Takoví jsme byli: Šibenice pro vlastenku (5/5)

Dalších šest dní příslušníci vězeňské stráže nosili do soudní síně vrchovaté koše písemných rezolucí, kterými "pracujíc lid" požadoval pro "zrádce a špióny", "spravedlivé tresty", zpravidla "tresty nejvyšší". Takových rezolucí prý došlo přes šest tisíc.

Rudé právo tehdy psalo - "Proces strhuje masku ze zločinné tváře vnitřní i zahraniční reakce, musí se stát školou pracujícího lidu, burcovat k bdělosti, semknout všechny čestné, vlastenecky cítící lidi k rozdrcení reakčních sil…".

Straníci a někteří prostomyslnější nestraníci, choromyslná obvinění a hanobení obžalovaných poslušně přijímali a papouškovali. Je však zarážející, že fantasmagorickému komunistickému žargonu a cynickému soudnímu divadlu podlehli nejen všehoschopní komunisté a primitivové, ale i někteří představitelé československé inteligence a kultury, od kterých by se to spíš nezdálo možné.

Nad nestoudnostmi uváděnými v komunistickém tisku nemá význam se pozastavovat, ale také v tehdejším nestranickém tisku nalezneme zarážející ohlasy. Lidové noviny například 31. května 1950 na první straně uvedly článek s velkým nadpisem - "Vlastizrádci na soudu lidu" s podtitulkem - "Zaprodanci západního imperialismu chtěli zničit republiku a zvrátit lidově - demokratické zřízení….". V podobném duchu se nesou články a fejetony také v ostatních novinách. Jen pro učinění představy, jde například o titulky - "Teroristická banda Fráni Zemínové", "Trockisté s fabrikanty usilovali o převrat", "Zrádci bez masky", "Zvrhlost hlasatelů kapitalistické morálky" a podobné výplody...…

Spisovatel PhDr. Jan Pilař /1917 - 1996/ srovnal nacisty vězněnou Miladu Horákovou dokonce s K. H. Frankem. Podobně nepochopitelně vystupovali některé další osobnosti naší kultury u kterých to překvapuje. Ze známých spisovatelů třeba Jan Drda, Václav Lacina, Karel Nový, Jan Noha, Milan Jariš. Z herců například Ladislav Boháč, Eva Vrchlická, ale i jiní….

Monstrproces konaný s Miladou Horákovou a její "špionážní skupinou" byl největší v celém tehdejším socialistickém bloku. 

Nejdříve sedm dní probíhaly výslechy obžalovaných. Byly mnohokrát různým způsobem publikovány. Nebudu je proto připomínat. Proces vyvrcholil osmý den závěrečnými řečmi prokurátorů JUDr. Vieska a JUDr. Urválka. Zaujal zejména dlouhý, s entuziazmem a dramatickým hereckým nadáním přednesený projev jmenovaného druhého prokurátora - soudruha Urválka. Tento úděsný projev je hodně známý, zejména z dobového filmového týdeníku - je nutné ho vidět, proto z něj zde nebudu citovat.

Není však tolik známo, že soudruh JUDr. Josef Urválek /1910 - 1979/, původně krajský prokurátor z Českých Budějovic, svým nenávistným projevem k Miladě Horákové, stranu a vládu natolik zaujal, že tím nastartoval svou úspěšnou profesní kariéru. Za dva roky po justičním zločinu s "Miladou Horákovou a spol.", už byl hlavním prokurátorem v procesu se "sionistickou záškodnickou bandou" generálního tajemníka KSČ, Rudolfa Slánského, kterého poslal na šibenici, spolu s dalšími "sionistickými zrádci".

Komunista Josef Urválek se v roce 1957 stal, oficiálně pro své "zásluhy", předsedou Československého Nejvyššího soudu. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve Vědeckém výzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.

Přirozeně není možné uvěřit, že prokurátor Urválek, při jeho inteligenci a vzdělání, nevěděl o jak zvrácené pošlapávání práva jde v komunistických justičních fraškách, ve kterých exceloval.

Jako třetí prokurátor při procesu promluvila tehdy začínající komunistická právnička Ludmila Brožová. Dovolávala se odkazu Julia Fučíka a porovnávala "poctivé pracující ženy" s "podlou záškodnicí Horákovou". Soudružka Brožová /1921/, jako jediná představitelka zvrácené komunistické justice, byla po sametové revoluci odsouzena k šesti letům vězení. Z nich si odseděla dva. Ale zpět k procesu se "zločineckou bandou"  JUDr. Horákové.

