Stalin a břemeno vlády

On byl vůdcem SSSR a země ne proto, že toužil po moci, ale proto, že právě v té roli byl nutný národu a komunistům, a lidé ani strana nikoho srovnatelného neviděli. A nyní se vraťme do Ruska 20. let - do toho období, kdy Trocký, výjimečná osobnost sám o sobě, ale pygmej ve vztahu ke Stalinovi, se pokoušel udělat Stalina vykonavatelem svých rozhodnutí. Vraťme se k otázce, jak se stalo, že Stalin, nemaje do roku 1941 žádnou státní funkci,

Stalin, který nebyl ani prezidentem, ani ministrem, dokonce ani mluvčím Dumy, byl i přesto považován a reálně i byl vůdcem Sovětského svazu? Ano, byl to člověk vynikajících schopností a pracovitosti. Ale copak dnes v Rusku není schopných a pracovitých lidí? A vidíte je snad dnes u moci? Když se komunisté v Rusku dostali k moci, narazili na problém: vlastní státní představitele ještě neměli a carský vládní aparát jejich činnosti sabotoval.

A tehdy byli komunisté přinuceni udělat to jediné, co jim zbývalo - postavili vládní aparát Ruska pod kontrolu stranických orgánů. Je čas krátce připomenout, jak byla organizována komunistická strana Ruska. Podle své ústavy všichni komunisté každé tři roky vybírali delegáty do dalšího sjezdu strany. Tito delegáti, když se sešli, tvořili nejvyšší řídící orgán strany: jen oni mohli přijmout nebo změnit svůj program, změnit stanovy strany, mohli přijmout libovolné rozhodnutí, které už nikdo, kromě dalšího sjezdu, nemohl zrušit.

Ale sjezd se konal jen jednou za tři roky, a pro průběžné řízení stranických záležitostí se vybírala Centrální komise strany - zhruba 70 lidí z těch, koho sjezd považoval za nejschopnější a nejzpůsobilejší. Ale i těch 70 lidí nepracovalo nastálo v Moskvě, ale jezdili na pléna svých organizací, a pro každodenní řízení strany už CK, to jest těch 70 lidí, vybíralo 5 sekretářů strany, z nichž jednoho určili generálním. A ti sekretáři, jak už bylo řečeno, vedli každodenní agendu po organizaci komunistů a řízení strany.

V této struktuře strany komunistů SSSR není nic neobvyklého, podobným způsobem jsou organizovány všechny politické strany i dnes. Ale pak vzniká otázka: jak komunisté kontrolovali na místech práci státního aparátu SSSR? Vždyť dnes je stran mnoho, ale ani jedna, včetně vládní, nekontroluje jedinéhostátního představitele Ruska. V Dumě i mezi gubernátory je poměrně široce známá strana Žirinovského.

Vezměme hypoteticky, že oblastní sekretář této strany se rozhodne zkontrolovat práci představitelů místního oddělení policie nebo penzijního fondu. Co se stane? Správně, vládní představitelé pošlou takového sekretáře do patřičných míst spolu i s Žirinovským. A to stejné by se opakovalo pro funkcionáře libovolné strany. Proč tedy v SSSR všichni naslouchali a plnili příkazy místních funkcionářů stranických orgánů?

Vše spočívá v tom, že Centrální komise strany komunistů vybírala ještě jeden orgán - Politickou kancelář (Politbyro). Do něho vstupovalo průměrně 10 lidí vybraných vůdci komunistů, přitom samotní členové Politbyra mohli pocházet z jakéhokoliv postu v zemi. Do Politbyra mohl jít sekretář CK strany, a nemusel, a mnozí sekretáři CK nikdy v Politbyru nebyli. Mohl tam jít ministr obrany, a nemusel, pokud v něm vůdcové strany neviděli dostatečně schopného člověka, mohl tam jít sekretář oblastního komisariátu (obkom), mohl tam jít ministr železnic nebo obchodu - vše záviselo na umu a morálních kvalitách daného člověka.

Jen dva lidé, zaujímající v zemi dva posty, byli členy Politbyra vždy závazně -předseda Nejvyššího Sovětu - nejvyššího zákonodárného orgánu Sovětské vlády, a předseda Rady ministrů (lidových komisařů) - vlády SSSR, nejvyššího výkonného orgánu Sovětské vlády. Připomenu, že hlava vlády SSSR předsedala zasedáním Politbyra.A právě to, že oba dva nejvyšší představitelé Sovětské (ústavní) vlády byly členy naprosto neústavního stranického orgánu zabezpečovalo to, že všichni představitelé státního aparátu SSSR přijímali kontrolu ze strany komunistických funkcionářů a podřizovali se jejich rozhodnutím.

Ti z představitelů, kdo by odmítli, by byli ze svých postů smeteni hlavamisovětské vlády. A tímto se realizovala neústavní stranická kontrola nad orgány státního aparátu. Politbyro bylo kolegiálním orgánem, rozhodnutí přijímalo většinou hlasů, a nebylo závazné, aby s daným rozhodnutím souhlasila hlava vlády SSSR nebo generální sekretář strany. Například, v roce 1928 byla objevena velká skupina inženýrů-sabotérů na šachtách Doněcké pánve.

Před soudem stanulo 53 lidí, soud osvobodil 4, jedenáct odsoudil k smrti, ale šesti z nich sám udělil milost. Věc zbylých pěti odsouzených posuzovalo Politbyro, a Stalin navrhl jim udělit milost, ale jeho návrh nebyl přijat: člen Politbyra Bucharin přesvědčil ostatní členy Politbyra těch pět inženýrů popravit. Nyní obraťte pozornost na následující - díky kolegiálně přijímaným rozhodnutím seten člen Politbyra, jehož návrhy/řešení se budou přijímat nejčastěji, stává neformálním lídrem Politbyra, a protože Politbyro přijímalo rozhodnutí i o zemi, i o straně, pak se stává vůdcem národa i komunistů nezávisle na tom, jakou zaujímá oficiální vládní funkci.

Trocký předpokládal, že právě jeho řešení bude Politbyro přijímat nejčastěji, ale přecenil se. Během let o sobě daly schopnosti, um a pracovitost Stalina znát - jeho řešení přijímalo Politbyro nejčastěji, a právě tak se Stalin stal vůdcem strany i země, ačkoliv po tom sám netoužil.