Atlantic Resolve

Asi lze realisticky připustit i existenci skupiny spoluobčanů, kterým je americké cvičení u nás lhostejné, kteří by v případné statistické anketě na dané téma jako svůj názor uvedli odpověď - „nevím, nezajímá mne“. Touto skupinou občanů se ale v dalším textu zabývat nebudu.

Pokud jde o mne, jsem upřímně rád za sebe i své potomky a všechny spoluobčany mně blízké, že ČR už není vazalskou gubernií imperiální, ne zcela demokratické východní velmoci, o co z Pražského Hradu, nedávno uplynulých deset let, kuriózně /a zločinně protože protiústavně!/ neskrývaně usiloval Václav Klaus - Ústavním soudem ČR dosud neřešený, historicky první prezident českého samostatného státu legitimně obviněný z velezrady /x/.

Poznámka autora: Obvinění Klause, lidově řečeného „Pružinského“ z velezrady, patřilo k vzácným okamžikům, kdy jsem byl skutečně hrdý na poslance našeho parlamentu. Připomínám, že takového obvinění se od svého národa zaslouženě nedočkal ani protektorátní prezident Emil Hácha – oproti Pružinskému charakterní Čech a osobně zcela poctivý občan, který se nikdy ničím nemravně neobohatil na úkor druhých.

Ale zpět ke cvičení Atlantic Resolve. Jako řada mých poctivých spoluobčanů bych i já favorizoval, kdyby se ČR stala neutrálním státem, avšak oproti těmto dobrým duším, sám již nejsem tolik naivní abych nechápal iracionálnost takového toužebného přání. Aniž bych si troufl zabíhat do podrobností problematiky mezinárodního práva, od svého návratu z vojny chápu aspoň tolik, že statut státní neutrality musí uznat i všechny zainteresované sousední a jinak dotčené další státy a samozřejmě také schválit rada OSN.

Je mi zcela jasné, že se svým nedokonalým soudnictvím, nedokonalým výkladem a neuspokojivým praktikováním vlastní ústavy a práva, a „last but not least“ /rozuměj - “uvedeno v pořadí nakonec avšak nikoliv jako nejméně důležité“/, s politickou stranou legitimně činnou v parlamentu, transparentně již v názvu i veřejným vystupováním jejích členů, stranou prakticky navazující na program své předchůdkyně - zakázané zločinecké totalitní komunistické státostrany, kterou je míněna KSČM, se ČR skutečně nemůže „ani náhodou“ dočkat mezinárodního uznání vyspělého demokratického státu jako „druhé Švýcarsko“ nebo jako Rakousko, které od druhé světové války bylo historicky mezinárodně uznáno jako další evropský neutrální stát. Zkrátka - ať se nám to líbí nebo ne, realisticky uvažující občané ČR, na dobu kterou ani nelze odhadnout, musí na naši státní neutralitu zcela zapomenout.

Z reálně zbylých možností, kterými český stát může zajištění své vnější obrany řešit, zbývá
účast v obranné Alianci NATO, což znamená současnou spolupráci s ministerstvem obrany USA /Pentagonem/ opětovné vazalské politicko – vojenské spojenectví s Ruskem, přes naši historickou, tristní praktickou zkušenost s vojenským přepadem armádami Varšavské smlouvy, zorganizovaným Kremlem v srpnu 1968 a následnou dvacetiletou sovětskou okupací, ukončenou až pádem komunizmu v Evropě zůstat bez vojenských obranných paktů osamoceni v dnešní Evropě, ve které nedaleko na Ukrajině probíhá občanská válka s aktivní účastí Ruska na straně protivládních vzbouřenců. Přitom současný pán Kremlu oficiálně vyhlásil další ruské imperiální expanze jako „program obnovení někdejšího důstojného postavení Ruska /rozuměj – komunistického SSSR/ ve světě“. Ať mi to má kdokoliv za zlé – otevřeně přiznávám, že z uvedených možností jsem jednoznačně pro první variantu.