Následovaly závěrečné projevy obhájců a po nich poslední slova obžalovaných. 

Po ukončeném hlavním líčení a odebrání senátu k poradě, se předseda státního soudu vrátil, vyzval přítomné, aby povstali a začal číst rozsudky. Byl 8. červen 1950, 20:00 hodin.

Po vyjmenování a přečtení nacionálí všech třinácti obžalovaných, JUDr. Trudák konstatoval, že u všech přítomných soud zjistil vinu.

Výrok omezme pouze na hrdinku našeho příběhu a hlavní obžalovanou.

U JUDr. Milady Horákové soud konstatoval - "delší dobu se dopouštěla vyzvědačství ve značném rozsahu, způsobem zvlášť nebezpečným a vyzvídala státní tajemství zvláště důležitá. Za to se podle příslušných paragrafů /následovala jejich citace/ odsuzuje k trestu smrti oběšením".

Spolu s ní trest smrti obdrželi další tři obžalovaní, mezi nimi vpředu vzpomenutý levicový intelektuál Záviš Kalandra, následovaly čtyři tresty doživotí, mezi nimi v textu zmiňovaný František Přeučil a Josef Nestával. Šedesátiosmiletá Františka Zemínová dostala "pouze" dvacet let.

Po vynesení rozsudků, ti z obžalovaných, kteří nebyli odsouzeni k trestu smrti, se na místě vzdali práva odvolání a souhlasili s neprodleným zahájením výkonů jejich trestů.

Státní prokurátor si vyžádal lhůtu třech dnů na rozmyšlení.

Když odsouzené odváděli ze soudní síně, obecenstvo jim spílalo a někteří diváci na ně plivali. Tehdy se Milada Horáková rozhodla nežádat prezidenta republiky o milost i když její obhájce JUDr. Vladimír Martin na ní naléhal, aby tak učinila. S jeho pomocí ale žádost o milost u Gottwalda uplatnili Miladin dvaaosmdesátiletý otec, sedmnáctiletá dcera Jana a jmenovaný obhájce.

Týden po vynesení rozsudku, 9. června 1950, obdržel Gottwald první žádost ze zahraničí o milost pro Miladu Horákovou a ostatní odsouzené. Byla z Osla a nesla podpisy představitelů norských odborových organizací - Svazu dělnického tisku, Svazu dělnické mládeže a Svazu norských žen.

Také z Amsterodamu "první dělnický" československý prezident obdržel protest proti rozsudku a oznámení, že předseda holandské sociálně demokratické strany rozsudky považuje za "ostudu diktátorského režimu v Československu".

Gottwaldovi docházely další telegramy a dopisy s protesty a žádostmi o milost z demokratických států, od státních představitelů, známých osobností, organizací a neznámých jednotlivců.

Dokonce také z ČSR se ozvaly ojedinělé hlasy, například dělníka z Ostravy s úmyslně nečitelným podpisem a od ředitele základní školy z Holešova, jehož bratr byl západním letcem, který z ČSR po Vítězném únoru emigroval. Zmíněný ředitel školy byl vyhozen z místa a pak doživotně živořil. Přišla také žádost o milost od klempíře z Ostravy. V dubnu 1953 byl odsouzen za spáchání "trestného činu pobuřování proti republice" v jiné souvislosti a po odvolání skončil v psychiatrické léčebně.

Ze zámoří přišlo na Pražský Hrad memorandum jménem panamerického sdružení 94 ženských organizací, požadujících zrušení trestů pro Miladu Horákovou a dvě další odsouzené ženy. Civilizovaný svět se bouřil. Ozval se i generální tajemník OSN. Bylo by únavné všechny došlé žádosti o milost vyjmenovávat.

Ukončeme výčet protestů došlých prezidentu Gottwaldovi citací telegramu z New Yorku od Alberta Einsteina z 21. 6. 1950 - Adresát: "Prezident Klement Gottwald Praha" Text: "Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli obětmi nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít. Profesor Albert Einstein, Princetown University, USA".

