Kdo jsou "uprchlíci"? Židé z Maroka nebo Palestinci z Izraele

Návštěva Maroka ukazuje, že tvrzení, že Palestinci mají "právo na návrat" má malý historický, morální a právní základ.

Židé žili v Maroku po staletí před tím, než se islám dostal do Casablanky, Fezu (Fásu) a Marrákeše. Židé byli spolu s Berbery páteří hospodářství a kultury. Jejich historická přítomnost je dnes v Maroku vidět především v podobě stovek židovských hřbitovů a opuštěných synagog, které jsou všudypřítomné ve městech v celém Maghrebu.

Navštívil jsem Maimonidův dům, nyní restauraci. Velký židovský filosof a lékař vyučoval na univerzitě ve Fezu. Jiní židovští intelektuálové pomohli utvářet kulturu severní Afriky, od Maroka přes Alžírsko až po Tunisko a Egypt. V těchto zemích byli Židé vždy menšinou, ale jejich přítomnost byla cítit v každé oblasti života.

Nyní jich přebývá v Maroku pouze zbytek a z ostatních zemí odešli úplně. Někteří se po roce 1948 dobrovolně přestěhovali do Izraele. Mnozí byli přinuceni uprchnout výhrůžkami, pogromy a zákonnými dekrety a zanechali za sebou majetek v hodnotě mnoha miliard dolarů a hroby svých předků.

Dnes představuje židovská populace Maroka méně než 5 000 lidí, což je zlomek ve srovnání s 250 000 Židy na historickém maximu. Král Mohamed VI. se zasloužil o zachování židovského dědictví Maroka, zejména židovských hřbitovů. Má s Izraelem lepší vztahy než s jinými muslimskými zeměmi. Izrael stále neuznává, ale udržuje s ním diplomatické vztahy. Jeho vztah s malou židovskou komunitou, tvořenou z větší části zanícenými sionisty je vynikající. Mnoho Maročanů si uvědomuje, že tím, že Židé opustili Maroko, přišli o hodně. Někteří Izraelci marockého původu udržují se svým marockým dědictvím úzké vztahy.

Jak to všechno souvisí s palestinským požadavkem na právo vrátit se do svých domovů, tedy do dnešního Izraele? Docela přímo. Arabský exodus z Izraele v roce 1948 byl přímým důsledkem genocidní války, kterou vyhlásili všichni arabští sousedé, včetně izraelských Arabů, nově založenému židovskému státu. Pokud by přijali mírový plán OSN - dva státy pro dva národy - neexistovali by žádní palestinští uprchlíci. Během zuřivého boje Izraele o vlastní přežití - boje, v němž Izrael ztratil jedno procento svých obyvatel, včetně mnoha přeživších holocaust a civilistů - bylo přesídleno přibližně 700 000 místních Arabů. Mnoho z nich odešlo dobrovolně, když jim bylo slíbeno, že se po nevyhnutelném arabském vítězství dočkají slavného návratu. Jiní byli k tomu donuceni. Někteří z těchto Arabů by dokázali najít stopy svých předků na území dnešního Izraele stovky let do minulosti.

Přibližně stejný počet Židů byl během tohoto období vysídlen z jejich arabských domovů. Téměř všichni mohli vypátrat své předky v dané oblasti tisíce let do minulosti, mnohem dříve, než se muslimové a Arabové na tomto území stali dominantní populací. Stejně jako Palestinští Arabové odcházeli i někteří Židé dobrovolně, mnozí však neměli žádnou realistickou volbu. Podobnosti jsou nápadné, ale nápadné jsou i rozdíly.

Nejvýznamnější rozdíl spočívá v tom, jak se Izrael zachoval k vysídleným Židům a jak se Arabové a muslimové zachovali k Palestincům, kteří byli vyhnaní v důsledku války, kterou sami začali.

Izrael své bratry a sestry z arabského a muslimského světa integroval. Arabský svět své palestinské bratry a sestry umístil do uprchlických táborů a udělal z nich politické pěšáky - vředy hněvu - v trvalé válce proti židovskému státu.

Od této výměny populace uběhlo již 70 let. Je čas ukončit smrtící šarádu označování vysídlených Palestinců za "uprchlíky". Téměř nikdo z téměř pěti milionů Arabů, kteří nyní žádají o status "palestinského uprchlíka", v Izraeli nikdy nebyl. Jsou to potomci - někteří docela vzdálení - těch, kteří byli skutečně vysídleni v roce 1948. Počet přeživších Arabů, kteří byli osobně vyhnáni z Izraele válkou, kterou začali jejich bratři, pravděpodobně není vyšší než několik tisíc, pravděpodobně méně. Možná by měli dostat kompenzaci, ale nikoli od Izraele. Odškodnění by mělo pocházet od arabských zemí, které neoprávněně zabavily majetek svých bývalých židovských obyvatel, kteří byli přinuceni odejít. Těchto několik tisíc Palestinců nemá větší morální, historický nebo právní nárok, než přeživší Židé, kteří byli vyhnáni ve stejné době před 70 lety.

V životě stejně jako i v právu existují omezení, které uznávají, že historie mění status quo. Již nastal čas, aby svět přestal zacházet s těmito Palestinci jako s uprchlíky. Tento stav skončil před desítkami let. Židé, kteří přišli do Izraele z Maroka před mnoha lety, už nejsou uprchlíky. Ani příbuzní Palestinců, kteří žili mimo Izrael téměř tři čtvrtiny století, jimi už nejsou.