Fotky žádné vysvětlování nepotřebují

Podrobnosti

Z domova / Politika|

14. srpen 2009|

Zbyněk Fiala, Tereza Spencerová|

18137 x

Mirek Topolánek a lidé z jeho okolí si pletou loajalitu ke státu s loajalitou k osobě nebo dokonce k nějaké partaji. Oni si myslí, že „stát jsem já", jak prohlásil Ludvík XIV, říká bývalý šéf české rozvědky generál Karel Randák.

 

Myslíte, že tajné služby by měly rozkrývat také korupci, nebo na to stačí policie?

Tajné služby by samozřejmě měly proti korupci bojovat. Vlastně jen jedna tajná služba, která na to má pravomoci, a to je BIS. Úřad, ve kterém jsem pracoval, je zaměřen vysloveně do zahraničí, ten s tím nemá nic společného. Teoreticky by se mohl angažovat v okamžiku, kdy byla korupce spojená s nějakými investicemi ze zahraničí. Vojenská služba by možná mohla nastoupit, pokud by se jednalo o korupci na ministerstvu obrany, což zase není nic tak neobvyklého. Nicméně základ by měla dělat BIS. Působí tu přitom tak zvaná protikorupční policie, takže to hlavní by samozřejmě měla dělat ona.

 

V jednom z mediálních rozhovorů jste poznamenal, že i když jste pracoval na něčem jiném, dostával jste se k informacím, které vás velmi „zneklidnily", a máte za to, že by se tyto věci měly vyšetřit...

Jakékoli informace tohoto typu se samozřejmě předávají, ale co se s nimi děje dál, to už ze své služby neovlivníte. Speciálně u úřadu, kterému jsem šéfoval, princip funguje tak, že 80 procent informací putuje na ministerstvo zahraničních věcí a všechno přitom jde přes ministra vnitra, který je zastřešujícím prvkem organizace. Potom už není možnost přimět ministra vnitra nebo kohokoliv jiného k čemukoli. Služba mu informace dá, a pak už nemůže na ministra tlačit a říkat mu, aby to dal kupříkladu policii. Může to napsat jako doporučení, ale to je vše.

 

To znamená, že v jednotlivých službách se mohou časem nahromadit informace, které nenašly uplatnění. A může nastat okamžik, kdy lidé, kteří je mají, to už nevydrží...

Samozřejmě, to se může stát. V tomto směru je asi nejnáchylnější BIS - je to vnitřní služba, která disponuje prostředky, o nichž se rozvědce ani nezdá. Mám na mysli odposlechy, sledování na území České republiky a tak dále. To vše přispívá k tomu, že se na „bisce" těchto informací shromažďuje daleko nejvíc. Jestli ale s nimi ta služba něco dělá, nebo ne, jestli je vůbec někam předává, to už je na zodpovědnosti jejího vedení.

 

Působíte dojmem člověka, který je přesně v situaci, kdy už to nemůže vydržet...

Ono je to trošku jinak. V souvislosti s posledním vývojem mě napadli bývalý ministr Langer a bývalý premiér Topolánek. Říkali cosi v tom smyslu, že na mém případu je vidět, že na místě ředitele se ocitne i přes všechny bezpečnostní prověrky rozvědky člověk nezodpovědný, neřiditelný a kdoví co ještě. Který zkrátka a dobře není loajální. Oni si ale pletou loajalitu ke státu a loajalitu k osobě nebo dokonce k nějaké partaji. Oni si myslí, že „stát jsem já", jak říkal Ludvík XIV. Mají za to, že když jsou ve vládě, tak příslušný státní úředník, konkrétně třeba ředitel rozvědky, musí za každou cenu dělat, co si vzpomenou, respektive přivírat oči nad tím, co se jim líbí.

