Ruce pryč od Máchy!

Hodnocení čtenářů:  / 0

Podrobnosti

Z domova / Podoteky|

10. květen 2010|

Ondra Mrázek|

4889 x

Na vlastenecké vlně máchovského jubilea se veze i spousta křupanů, které by nešťastný český buřič a básník, kdyby jen mohl, kopl pěkně rozmáchle do zadní části těla. A jistě by se trefil, protože vypasené zadky našich novodobých papalášů jsou monumentálnější, než jakákoli jiná část jejich těl, o duších nemluvě. Dám ruku do ohně, že kdyby dnes začal někdo psát tak svobodomyslně a pravdivě jako svého času Mácha, česká kulturně-úřednická smetánka by se nad tím pohoršovala neméně, než tehdejší fanglemi opletení obrozenci.

Ve čtvrtek se v pantheonu Národního muzea pompézním slavnostním večerem otevírala výstava Tvář Karla Hynka Máchy a já, naivka a snílek, jsem si se svou devítiletou dcerou sedl hned do první řady, vedle míst vyhrazených, jak jsem o chvíli později s hrůzou zjistil, slavnostním řečníkům, jejichž vysoké funkce měly zřejmě přidat této původně kulturní akci na významu. Při spatření jednoho z nich - misomusa a hrobníka pražské kultury z magistrátu Pechy, který je v kulturních kruzích metropole neslavně proslulý jako nejprve pobočník a později nástupce „likvidátora divadel" Richtera - byl jsem jat zlou předtuchou. Ta nelhala.
Pánové První náměstek ministra kultury Karabec a generální ředitel Národního muzea Stehlík (druzí dva z celebritní trojky) v naleštěných lakýrkách a perfektně padnoucích oblecích skutečně předstoupili, jeden po druhém, před publikum a z papírků přečetli své projevy přetékající nabubřenými frázemi a čabrakově sokolským pathosem. Pak usedli zpět na své židle - tři jim patrně kvůli výše zmíněným osobním fyzickým předpokladům nestačily - a nehledě na to, že slovo dostal v té chvíli kurátor výstavy, který mluvil na rozdíl od prvních dvou jmenovaných prostě a skromně, žoviálně vtipkovali, až se za břicha popadali, zcela bezostyšně se hlasitě bavili, přičemž pan generální ředitel muzea opakovaně žďuchal ostrým loktem do mé dcerky, která s pláčem na krajíčku prchla ze své židle. Pan generální, zřejmě zcela pohlcen významem své osoby umocněným blízkostí lepší společnosti, před kterou právě panáčkoval, si toho ani nevšiml. Nabubřelá sebestřednost z něj přímo čišela.
„Co je to za pány, tati?" zeptala se mě vyděšeně dcera.
„To jsou papaláši, víš, vysoce postavení křupani," nenechal jsem její otázku bez odpovědi.
Ještě než začal - mimochodem svěží a zdařilý - koncert orchestru a sboru Univerzity Karlovy, vypařili se velkomožní „pánové přes kulturu" z pantheonu pryč. Nejspíš přednášet oficiální zdravici na další kulturně zaměřenou žranici...

Komentáře