Takoví jsme byli: Šibenice pro vlastenku (3/5)

Policie, překřtěná na Sbor národní bezpečnosti, zkráceně Bezpečnost, už byla celá v rukou KSČ. Informátoři, špiclové, důvěrníci a celý bezpečnostní aparát ministerstva vnitra řídil komunista Václav Nosek, jak již bylo zmíněno. Z archivních materiálů o Horákové je zřejmé, že síť komunistických špiclů okolo ní existovala již roku 1946. Získávat o jejím chování informace byl stranický úkol, za který soudruh Nosek osobně zodpovídal. Druhý úkol komunistů byl, přetáhnout jí na svou stranu. Komunisté ale od Milady nezískali ani náznak souhlasu s jejím přestupem, jak již také víme. Předpoklady pro budoucí Miladinu životní tragédii tím byly zpečetěny.

O předúnorových snahách KSČ, přetáhnout na svou stranu populární demokratickou političku - národně socialistickou poslankyni Miladu Horákovou, zveřejňoval zasvěcené informace později v USA její uprchlý manžel. Nejvíce se o to snažily některé její bývalé přítelkyně z Rady žen, které politicky obrátily a staly se komunistkami. Docházely Miladu agitovat i k Horákovým domů na Smíchov.

V roce 1947, po známém Stalinově ultimátu, že Československo nesmí přijmout Marshallův plán /viz např. můj článek ze seriálu "Volba nového prezidenta: Prezident zodpovědný za justiční vraždy - komunista Klement Gottwald"/, se Milada stále častěji začala zajímat o příčiny, proč prezident Beneš, který tehdy ještě měl u československých demokratů a na Západě dobré renomé, tak hrubé vměšování Kremlu do našich vnitrostátních záležitostí trpí?

Dozvídala se znepokojivé zprávy o Benešově zdravotním stavu. Měl za sebou už několikátý záchvat mrtvice /viz např. můj článek "Sondy do české historie: Neblahý odkaz prezidenta Beneše"/. Existují záznamy o tom, že Milada Horáková byla v létech 1946 a 1947 prezidentem Benešem vícekrát přijata k audienci. O čem spolu diskutovali záznamy nejsou, existují pouze dokumenty o jejich vzájemné zdvořilostní korespondenci.

Horáková Benešovi např. 22. 12. 1946 mj. píše "….Na Vašich myšlenkách, radách a výstrahách stavím svá slova, když jako poslankyně mluvím k lidu. Mohu Vás upřímně ujistit, že lid Vám rozumí, věří a spoléhá na Vás. Má Vás opravdu hluboce rád…... Pane prezidente, také za Vaše státnické úvahy o slovanské politice Vám děkuji. Vidím v nich přímo jasnovidnou koncepci naší národní cesty, která nás může ochránit před novým, těžkým nebezpečím německým……".

Jak už bylo řečeno, ukázalo se velkou osobní tragédií nejen demokratické političky a československé vlastenky Milady Horákové, že  prezident Beneš poválečnou budoucnost Československa sice velmi obezřetně chránil před nebezpečím německým, ale zároveň náš osvobozený stát zcela vydal do područí komunistického, dokonce přímo řízeného z Kremlu tyranem Stalinem.

Dne 25. února 1948 došlo k "Vítězství pracujícího lidu" - ke komunistickému puči. Prezident Beneš byl tehdy už tak nemocen a na pokraji fyzických i psychických sil, že pro zachování demokracie nic konkrétního učinit nedokázal.

Nejen Milada Horáková, Benešovi do té doby věřila, ale i demokratičtí ministři, kteří mu podali demisi a domnívali se, že tím prezidentovi umožní zvrátit ve prospěch demokratických sil únorovou vládní krizi, záměrně vyvolanou komunistickým premiérem Gottwaldem. Prezident však demokraty doma i ve světě zklamal. Veškerou státní moc bez odporu úplně předal do rukou premiérovi Gottwaldovi a stalinským komunistům.