Tak to ale nemůže být. Existuje tu stát, a služba je tu kvůli státu, ne kvůli těm lidem. Pokud mě někdo osočuje z neloajality, nemá pravdu, protože já jsem vůči státu loajální. Myslím si, že když říkám to, co říkám, a dělám to, co dělám, tak státu pomáhám. Vytýkají mi, že podkopávám demokratické zřízení státu, ale já si to rozhodně nemyslím. Pravda je, že moje informace poškozují jejich image a jim to vadí. To mě ale nezajímá. Nejsou moji nadřízení, chlebodárci, nic takového. Pokud si myslím, že dělají něco špatně, nemám sebemenší důvod to neříct. Navíc, nikdo mi nemůže dokázat, že jsem kdykoli v minulosti zneužil nebo využil nějakou informaci, kterou jsem získal jako příslušník nebo ředitel služby. Jsem vázán mlčenlivostí a o těchto věcech mluvit nemůžu.

 

Informace pro veřejnost

 

Zdá se, že jste odhodlán využívat svých zkušeností a operovat v oblasti, v níž se můžete pohybovat jako občan, ale nemohl jste jako ředitel rozvědky.

Tuhle mi volali z televize a řeč byla o mé nenávisti k Topolánkovi, k ODS. Tak to ale není. V současné situaci se však vážně zaobírám myšlenkou založit neziskovou organizaci, která by se zaobírala sběrem informací a jejich zveřejňováním. Myslím, že by to mohlo být dokonce užitečné. Je to jen okamžitý nápad, ale jestli k něčemu takovému dojde, - myslím, že spíš ne, protože mě tenhle svatý zápal za chvilku zase pustí, - už teď na to mám několik velmi kladných ohlasů.

 

Tím by okamžitě vznikla spousta starostí. Za prvé: jakým způsobem získávat ony informace? Zákon začíná být stále přísnější. Dá se to obejít?

Samozřejmě, že nemůžete na nikoho nezákonně nasazovat odposlechy. Když si však vezmete kauzu Toskánsko jako modelovou: i kdyby to bylo tak, jak se to pokouší Mladá fronta Dnes, nebo přesněji část její redakce, lidem vsugerovat - že si mě někdo najal, já vyslal lidi, aby vše zdokumentovali, a pak jsem to nabízel novinám, což vůbec není pravda, - tak ani v tom není nic protizákonného. Něco jiného by bylo, kdybych k tomu opravdu zneužil lidi ze služby. Ale jestli se skupina kamarádů domluví - „získali jsme informaci, že tam a tam pan Řebíček s panem Topolánkem na jachtě s panem Romanem a dalšími o něčem jednají, bylo by dobré je nafotit, protože by to třeba někoho zajímalo," - tak tím neporušujete žádný zákon. Otázka je, nakolik je to ospravedlnitelné morálně. Ale ve chvíli, kdy se vám podaří dokázat, že tam ti lidé nebyli náhodně, tak to ospravedlnitelné je.

 

Situaci vám usnadňuje, že se jedná o veřejně činné osobnosti, převládá veřejný zájem, ale můžete snadno narazit na další bariéry, například na „náhubkový" zákon...

Konkrétně v této kauze nemuselo padnout jediné jméno, stačily fotografie. Pokud se vám podaří získat takové fotografie, žádné vysvětlování už nepotřebujete, vše se rozjede samo. Náhubkový zákon je na to dost krátký.

 

Kdo tu vlastně vládne?

 

Blížíme se k 20. výročí Listopadu a ve spoustě lidí vrtá otázka, kdo tady vlastně vládne. Společností kolují spiklenecké teorie, z nichž jedna praví, že tady vládne ta či jiná tajná služba, buď ta víc na Východ, nebo ta víc na Jih, na Západ...

