Jedno zapomenuté výročí

Ale toto datum má pro nás ještě druhý význam. Význam, na který by dnešní mocipáni rádi zapomněli. Před lety jsme tento den slavili jako den znárodnění. 24. října 1945 president Beneš podepsal a 28. října slavnostně na Staroměstském náměstí vyhlásil dekret o znárodnění čs. bank a průmyslu. Bylo to hned po skončení druhé světové války, když jsme začali realizovat Košický vládní program. To byl program, který připravila exilová vláda Edvarda Beneše. Byl to socialistický program a toho dne se u nás začal budovat socialismus i když se tomu tak neříkalo.

Košický vládní program připravoval Beneš v Londýně a rozhodně to nebylo pod nátlakem komunistů. A snad nikdo nebude tvrdit, že Beneš byl zakuklený komunista. Ale jako prozíravý politik viděl, že pokračování poměrů první republiky je nemožné. Košický vládní program byl programem obnovy národního hospodářství zpustošeného válkou. Jeho podstatou byly čtyři dekrety o znárodnění průmyslu. Začalo se znárodněním bank a  velkého klíčového těžkého průmyslu, aby nakonec se znárodnily všechny podniky se 150 až 500 zaměstnanci. Znárodnění bylo chápáno jako akt sociální spravedlnosti, předání výsledků práce lidu do jeho rukou.

Košický vládní program rozdělil národ na dvě skupiny. Té větší znárodnění nevadilo – vlastně to všichni uvítali a slibovali si od toho zlepšení svojí situace. Návrat kapitalismu první republiky si nepřáli – měli s ním svoje špatné zkušenosti. Druhá skupina byli ti postižení a jejich slouhové. Těm socialismus vadil. Ale  bohužel, tito lidé měli za hranicemi mocné spojence. S jejich pomocí připravovali návrat starých pořádků. Košický vládní program měl za cíl urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války a položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu". Požadavek znárodnění nebyl vládním programem výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř dekretů prezidenta ČSR ze dne 24. října 1945. Vyhlášeno bylo na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byl zestátněn klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již dříve byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů. V průmyslu se znárodnění vztahovalo na všechny podniky v klíčových oborech a jinde na velké podniky s více než 150–500 zaměstnanci. Plně znárodněny byly zejména doly, samostatné elektrárny, plynárny, hutě, válcovny, zbrojovky, cementárny, celulózky a důležité obory chemického průmyslu. Celkem bylo v průmyslu znárodněno více než 3000 podniků, tj. 67 % celkového počtu průmyslových podniků, v nichž pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu. V prvních poválečných letech měli značný vliv na řízení a činnost národních podniků dělníci a další zaměstnanci prostřednictvím závodních rad, odborových organizací a přímého zastoupení v představenstvech národních podniků.

Znárodnění bylo chápáno jako akt sociální spravedlnosti, předání výsledků práce lidu do jeho rukou. Tady je nutno zdůraznit, že Beneš znárodňoval a nikoli postátňoval. Dával podniky do správy státu, ale nikoli, aby s ním obchodoval. Beneš tak konal vědomě a nikoli pod nátlakem komunistů. Konec konců byl národní socialista. Na základě jeho dekretů se začal formovat „národní majetek". Ve všech následujících ústavách se definuje jako „národní majetek" nebo „společenské vlastnictví". Např. článek 11, odstavec 1 hovoří : „stát zřizuje hospodářské organizace, hlavně národní podniky, kterým svěřuje části národního majetku do správy jako samostatným právnickým osobám. Z toho vyplývá, že mimo toho, co může být osobním vlastnictvím, jsou všechny výrobní i nevýrobní prostředky v bezpodílovém vlastnictví národa jako celku a podléhají správě státu družstev, které je možné pro tento účel zřizovat. Toto naše vlastnictví nám zároveň zajišťovalo reálné právo na práci. Jinými slovy správce (stát) byl povinný umožnit nám (jako vlastníkům) přístup k těmto prostředkům, abychom je mohli používat pro sebe a potřeby naší rodiny. Je tady jasně stanoveno, že stát je pouze správcem a proto nemohl s tímto majetkem obchodovat ani ho zcizit.