Soudruh prezident Gottwald, nepochybujme, že po náležitém občerstvení a psychickém posilnění věrnou sklenkou vodky, k obdrženým žádostem o milost nakonec podepsal souhrnné stanovisko připravené ministrem spravedlnosti, soudruhem JUDr. Štefanem Raisem. Znělo - "Rozhodnutí pro nejpřísnější potrestání vyjadřuje nerozbornou vůli všeho pracujícího lidu…. odhalením této skupiny zrádců dosáhl pracující lid nového velkého vítězství v boji za mír a za upevnění a další rozkvět lidově - demokratického státu….připojuji se proto k nedoporučujícímu dobrozdání Státní prokuratury i Státního soudu v Praze …. a navrhuji, aby práva uděliti milost Miladě Horákové, Janu Buchalovi, Oldřichu Peclovi a Závišu Kalandrovi nebylo použito. V Praze, dne 26. června 1950, podepsán ministr spravedlnosti Dr. S. Rais, v. r.".

Toto doporučení svého komunistického ministra spravedlnosti, jako poslední autorita a konečná ústavní instance, schválil svým podpisem soudruh prezident Klement Gottwald, který jako někdejší poslanec parlamentu předválečné ČSR, JUDr. Horákovou znával jako kolegyni ze zasedání poslanecké sněmovny.

Ostudná justiční vražda JUDr. Milady Horákové byla dokonána šibenicí, na dvoře Pankrácké věznice, 27. června 1950, v 5:45 ráno. Utajený pohřeb se konal tři dny po popravě, v krematoriu ve Strašicích. Neuskutečnil se v obřadní síni, ale v přípravně rakví. Účastníky byli Jana Horáková - dcera popravené Milady a uprchlého Bohumíra Horáka a sestra popravené - paní Věra Tůmová s manželem. Manželé Tůmovi Janu převzali do své péče v jejím životě již podruhé. Poprvé při uvěznění jejích rodičů nacisty a nyní, po osvobození ČSR od nacistů, za vlády komunistů již natrvalo.

JUDr.Milada Horáková za vlády českých sourodáků - komunistů, dopadla podstatně hůře, než za německých nacistů. Její manžel nedopadl tragicky jako ona, pouze díky tomu, že se mu při zatčení podařilo komunistické tajné policii uprchnout a později opustit vlast. Dožil v zámoří, ve Washingtonu. O tom, co se stalo s popelem Milady Horákové, existují pouze dohady. Kremace jejích tělesných pozůstatků se konala pouze za účasti StB.

Po vykonání hanebného rozsudku nad JUDr.Miladou Horákovou a ostatními odsouzenými k smrti, přicházely na Pražský Hrad protesty ze zahraničí znovu. Demokratický svět byl československým justičním zločinem zděšen a pobouřen.

Za Pražského jara, Nejvyšší soud ČSSR, 3. července 1968, nezákonný rozsudek nad Miladou Horákovou zrušil. Její plná rehabilitace se však mohla uskutečnit až v roce 1990.

V roce 2000 byl na vyšehradském hřbitově pietně zřízen symbolický hrob JUDr. Milady Horákové s bustou od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové, s pamětní deskou věnovanou všem obětem totalitních režimů.

Epilog

V dopise před popravou svým nejbližším Milada Horáková psala - "Nelitujte mne! Žila jsem krásný život!  … doufám a věřím, že obstojím před soudem nejvyšším, před Bohem….Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne…..nejsem bezradná a zoufalá - nehraji to, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí".   

Poprvé za existence Československé republiky, od roku 1918, byla k trestu smrti u nás odsouzena žena a to za "politické přečiny". Za dvacet let první republiky bylo popraveno celkem pouze 8 osob, všechno vrazi. Za pouhých pět let, od ledna 1949 do prosince 1953, bylo v ČSR popraveno 215 osob, z toho většina za "politické zločiny".  

V protokolu z převzetí Milady Horákové z vazby v Ruzyni do věznice Pankrác, k provedení výkonu trestu smrti, zaujímá detail, že oproti tělesné váze, uvedené v protokolu v den jejího zatčení, dne 27. 9. 1949, kdy vážila 74 kg, při převzetí do věznice k výkonu popravy, dne 8. 6. 1950, vážila 63 kg. Během vyšetřovací vazby tedy ztratila 11 kg. To dokresluje podmínky komunistického vyšetřování, kterým byla nevinná česká vlastenka vystavena předtím než jí soudruzi - její sourodáci zavraždili.

Prameny: M. Ivanov, Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové, XYZ, Praha, 2009; kolektiv autorů, Malá ilustrovaná encyklopedie, Encyklopedický dům, Praha, 1999; Cs.wikipedie, 2012.