To je mimořádně těžká otázka, ale musím říct, že tajné služby tady nevládnou zcela určitě. Rozhodně ne české tajné služby. To vím a za to mohu dát ruku do ohně. Myslím si ale, že v tuto chvíli je celý bezpečnostní aparát bohužel paralyzovaný, je nevýkonný. Ať už z důvodů, že lidé v něm jsou opatrní a nechtějí některé věci dělat, protože nevědí, co bude za dva měsíce a kdo jim bude velet, nebo proto, že jsou znechucení a nechtějí na některých případech pracovat. Důvodů by se našlo víc, ale tyto dva jsou nejspíš ty hlavní. Ti lidé často nevidí žádný efekt své práce. Posílají někam nějaké informace, tam někam to padá jako do černé díry, není žádná zpětná odezva a nikdy z toho nic není. Jen si vezměte, kolik se u nás podařilo došetřit - nebo dokonce dovést až k odsouzení - velkých korupčních afér. Nula. O spoustě věcí se psalo, ale velmi málo se podařilo prokázat. Nechci spekulovat, jestli je to neschopností orgánů činných v trestním řízení, nebo jestli je to úmysl, ale výslednost není v podstatě žádná.

 

Zrovna byl obžalován policista, který vynesl utajené jméno svědka za účelem vydírání. To asi není řídký jev.

Obávám se, že v tuto chvíli to řídký jev opravdu není. Otázka ale je, co k tomu ty policisty vlastně nutí. Jestli je to vnitřní atmosféra v policii, která je dneska hrozná, nebo jestli je to jen špatný výběr lidí...

 

Společností také cloumají zprávy o justiční mafii...

O tom mi povídejte! Zvlášť tuto kauzu jsem sledoval už jako řadový občan a byl jsem z toho zděšený. Bylo přitom totiž porušeno téměř všechno, co se porušit dalo. Ve finále byl vynesen nějaký rozsudek, pak kauzu odebrali soudci, který postupoval naprosto korektně... Všechny ty nestandardní kroky jen potvrzují podezření o propojení politiky a justice.

 

Jste informován o případu Radovana Krejčíře. Jak se díváte na ty komické pokusy provést výslech v Jižní Africe?

To je příklad nedokonalé práce orgánů činných v trestním řízení....

 

...nebo „příliš dokonalé" ve spolupráci s druhou stranou?

V případě Radovana Krejčíře si to nemyslím. Podklady, které už byly do Jihoafrické republiky zaslány - při znalosti, jak v současnosti pracuje jihoafrický bezpečnostní a právní systém - měly být odeslány až tehdy, kdy by bylo nesporné, že je nějaká šance toho člověka dostat zpátky. Automaticky se zřejmě bralo, že to, co by stačilo u nás k nějakému stíhání či zadržení, bude automaticky stačit i v Jihoafrické republice. Ale ono to tak není. Koneckonců je to i případ Pitra ve Švýcarsku, pokud tam samozřejmě je, a dalších podobných lidí.

 

Veřejnost si myslí, že Krejčíř má příliš mocné přátele, než aby se mohl povést jakýkoli pokus policie dostat ho zpátky ...

S tím nesouhlasím, a nesouhlasím s tím ani v případě Pitra, a nesouhlasil jsem s tím ani v případě nebožtíka Mrázka. Vliv a moc těchto lidí je u nás neuvěřitelně přeceňována. Neměli a nemají takovou moc a dosah, aby mohli cokoli ovlivňovat.

Mnoho lidí si přitom myslí, že právě finanční oligarchie může být tím subjektem, který tady vládne.

To může být, a nemusí to být jen finanční oligarchie. Jsou to lidé spojení s klíčovými podniky a podobně. Ale tak to funguje na celém světě, není to nějaké české specifikum. Pravda je, že Česká republika je malá, takže tady je všechno víc vidět, každý zná každého, lidé si jdou víc na ruku a navíc jim to usnadňuje nedostatečná legislativa. To je otázka onoho stále omílaného lobbingu - není u nás nijak ošetřený, takže si ti lidé mohou dovolit věci, které by na Západě v životě nemohly projít. Když to navíc překročí určité mantinely, a myslím, že se této fázi celkem úspěšně blížíme, může to být přímá hrozba, protože pak už nemůže být řeč o nějaké demokracii.

