80 let od vydání dokumentu Věrni zůstaneme

Československá republika v květnu roku 1938 ještě neoslavila ani celých dvacet let od svého vzniku a již se ocitala ve vážném ohrožení ze strany výbojného Německa. Že se schyluje k válečnému konfliktu, více než jasně ukazoval i vývoj ve Španělsku, kde již dva roky čelili obránci republikánské vlády přesile fašistů podporovaných Německem a Itálií za netečného přihlížení Francie, Velké Británie a dalších zemí, které podnikaly vše pro to, aby se nedostala potřebná pomoc do rukou protifašistických bojovníků.

 

Na straně práva a pokroku se tehdy statečně bili i Čechoslováci v řadách interbrigadistů. U nás doma jsme měli také vážné starosti, především s čím dál agresivnějšími stoupenci Henleina.  Na konci dubna 1938 vyhlásil Henlein v Karlových Varech nechvalně známé požadavky drze vydávající za běžný politický program požadující kromě jiného i možnost beztrestného šíření nacistické ideologie na území ČSR. Vlády Francie a Velké Británie podobně jako v případě Španělska nutili vládu, aby nalezla vhodný kompromis se sudetoněmeckou partají a rozpínavým sousedem lačným nových území.

 

To měl být ovšem jen krycí název pro ústupky, které měla vláda činit vůči nestoudným požadavkům agresivního německého obyvatelstva v pohraničí, které při volbách v roce 1935 dalo jasně na srozuměnou, jak si představuje další budoucnost a soužití s většinovým obyvatelstvem v Čechách a na Moravě.  V této atmosféře, kdy provokace zfanatizovaných henleinovců provázené násilnými akty rostly každým dnem a cílily nejen na české obyvatelstvo, ale i na německé antifašisty, se zvedl silný vlastenecký hlas významných osobností společenského života. Českoslovenští vědci a umělci dobře poznali, že přišel čas se jasně vyslovit a pronést výzvu k národu. 
 
Od začátku roku 1938 se v kulturních kruzích vážně uvažovalo o vypracování dokumentu, který by reagoval na naléhavé události postupující rychlým tempem a bezprostředně se dotýkající také Československa a jeho obyvatel. Jedna z těchto iniciativ měla svůj původ v Brně, na jiném manifestu v té době pracoval Karel čapek. Zásadní iniciativa však nakonec vyšla z Dělnické akademie.  Na tři sta osobností (přesně 308) vydalo manifest. Ten dostal jednoznačný a výmluvný název - Věrni zůstaneme. Mezi těmito osobnostmi nescházely ani S.K. Neumann, J. Seifert, V. Nezval, M. Pujmanová, M. Majerová, J. Čapek, Z. Štěpánek, J. Heyrovský, L. Novomeský, J. Jesenský, J. Werich, J. Voskovec, B. Václavek, M. Švabinský, J. Fučík, I. Olbracht, K. Konrád nebo V. Vančura. Mnozí ze signatářů tohoto protifašistického manifestu přišli během okupace o život.

15. května 1938, byla to neděle, vyšla v Rudém právu, Národním osvobození, Právu lidu, Lidových listech a Prager Presse výzva, která vstoupila do historie.

 

Tři stovky signatářů,  mezi nimi známí spisovatelé, básníci, malíři, literární a hudební kritici, herci, sochaři, hudebníci nebo také vědci vyslovili burcující výzvu na podporu národní jednoty a obranu republiky před rozpínající se a ničivou silou valící se ze západu s cílem sevřít zemi do neprostupných kleští, ovládnout ji a podřídit vlastním mocenským cílům. Tisk tomuto dokumentu správně přikládal značný význam, i proto například v Rudém právu vyšel manifest v celostránkové výrazné úpravě a v rámečku. Právě Rudé právo pak navíc přineslo k manifestu Věrni zůstaneme i úvodník šéfredaktora Jana Švermy.

 

Bedlivý cenzor však neváhal ve Švermově textu některé pasáže vypustit, aby se západní soused připravující se už řadu let docela otevřeně na válku náhodou necítil dotčen. Jak příznačné nejen pro onu dobu, ale rovněž i pro dnešek. Nutno připomenout, že manifest odmítl zveřejnit i připojit se k němu například Ferdinad Peroutka. Veřejně se od něj distancovali představitelé kulturní pravice. Mezi nimi i R. Medek či J. Durych, který navíc neváhal pohanět i statečně bojující interbrigadisty ve Španělsku. Rovněž pravicově orientovaný tisk se k manifestu postavil záporně, některé listy jej rovnou úplně ignorovaly. Také osobnosti z okruhu Lidových novin manifest nepodepsaly, kromě jiných i Karel Čapek. Podle něj totiž text úplně neodpovídal představám prezidenta Beneše.

Česká a slovenská inteligence před 80 lety pozvedla svůj hlas proti poraženectví, malomyslnosti a ustupování zlu a násilí. V sázce byl osud republiky. Proto stála plně na místě výrazná úvodní slova: „Ve jménu národní svobody a státní samostatnosti, vybojované před 20 lety vyzýváme všechny věrné občany Československa: pevně odhodláni, s obětavostí a nezlomnou vírou ve vlastní věc, držme celistvost a nedotknutelnou svrchovanost tohoto našeho státu. Stojíme znovu na rozhraní dějin. Věrni této slavnostní přísaze, prohlašujeme i my, že udržíme samostatnost jednou vybojovanou…“

 

Každá z dalších vět měla v manifestu své pevné a nezastupitelné místo, jak o tom svědčí jeho další část: „Bráníme-li svou samostatnost a demokracii ve střední Evropě, hájíme svobodu Evropy celé, je třeba se energicky postavit proti všem, kdo rozkládají republiku zevnitř…. Jako žádal památný květnový manifest z roku 1917, tak žádáme i dnes vládu a pověřené zástupce lidu, aby jednali podle vůle lidu jako mužové nezávislí, pamětlivi jen zájmů celku…. Kdo by snad nepochopil, čeho žádá vážná dobu, nechť ustoupí!“ 

 
 K tomuto květnovému manifestu z roku 1938 se jen do září téhož roku připojilo svým podpisem v rozsáhlé podpisové akci na milion občanů. Byl rovněž hojně citován v zahraničním tisku. V dalším období se stal základním kamenem akce Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ). Po březnu 1939 pokračoval PVVZ jako aktivní odbojová organizace.  Manifest měl krátce po svém zveřejnění obrovský ohlas a v lidech povzbudil odhodlání postavit se na odpor vetřelcům usilujícím o rozbití a podmanění si obklíčené republiky. 
 
Bc. Miroslav Pořízek