden Šrínivása Ramanudžan na milion čandálů.

Jednotlivé průmyslové sektory po r. 1989 ihned převálcovala laciná výroba z Dálného východu a kvalitnější výroba ze Západu. Výsledkem byla morální, demografická a ekonomická krize, inflace a nezaměstnanost doslova eurasijských rozměrů. Téměř vše během 10 let zkrachovalo. Přežilo jen to, co bylo konkurenceschopné, tedy opravdu dobré (v praxi skoro nic) a i to málo bylo rozprodáno. Škodovka je dnes německá automobilka, kdy 100% akcií vlastní Volkswagen, plzeňská Škodovka patří Rusům a Jihokorejcům, košické ocelárny byly prodány nejprve Američanům, dnes patří jistému ukrajinskému oligarchovi.

Ať už kapitalismus či socialismus, oba systémy je třeba „znárodnit“, což realistické je. Nemám názor na to, „co je lepší“, protože motivace pro zavádění obou systémů v zásadě chápu a historický spor mezi levicí a pravicí mě celkem míjí (stejně jako i většinu obyvatelstva). I ti nejubožejší dělníci se mají dnes nekonečně lépe než v polovině 19. století. Revoluce dělnické třídy dnes nehrozí už proto, že žádná dělnická třída zde prakticky není a společenské třídy jsou neproblematicky průchozí. Současná komunistická strana sice symbolicky vyměnila srp a kladivo ve svém znaku za třešně, ale správně by měla mít ve znaku spíše excelovou tabulku, pípák na čárové kódy a vysokozdvižný vozík.

Již z toho důvodu usoudili profesionální univerzitní revolucionáři 70. let, že své voličstvo a proletariát je třeba začít dovážet ze zemí třetího světa, kde se masy obyvatelstva ještě skutečně živí srpem a kladivem. Pochybuji o tom, že by šlo o nějaké vědomé rozhodnutí, spíše si to představuji jako intuitivní cítění, že demografický úpadek lze přirozeně kompenzovat dovozem levných pracovních sil. Vyhoví se přitom všem kromě těch, kteří svou prací ještě vytvářejí nějaké skutečné hodnoty a celý tento fenomén financují. Masovou migrací se udržují preference socialistických stran, jež si takto dovážejí své voliče. Problém je ten, že takto to nelze dělat donekonečna, aniž by se úplně proměnila kulturní, rasová, národnostní atp. skladba kontinentu a spor mezi pravicí a levicí ve Francii a v Nizozemsku brzy získá i rasový a náboženský rozměr.

Podobně si představuji, že současní studenti středních škol podvědomě přitakávají masové migraci s vidinou multikulturních hudebních festivalů a exotických sexuálních zážitků s černoškami či Asiatkami (hlavním motorem je „zážitek“, o to jde především, nikoliv o racionalitu), aniž by sami viděli to, že gangy mladíků z Nigérie, Kamerunu a Blízkého východu mají tytéž plány s jejich manželkami, dcerami a sestrami. Miliarda obyvatel Blízkého východu, Sahelu a severní Afriky vidí Evropu jako obří karneval, přičemž tuto vrcholně zkreslenou vizi načerpává téměř výhradně z internetového porna a sociálních sítí, na nichž se každý tmavý odrodilec sebeprezentuje samozřejmě jako „ten, který to zvládl“, přestože těch, kteří „to“ tu skutečně zvládli, je jistě méně než jedna tisícina. Dokud člověk nemá sám děti a není dobrovolně či nedobrovolně zapojený v pracovním procesu, tak jej podobná problematika přirozeně nezajímá. Britská premiérka Mayová i německá kancléřka Merkelová jsou obě bezdětné čarodějnice a předseda Evropské komise Juncker sám také děti nemá.

Závěrem

Naše země nevzkvétá. Já nevím, co s tím… Být vlastenečtí, investovat do vědotechniky, být sebevědomou, exportně orientovanou ekonomikou, jak navrhuje Ivo Budil? Masarykovskou každodenní lopotou? (Lopotou pro mezinárodní šéfy a zámořské akcionáře se sídlem na Kajmanských ostrovech jistě ne.) Znárodněním domácího kapitalismu, jak navrhuje Petr Hampl? Znárodněním domácího socialismu, jak navrhl Jan Keller? Velkou evropskou zdí? Ekonomickým nacionalismem, vyškolením našeho managementu v machiavelismu a vyjednávacích schopnostech či rehabilitací našich národních zájmů, které prosazoval Petr Robejšek? Obnovením tradičního školství, jak navrhl Václav Klaus mladší?

Příklad 19. století ukazuje, že každá země je tak silná, jak silnou vůli má její elita, nikoliv jak mizerná je její většina. V 19. století byla Evropa světovou velmocí, přestože většina obyvatelstva byla negramotná a žila v nezměrné bídě. Např. okolo r. 1850, kdy nad britským panstvím nezapadalo slunce, bylo jen čtvrtině anglických horníků přes 18 let a jednotlivé společenské kasty byly prakticky neprostupné. Kasty, které zanikly definitivně r. 1918, nelze obnovit. Masa obyvatelstva je utržena ze řetězu a je nerealistické jí k němu znovu přikovat. Na druhou stranu, díky demokratizaci jsou masy obyvatelstva osvobozeny pro hodnoty, které dříve byly vyhrazeny pouze zvláštním kastám a výjimečně omilostněným jedincům. Nastalo „všeobecné šlechtictví“ (jak upozorňoval filosof Emanuel Rádl), ovšem i „všeobecné nevolnictví“ plných úvazků, osmihodinových směn, čtyř týdnů dovolené a složenek, které ve výsledku upřednostňuje většina lidstva. Díky zrovnoprávnění lze využít každý skrytý talent, který by byl ještě za Marie Terezie využit pouze k mlácení zrna a pastvě koz. Pokud Česká republika disponuje něčím vzácným, je to právě ona upozaděná ale kvalitní elita. Český pracovník (např. strojař či technolog) je sice ve svém negativním aspektu také korporátní fachidiot s normami ISO a ozubenými kolečky, ale zároveň je tady tím posledním, kdo po vymizení šlechty, vojska, duchovenstva, dělnictva a rolnictva brání úpadku na úroveň zemí třetího světa, jehož rysy začínají vystrkovat růžky ve Španělsku a v jižní Itálii. Centrální Balkán je už dnes při zběžném pohledu na obyvatelstvo, sídla a krajinu nerozlišitelný od Súdánu a první vlna syrských uprchlíků procházející řeckým vnitrozemím a Makedonií měla pocit, že si na útěku popletla světové strany.