 

Proto se těmto věcem chcete více věnovat?

Nevím, jestli se tomu opravdu chci věnovat. Kolísám mezi ano a ne. Na jedné straně si říkám, že to stejně nemá cenu. Ale na druhé straně... Když jsem například na chatě a zajdu si večer na pivo do hospody, tak na mě půlka hospody hází půllitry a druhá půlka mi blahopřeje. Pak mám tendenci lidem říkat, jak to doopravdy je, nebo lépe řečeno, jak já vím, že to doopravdy je. Vůči lidem, kteří mi vyjadřují podporu, cítím jakýsi závazek, ale pokud bych se do toho měl ponořit naplno, nedělám si iluze, že by na to nedoplácela rodina. To si pak říkám, jestli to stojí za to. Chce to vychladnout a v klidu to zvážit.

 

Opravdová kontrola chybí

 

Kreslíte si po večerech schémata, jak by měla struktura našich tajných služeb vypadat, jak by měly spolupracovat, kdo by jim měl velet?

Nekreslím, protože o tom mám poměrně jasnou představu. Zabýval jsem se tím ještě v době svého šéfování v rozvědce. Otázka struktury a architektury služeb je tu věčná, hovoří se o ní od revoluce, a nikdy se s tím nic neudělalo. Není k tomu politická vůle. Není politická vůle se dohodnout, není politická vůle, aby to fungovalo, ale také není - a to mě velmi překvapilo - politická vůle se dohodnout, jak by ty služby měly být kontrolovány. Od toho se vše odvíjí. Kdyby se politici dokázali dohodnout o kontrole nad tajnými službami, pak by ty služby mohly dostat pravomoci, po nichž volají. Byly by kontrolovány, nemohlo by se stát, že by byly zneužity. Politici ale nejsou schopni se domluvit na nějaké nezávislé kontrole.

Ta kontrola přitom nesmí být politická. Všechny modely, které byly navrhovány, byla de facto politická kontrola - tahle strana bude mít v kontrolním orgánu zastoupení takové, jiná takové. Ti lidé ale sedí v parlamentu...

 

... vzešli z voleb...

... to je jedno, sedí tam za určitou politickou stranu, a ta strana má své zájmy. Kontrola služeb musí být nezávislá. Nesmí to být lidé spojení s nějakou partají, lidé závislí na státních podnicích, na penězích státu.

 

Takže by to mohli být třeba bezdomovci?

To ne, ale umím si představit třeba ombudsmana, předsedu Nejvyššího soudu, předsedu Nejvyššího správního soudu, lidi z akademické obce...

 

Znáte takový model ze světa?

V Holandsku něco podobného mají.

 

To je jediná taková země?

Nevím, jestli jediná, ale funguje to tam. A takové lidi pak můžete pustit i do tak zvaných živých svazků. Nemusíte mít obavu, že se to obratem dostane do nějaké partaje a k lidem, o nichž se v tom svazku pojednává.

 

Někdo je vezme do kleští a dostane to z nich...

Musíte najít lidi, kteří nejsou vydíratelní. Přece i v České republice musejí existovat lidé, kteří jsou nevydíratelní, kteří mají dostatek osobní odvahy, elánu, chuti jít do toho, dostatek osobní integrity, aby mohli takovou funkci vykonávat.

 

Z minulosti přetrvává představa, že nejlepší tajná služba je žádná služba, nebo tak slabá, aby nemohla nikoho ohrožovat.

To určitě není pravda. Žádný stát se bez tajné služby neobejde, ať už bez té vnější, nebo bez té vnitřní. Bez té vnitřní proto, že ta může ze zákona pracovat na věcech, na nichž policie ještě pracovat nemůže, pracovat se signály, ověřovat je, přičemž k tomu nepotřebuje žádné trestní oznámení. Vnější službu stát potřebuje jednoznačně, aby dokázal čelit vnějším hrozbám, ať už je to terorismus, nebo třeba nyní tolik omílaná energetická či ekonomická bezpečnost. Zjišťovat, co se bude dít s plynem, jestli nám ho bude Ruská federace prodávat, potažmo za kolik. Takové informace jsou pro stát mimořádně důležité. Stát by se bez nich neměl obejít. Pokud se bez nich obejde, pak je něco špatně.

