KRÁTCE O DENACIFIKACI UKRAJINY.

Chtěl jsem začít definici nacismu, ale uvědomil jsem si, že by s ní nemusela většina čtenářů souhlasit, takže by byl celý můj následný text v jejich vnímání postaven na vodě. Navíc bych se zbytečně zaplétal do abstraktních úvah. Proto v prvním odstavci tohoto textu slovo nacismus dávám do uvozovek, což se pokusím v následujících odstavcích osvětlit.

Píšu, že dneska můj odsudek denacifikace jako cíle ozbrojené intervence už není tak kategorický. Což znamená, že jej jako cíl považuji za příliš široký. Ruské vedení ho mělo, podle mého přesvědčení, zúžit čili vyjádřit konkrétněji. Kdo pozorně sleduje názory ruské strany, dojde totiž k přesvědčení, že nejen Ruskému vedení, ale Rusům většinově vadí především to, že nacismus Ukrajinců je především, ne-li jenom protiruský. To je zásadní vymezení, z něhož mělo Ruské politické vedení vycházet.

Podle mého soudu mělo zdůrazňovat, že Rusku jde právě o onu rusofobii, sahající u velkého počtu Ukrajinců až za hrob. Naopak mělo přesvědčivě vyjadřovat, že uznává, ba si váží národního uvědomění Ukrajinců, že ho respektuje a hodlá ho dokonce podporovat především vůči třetím státům, které by si na Ukrajinu, nebo alespoň její část, dělaly zálusk.

V této souvislost si myslím, že i sám Putin si mohl odpustit exkurz do historie ve svých dvou projevech, které předcházely vojenské operaci, a které vyzněly jako dehonestace Ukrajiny. Tvrdím, že to bylo kontraproduktivní a jenom rozšířilo počet rusofobních Ukrajinců. Nehledě na to, že projevy byly naopak na Ukrajině poměrně snadno interpretovány jako příklad Ruského šovinismu.

Samotná vojenská intervence Ruského nesouhlasu s vývojem na Ukrajině následně musela pak naprosto logicky ještě více rozšířit řady Ukrajinských nacionalistů. A každý, kdo jenom trochu v dějinách sledoval vývoj nacionalismu kdekoliv v Evropě dobře ví, že za podobně příhodných podmínek se každý nacionalismus poměrně snadno překlopí do nacismu, čti, do nesmiřitelné nenávisti s touhou zabíjet své protivníky.

Za současné situace je denacifikace Ukrajiny stále složitějším problémem. Rusko by muselo zvolit Americký způsob řešení své speciální akce čili provést doslova změnu politického režimu na Ukrajině a následně v budoucí smlouvě si zajistit nejen neutralitu země, ale trestní postih jakéhokoliv projevu rusofobie. A i za takových okolností bude šance na opravdovou změnu cítění Ukrajinců malá a za všech okolností velice dlouhodobá, jak jsem již napsal. Bude tedy trvat nejméně po tři generace, a to v tom lepším případě. Navíc za předpokladu řízeného působení již na děti ve školách.

Ukrajinský nacismus v podobě nenávisti k Rusku ba všemu Ruskému se opravdu nedá vymýtit násilím čili projevy jiné nenávisti, tedy té s opačným znaménkem. Může být pouze a jenom výsledkem dlouhodobého a všestranného působení celé škály institucí výchovy a vzdělávání. Možná především změny samotného chování Rusů ke svým Ukrajinským pobratimům.
Ruské vedení od počátku tvrdilo, že nemá zájem ovládnout celou Ukrajinu.

Muselo podle mě počítat s tím, že Ukrajina ve své větší části zůstane samostatným státem. Nikdo v Rusku asi nebyl tak naivní, aby předpokládal, že po vojenské intervenci bude Ukrajina proruskou. Pokud vedení Ruské Federace myslí daleko dopředu, jak se o něm tvrdí, mělo by mít proto dneska už představu, jakými metodami bude usilovat, aby formální neutralitu prosazenou vojenským násilím, změnilo v průběhu časů alespoň v neformální neutralitu, protože je zatím nepřestavitelné, že by v dohledné budoucnosti bylo dosaženo rusofilní Ukrajiny.

Na úplný závěr této problematiky si dovoluji vyjádřit ještě jednu myšlenku. Nepovažuji za povedené, že Rusko někdy podporu Ukrajiny ze strany tak zvaného „kolektivního Západu“ vydává za podporu nacismu. Občané Západních zemí mnohem lépe vnímají, ba dokonce i chápou, že jejich mocní se chovají protirusky, než že v jejich statě bují jakýsi těžko definovatelný nacismus.

Sice je větším nesmyslem vydávat onu podporu „pofialovsky“ za obranu demokracie, svobody, prosazování nedělitelnosti států a jiné rádoby vzletné hodnoty, když je zcela zřetelné, že jde skutečně o výsledek dlouhodobého vydávání Ruska za nepřítele. I vedení Ruska by nemělo svůj odpor k Západu maskovat bojem s nacismem, ale pouze a jen jako důsledek nejméně dvou století trvajícího nepřátelství Západu vůči Rusku, motivovaného zájmem zmocnit se jeho přírodního bohatství.

Stanislav A. Hošek