Tady je jasně řečeno: podléhají SPRÁVĚ, ale nikoli prodeji nebo rozkradení. Dne 15. června 1988 v zákoně č. 98 stát v rozporu s tehdejší ústavou tento majetek postátnil. Zrušil „národní podniky" a nově stanovil „státní podniky". Navíc zároveň v § 66 tohoto zákona nahradil slova „spravující národní majetek" slovy „který vykonává právo hospodaření s národním majetkem". Těmito slovy umožnil praktickou devastaci tohoto majetku bez postihu a bez možnosti kontroly ze strany lidu – do té doby vlastníků národního majetku. Dalšími zákonnými úpravami umožnil jeho rozprodej, přesněji jeho rozkradení v mezích nových zákonů.

Tyto zákony ustanovil tehdejší komunistický režim na poslední chvíli, když už viděl, že jeho dny jsou sečteny. Možná jsem přestřelil, když jsem napsal „komunistický režim". Ono myslet si, že by Jakeš pochopil důsledky takové úpravy zákona, by bylo asi naivní. Možná to byla jiná vlivná skupina – třeba z „Prognostického ústavu", která si už tehdy připravovala půdu pro následné rozkradení republiky a svoje obohacení.

Je škoda, že jsme nemohli nerušeně rozvíjet systém, který nám připravil president Beneš. Hned po válce se svět rozdělil na dva tábory. Memorandum Allana Dullese o boji proti komunismu bylo začátkem války, kterou slavnostně vyhlásil Winston Churchil ve svém projevu ve Fultonu. Svět se rozdělil na dva tábory a uprostřed byla malá Československá republika, která chtěla jen spokojeně žít a v klidu hospodařit na svém a podle svého. Bohužel jí to nebylo dopřáno. Ti „postižení“ se rozhodli v únoru 1948 o puč proti lidovému zřízení. Narazila však kosa na kámen. Komunisté se nedali a provedli protiútok. Měli při tom podporu většiny obyvatelstva. Na manifestaci, kterou svolali, přišel milion lidí. Výsledek byl jasný.

Bohužel, následující vývoj nebyl už tak uspokojivý. A nebylo to jen vinou komunistů. Začala studená válka. Západ se nikdy nesmířil s existencí nového socialistického řádu a dělal všechno možné, aby ho zničil. Posílali přes naše hranice sabotéry a - v dnešní terminologii - teroristy, kteří se snažili zvrátit výsledky vývoje. Tito teroristé zapalovali stáje a stohy zemědělců, prováděli sabotáže v průmyslu a neváhali ani vraždit. (Dnes tito lidé za to dostávají vyznamenání a speciální důchody.) To vytvořilo stav permanentního ohrožení, proti kterému se musí bojovat. Paranoia hledání třídního nepřítele udělala z mnoha lidí oběti.  Byl to boj o přežití.

Výsledkem byl režim, který si nikdo nepřál. V tomto boji nakonec socialismus prohrál. Kapitalismus vyhrál na celé čáře a dnes sklízíme výsledky. Je zajímavé, že dnes jsou ve stejné situaci Američané a následky jsou podobné. Ti také dneska vidí za každým rohem nepřítele - teroristu. Zavírají lidi bez soudu a bez možnosti obhajoby. Podle posledního zákona je možno podezřelého bez soudu i zavraždit. Tak vytvořili zákony, které zničili demokracii v USA. Ovšem v USA se nebuduje socialismus, ale něco horšího.

Je velká škoda, že socialismus Edvarda Beneše nedostal šanci. Bylo by zajímavé vidět, jak by se vyvíjel. Ale ještě není všem dnům konec. Není konec historie, jak si mysleli vítězové. Kapitalismus je v krizi a je čas na změnu. Myšlenky Edvarda Beneše jsou tady stále a čekají až se jich někdo chopí.