 

Zmínil jste terorismus... v jedné nemocnici leží těžce popálená Natálka jako konkrétní případ terorismu u nás. Věnuje se tomu nějaká tajná služba?

To není terorismus, spíš, s největší pravděpodobností, projev rasismu, a tomu se samozřejmě věnuje BIS.

 

Myslíte, že na to má?

Ptáte se mě moc. Už jsem tři roky z branže, takže to nedokážu posoudit, ale vzhledem k tomu, jak se celé to vyšetřování nikam neposunuje, tak si myslím, že BIS ani policie toho v současné chvíli moc nemají.

 

Fotky z vily

 

Vraťme se ke kauze vily v Toskánsku. Jak to celé bylo?

Předminulý týden jsem se sešel s redaktorem Mladé fronty Dnes, na jeho žádost, hovořil jsem s ním o zcela jiné věci. Přišla přitom řeč na provázanost politiky a organizovaného zločinu, a také na lobbing, a já onomu redaktorovi řekl, že bývalý pan premiér tráví dovolenou s určitými lidmi. Nebylo to žádné tajemství. Já ty lidi nazval Bratrstvem kočičí pracky. Říkal jsem, že v tomto případě není o čem pochybovat, protože ti lidé jsou jedna skupina, nahrávají si, přihrávají si, jednají ve shodě, a teď jsou spolu na dovolené. A redaktor se mě zeptal, jestli vím, kde jsou. Odpověděl jsem, že nejsem sám, kdo to ví, a že za nimi dokonce vyjeli reportéři z bulváru, kteří je tam budou fotit. Redaktor se zeptal, jestli bych se k těm fotografiím mohl dostat, na což jsem kývl, že kdybych se snažil, tak je určitě získám. A jestli bych mu je mohl dát. To jsem odmítl, protože by se po jejich uveřejnění dřív nebo později zjistilo, že jsou snímky ode mě. Hned z toho bude kauza Savoy II. „A když to vyjde v tom bulváru, potom byste mi je dal?", naléhal redaktor a já mu odpověděl, že pokud už budou publikovány, nevidím v tom problém.

To se odehrálo ve čtvrtek (23. července - pozn. LtN), o víkendu snímky vyšly v bulváru, v pondělí bez mého přičinění o kauze napsala Mladá fronta Dnes a přidala i fotografie, které koupila za velké peníze od onoho bulváru. A v rámci článku se objevila věta, podle níž neexistuje důkaz, že se ti lidé ve vile v Toskánsku sešli. V té době už mě ty fotky začaly zajímat samotného, tak jsem si je obstaral. Koukal jsem na ně, koukal na ten článek a viděl jsem, že existuje fotografie, na níž jsou ti lidé prokazatelně spolu. Zvedl jsem telefon a zavolal jsem redaktorovi, s nímž jsem se týden předtím sešel, ale on byl na dovolené. Vysvětlil jsem mu, že jeho list píše článek, v němž je nesmysl, a pak jsem zavolal přímo autorovi textu a řekl mu to samé. On se mě zeptal, jestli mám nějaké fotografie, a požádal mě, abych je přinesl na naši schůzku. Prohlédl si je a požádal mě, jestli bych mu je mohl dát. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu, že už vyšly jinde, tak nevidím důvod, proč mu je nedat. Od toho se pak odvinulo vše ostatní - v redakci Mladé fronty Dnes po velké debatě a hádce převážil názor, že ty snímky vznikly na objednávku ČSSD a označili mě za zdroj informací. V tomto duchu to zveřejnili, naprosto lživě. A celý spor se nyní vede o to, jestli jsem jednal na něčí zakázku. Nejednal.