Oproti zdejším četným kritikům mých názorů a životních postojů, vyjadřujících se zde s propastně rozdílnou mírou kulturnosti a vkusu, vím o čem mluvím. V létech 1966 – 1968 jsem absolvoval povinnou vojenskou prezenční službu v československé armádě, dokonce v útvaru spadajícím pod tzv. „Páté oddělení“ generálního štábu čs. armády v Praze, čili pod zpravodajské oddělení.
Komunistická armáda, které jsem byl nedobrovolným příslušníkem a po absolvování roční školy poddůstojníkem a kvalifikovaným jazykovým specialistou v rádiovém odposlechu provozu amerických vojenských letadel, operujících ve vzdušném prostoru nad tehdejším západním Německem, byla součástí tzv. Varšavského obranného paktu.

Právě tento „nepřemožitelný vojenský obraný pakt pod vedením SSSR“, druhý den po mém návratu do civilu, v průběhu oslavy s kamarády v bytě mých rodičů v Praze na Žižkově, mou rodnou vlast kterou jsem dva roky bránil, na rozkaz soudruha Leonida Brežněva - tehdejšího „pána Kremlu“, bez oznámení a bez reálného důvodu, zákeřně v noci z 20. na 21. srpna 1968 napadl těžce ozbrojenými armádami pěti „spřátelených států“.

Svou osobnostní přirozeností a občanským založením tíhnu k tzv. „západní civilizaci“, zatímco „civilizace východoevropská a částečně asiatská“ čili „kremelská“, nebo chcete – li „ruská“, je mi z převládající míry bytostně cizí a v lecčem mne dokonce značně odpuzuje.

Ohledně tohoto svého osobního „světonázoru“ si dovoluji prohlásit, že oproti leckterým svým nesmiřitelným kritikům i k tomto tématu „vím o čem mluvím“. Určitou část svého někdejšího profesionálního života, jsem jako báňský inženýr a odborník na velkostrojovou povrchovou těžbu strávil v brežněvovském SSSR. Konkrétně v oblasti západní Sibiře s centrem tvořeným městem Kemerovo, kde jsem byl ubytován v jediném tamním hotelu a nepřetržitě kontrolován příslušnou „děžurnou“ ve službě /profesionální spolupracovnice tajné policie/, trvale vysedávající před výtahem podlaží, ve kterém se nacházel můj a kolegův pokoj.

„Obměkčit pozornost děžurných“ čili docílit neúplnost jejich služebních hlášení, se patrně ničím nedala /myslím si to, ale nevyzkoušel jsem/, avšak za zajištění mimořádných služeb, jako úklidu znečištěného pokoje po návratu z šachty plné tajícího sněhu a bláta a pod., děžurné bez zábran a rády od „inostránce“ /cizince/ přebíraly „cenné úplatky“. Ty je třeba si představit v podobě československých dámských silonových punčoch Elité, obnošených pravých jeansů či „zakázané kapitalistické pochoutky“ - československých žvýkaček Pedro velmi trapné kvality.
Nemám v povaze upírat druhým právo na odlišné názory od mých, ať na Rusko či USA, nebo na komunizmus či kapitalizmus, ani na zde aktuálně zmíněné cvičení Atlantic Resolve. Podotýkám však výslovně, že tím opravdu nemyslím, že toužím po přívalu primitivních sprostot a urážek na svou adresu, jak jsem zde od „názorových odpůrců“ navyklý.

Svou úvahu shrnuji a uzavírám tím, že jako vlastenecky smýšlející občan ČR jsem upřímně rád, že patříme do vojenského obranného svazku civilizovaného Západu. Jako myslící, vzdělaný občan a bývalý poddůstojník socialistické armády Varšavského paktu a aktivní účastník společného vojenského cvičení s armádou SSSR, konaného před srpnem 1968 v ČSSR pod názvem „Vltava“, dobře vím, že akceschopnost naší současné, technicky lepší a civilizovanější vojenské obrany, kterou od pádu komunistického režimu máme díky NATO, je potřeba také s americkými spojeneckými vojáky „čas od času“ procvičovat a pochopitelně kde jinde/?/ než na našem výsostném státní území, když jde o obranu našeho státu?

Kdo toto nechápe nebo chápat nechce, neberu mu jeho názor, avšak odpůrce naší součinnosti s NATO a armádou USA, na základě svých osobních, prakticky nabytých životních zkušeností, které jsem se pokusil stručně naznačit, nemohu pokládat za „zodpovědné vlastence“ či za „občany úctyhodné“ nebo „moudré“.