Ano, představa „konzervativní revoluce“ či „státního převratu“ je velmi přitažlivá, ale romantická. I Eduard Limonov byl zatčen při prvním pokusu svůj eurasijský sen uskutečnit. Státní struktura tu je, je nerealistické ji bořit a budovat úplně novou, je třeba stávající formu naplnit novým, aktuálním obsahem, posouvat mainstream kýženým směrem. Ideální svět nebude z principu nikdy. Vnější nálepky, státní znaky, symboly, cokoliv z toho se nám nelíbí, se dá vygumovat, překreslit, přejmenovat či zreformovat. Z toho je třeba vycházet, neřešit historická kdyby, žijeme tady a teď, taková je realita, s níž je třeba pracovat. Česká republika tu je, udělejme z ní třeba království a na vlajku si dejme lví drápy, fénixe a draky, to je úplně jedno. To, co tady hrozí, je velká výměna obyvatelstva, definitivní rozklad všech tradičních forem a největší diskontinuita v dosud poznaných evropských dějinách. To, co hrozí, bude mít větší následky než pád Římské říše, morové epidemie 14. století, mongolská horda, útoky Arabů a Turků, dokonce větší než reformace a třicetiletá válka. Ze všech těchto událostí se Evropa vždy nějak vzpamatovala, ale proměna Evropy v muzeální výběžek asijských kolosů obývaný mulatsko-černošskými gangy, wahhábistickými komandy a barbarskými pralesními společenstvy bude nezvratná.

(Během poděbradských válek zanikla důsledkem Jiřího taktiky spálené země asi třetina všech sídel v jižních a západních Čechách, během třicetileté války a v následných morových epidemií zemřela třetina až polovina všech obyvatel Čech. Stavy se doplňovaly tak, že na katolickou šlechtou zkonfiskované a vylidněné majetky byli zváni kolonisté ze Saska, Horních Rakous a Tyrolska. Za průmyslové revoluce bylo toto nové zemědělské obyvatelstvo v masovém měřítku nahnáno do suburbií rostoucích měst, přičemž venkov se nikdy nepodařilo znovu dosídlit, takže dnes vypadá opět jako po moru. Finální demografickou ránu venkovu pak zasadil odsun Němců z Pohraničí. Ještě za Marie Terezie pracovalo 95% obyvatel v zemědělství, za první republiky byli agrárníci reálnou politickou silou, dnes zaměstnává zemědělství slabých 5% lidu či méně. Zdá se, že neolit v Evropě definitivně skončil (jak nedávno vtipně vystihli Jiří Sádlo a Petr Pokorný) a zemědělství bylo zredukováno na okrajový chemický průmysl. Nikolivěk v Číně, Indonésii a ve Vietnamu, kde se musí rýžová terasová pole z principu obdělávat ručně.)

Jak ukazuje friedrichovské Prusko, i s masou negramotných sedláků rozorávajících meklenburské písky lze vykovat rajch se špičkovou univerzitou, výstavní metropolí, akademií umění, zemědělskými přebytky a nejlepší životní úrovní své doby. Každý pidlooký zaprděnec, každý Uwe, Udo a Fritzi se mohl stát plnohodnotným členem prušácké mašinérie, stejně jako Miroslav Tyrš dokázal z každého žižkovského Lojzy, ze všech švejků, pepíků a pantátů Bezoušků vykovat drsné bojové svazy v garibaldiovských košilích, s činkami, kruhy, kvéry a šavlemi, proti kterým folklórní bezzubost dnešního Sokolstva působí doslova komicky.

Nakonec naše domácí zkušenost s odsunem Němců ukazuje, že i na budoucí Auseinandersetzung s neevropskými migranty lze hledět s jistým historickým optimismem.

Literatura:Budil, Ivo 2016: Nestaneme se druhým Rakouskem, Nizozemím nebo Finskem. Pro Asiaty budeme zajímaví jako „muzeum“. Veřejná správa 7/2016.

Hampl, Petr 2020: Cesta z nevolnictví. Jak získat další generace pro obranu evropské civilizace. Olomouc, Naštvané matky z. s.

Huntigton, Samuel 2001: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Rybka Publishers.

Komárek, Stanislav 2015: Evropa na rozcestí. Praha, Academia.

Marshall, Tim 2018: V zajetí geografie. Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku. Praha, Rybka Publishers.

Sádlo, Jiří & Pokorný, Petr 2005: Neolit skončil, zapomeňte! Vesmír 83, 2004/7.

Spengler, Oswald 2010: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin. Praha, Academia.

zdroj: https://dfens-cz.com/geopoltika-cr-nase-moznosti/