 

Před časem jste své odvolání z funkce šéfa rozvědky nesl vcelku těžce, dnes ale říkáte, že jste rád, protože byste za nynější atmosféry beztak pracovat nemohl. Co se tedy v uplynulých dvou letech stalo?

Jen to, že si někteří lidé udělali ze státu společnost s ručením omezeným. Je to hra brácha na bráchu, ruka ruku myje, a po mě coby státním úředníku by přece nikdo nemohl chtít, abych se na to mlčky koukal. A oni by to určitě chtěli! Na druhou stranu bych sváděl obrovský vnitřní boj, jestli mám odejít sám, protože by mi bylo líto lidí v mé službě. Neříkám, že jsem ji sám vybudoval, to zdaleka ne, ale myslím si, že byla opravdu funkční. Vztahy uvnitř rozvědky se nedají srovnat s ostatními službami u nás. Je to dáno tím, že ta služba byla relativně malá, lidé k sobě měli blízko, byli naladění na stejnou strunu. Vůči těmto lidem bych měl těžké svědomí říct, že končím. Když jste ředitel, stáváte se filtrem, který lidem pod vámi poskytuje polštář. Na vás sice všechno seshora padá, ale dolů už to nepouštíte. Lidé pod vámi si tak mohou myslet, že je všechno relativně dobře, ale vy víte, že to tak není.

 

Mluvíte o lidech naladěných na stejnou strunu. Sám jste si je vybíral, vyhledával jste je?

Určitě. Rozvědka není žádný moloch, nejsou to tisíce lidí, a výkonná složka má desítky lidí, takže je všechny znáte.

 

Podle čeho je vybíráte?

Prochází psychotesty, přicházejí na doporučení, služba má internetové stránky, na nichž je možné se přihlásit. Před přijímacím řízením se zájemci vyselektují, a pak si je musíte „oťukat", jestli jsou s to něco takového vůbec dělat, nemluvě o odborné vybavenosti.

 

Vzal byste Jamese Bonda poté, co všechno o něm víte?

To ne, služba pracuje úplně jinak. On by nám to kazil. James Bond je v podstatě sólista, ale akce, které provádí rozvědka, jsou týmová práce, kde jeden musí spoléhat na druhého, musí druhému věřit a nikdo se nesmí utrhnout ze řetězu, jak se teď přisuzuje mně. Tak to nefunguje. Tak to nemůže fungovat.

 

Hotel Savoy

 

Na krk vám opakovaně házejí nejen utrženost od řetězu, ale třeba kauzu Savoy. Proč to někdo dělá?

To se mně neptejte, to není otázka pro mě. Slyšel jsem dokonce už úplně opačnou teorii. Původní verze zní, že to bylo na zakázku ČSSD a Strany zelených a bůhvíkoho ještě, kteří si přáli otevřenou volbu prezidenta, protože profesor Švejnar tak měl větší šanci na zvolení. Ta přesně opačná teorie ale zní, že část ODS, konkrétně část kolem Mirka Topolánka, byla připravena v tajné volbě prezidenta Klause potopit a volit Švejnara, a z toho že pramení to rozhořčení z otevřené volby prezidenta, protože otevřeně se to udělat neodvážili. Pokud o tom budu přemýšlet zpravodajsky, tak bez problémů vykonstruuju příběh, který by tuto teorii podporoval. Policista, prokazatelně blízký Pavlu Bémovi, byl zaúkolován, aby získal záznamy ze Savoye, aby se zamezilo tajné volbě - na zakázku Pavla Béma potažmo Václava Klause. Klaus tam poslal Weigela, zajistil si, aby byly pořízeny záznamy, které se následně dostaly do médií a znemožnily tajnou volbu. Volba pak byla otevřená a Václav Klaus se stal prezidentem. Když budete takhle konstruovat, dokážete podobných fantasmagorií vymyslet bezpočet.

 

A jak se k vám kauza Savoy vůbec dostala?

To je vlastně také hezký příběh, který jsem neměl moc příležitostí vyvracet. Když jsem odešel ze služby, byla zrovna aféra s BIS kolem sledování, které se týkalo mě a redaktora České televize Dalibora Bártka. Od té doby jsem měl zcela jistě odposlouchávaný telefon. Příležitostně jsem byl patrně sledován, aniž bych přitom spekuloval, jestli to byla policie, BIS nebo všichni dohromady. Představoval jsem totiž potenciální nebezpečí...

 

...jak to víte?

To jsou právě zdroje, o kterých nikdy nebudu mluvit. Před soudem bych to možná byl schopen dokázat, ale nechci o tom spekulovat.

Nicméně tato aféra pak utichla a přišla další kauza, mám na mysli rebelii lékařů v karlovarské nemocnici. Lékaři tehdy protestovali proti tomu, jak radnice nemocnici vede, a to v nepochopitelném souznění zástupců ODS a ČSSD. Jeden z lékařů je můj příbuzný a požádal mě, jestli bych nezjistil, zda je spolupráce sociálních demokratů s ODS na karlovarské radnici tak říkajíc posvěcena z Lidového domu. Neměl jsem jinou cestu, a tak jsem zavolal Petru Dimunovi, s nímž jsem se krátce předtím seznámil na jedné společenské akci. Mimochodem, byla to akce Playboye. Pětkrát nebo šestkrát jsme si zatelefonovali. Finální informace zněla, že Lidový dům v tom nehraje žádnou roli, že je to partyzánská akce jejich lidí v Západočeském kraji. Řekl jsem to doktorům, a tím to pro mě skončilo.

A právě v této době se rozpoutala kauza Savoy. Odposlechy mých telefonátů s Dimunem se dostaly do BIS a ta z toho udělala závěr, že jsem propojený s ČSSD. A tak dnes každý den čtu, že jsem blízký přítel Dimuna a že pracuju pro Paroubka. Nikdo nikdy na to ale nepředložil žádný důkaz. Nálepky Paroubkova člověka se už nezbavím, ale nevadí mi to. Žíly mi to netrhá.

 

Život s kola spadlých

 

Čím se živíte?

Ničím. Měl jsem to štěstí, že jsem se dožil nového služebního zákona, který nabyl platnosti 1. ledna 2007. Ze služby jsem odešel v březnu 2007. Nový zákon diametrálně změnil dávky, které vám státní správa vyplácí. Už za minulého režimu jsem přitom byl ve státní službě - byl jsem vrcholový sportovec, cyklista v Dukle Praha - tak jsem měl odslouženo 28 let. Náležely mi tak téměř maximální dávky, jejichž výše mi k živobytí stačí.

 

Bál jste se víc na kole, nebo potom?

Nevím. Nevybavuji si, že bych se na kole bál. Nedávno jsem četl rozhovor s Romanem Kreuzigerem - s jehož otcem jsem závodíval a rád za ním na Šumavu jezdím - který vykládal, že dnes se na kole jezdí i stovkou, a že se padá. To je pravda, ale přitom závodě vám to ani nepřijde.

 

A nechybí vám náhodou pud sebezáchovy?

O sebe se nebojím. Jestli bych se měl o něco bát, pak o rodinu, ale myslím si, že k takovým praktikám to u nás ještě nedošlo. Za roky v rozvědce jsem absolvoval v zahraničí pár akcí, které nebyly úplně bezpečné, a myslím si, že sám o sebe se postarat dokážu. Mám pocit, že bych se dokázal postarat i o rodinu. Ale - když se na vás někdo zaměří, tak stejně nemáte šanci. Kdybychom byli na Balkáně a někdo by si řekl „zbavíme se Randáka", tak by mi beztak nic nepomohlo. Bát se toho asi není na místě. To by člověk podlehl paranoi, a to už není život.

 

Literární noviny, publikováno 10.srpna 2009

 

Komentáře