Když bylo po všem, prezident Beneš opustil 12. března 1948 definitivně Pražský Hrad. Podle jeho tajemníka Josefa Kopty, vypadal fyzicky a psychicky tak zničeně jako jeho předchůdce protektorátní prezident Hácha na konci války. Byla to po Mnichovu 1938 druhá osudová osobní tragédie demokratického politika Edvarda Beneše. Vraťme se ale k hlavní postavě našeho příběhu - JUDr.Miladě Horákové. Jak se brzo ukázalo - převzetí moci komunisty pro tuto statečnou vlastenku a demokratickou političku přineslo osudovou tragédii.

V den, kdy za podezřelých okolností zahynul ministr zahraničí Jan Masaryk, 10. března 1948, se Milada Horáková dobrovolně vzdala poslaneckého mandátu. Poslanci její strany jí rozmluvili, aby svou rezignaci doplnila veřejným projevem. Podala tedy rezignaci bez udání důvodů. Začala se zabývat úmyslem zahájit podzemní práci ve prospěch komunisty pronásledovaných občanů a za zachraňování demokratických hodnot.

Pomáhala vzniku tzv. "Třetího odboje". Vyhledávala cesty do zahraničí politikům a osobnostem, kterým od komunistů hrozilo nebezpečí. Setkávala se s prezidentovým starším bratrem Vojtou Benešem /1878 - 1951/, který zakrátko po komunistickém puči, ještě v roce 1948, emigroval do USA.

Hned po "Vítězném únoru" Státní bezpečnost podle předem připravených seznamů vylučovala tisíce poctivých občanů z veřejného života a vyhazovala je ze zaměstnání. Akční výbory KSČ se k tomu hrdě hlásily a dokonce chlubily. Na dlažbu byl například vyhozen primář vinohradské nemocnice a s ním řada lékařů. Téměř šest set profesorů vysokých a středních škol, v čele s rektorem Karlovy univerzity, profesorem JUDr. Karlem Englišem /1880 - 1961/, bylo vyhozeno a zcela vyloučeno z veřejného života. Spolu s nimi více než deset tisíc stranou neprověřených vysokoškolských studentů.

Zatím šlo pouze o vyhazování představitelů inteligence z práce a studujících ze škol. Po tom však u mnohých následovalo zatýkání.

V hlášení StB o Horákové z jara 1948 se uvádí - "V době předúnorové měla štvavé projevy proti KSČ, znárodněnému průmyslu a ministrům KSČ. Nyní není politicky činná, avšak udržuje styky se Zemínovou a spol." /x/.

/x/ Poznámka: Františka "Fráňa" Zemínová /1882 - 1962/, byla československá politička národně socialistické strany a významná činitelka ženského emancipačního hnutí, která se po "Vítězném únoru" dobrovolně vzdala veškerých veřejných a politických funkcí a ukončila veřejnou činnost.

Milada Horáková se také vzdala politické činnosti, ale StB nevěřila, že právě ona by odevzdaně "složila ruce v klín" a nic proti komunistickému bezpráví nepodnikala. StB na ní nasadilo tajné agenty. Bylo ustaveno více než dvacet hlídek ke sledování demokratických politiků. Mezi sledovanými byli - poslední předválečný a první poválečný pražský primátor Petr Zenkl, předúnorový ministr spravedlnosti Prokop Drtina a také - Milada Horáková.

V květnu 1948 se Horáková zúčastnila první schůzky šestice, kterou tvořilo pět mužů a ona. Byli mezi nimi bývalý parlamentní zpravodaj, funkcionáři národně socialistické strany, věznění za nacistů podobně jako ona a generální sekretář zesnulého ministra Jana Masaryka. Scházeli se v pražských kavárnách, v kostelech, v bytech. Jednou se sešli na faře ve vesnici Vinoř, východně od Prahy, na přání prezidentova bratra Vojty, který to tam navrhl kvůli klidnému a "bezpečnému" prostředí. Nedělali žádnou protistátní činnost, aspoň oni to tak nechápali. Chtěli jen finančně i morálně pomáhat těm, které komunisté vyhodili na dlažbu.

Duší vpředu zmíněných aktivit skupiny byla Milada Horáková. Předurčoval jí k tomu její charakter, snaha lidem pomáhat a organizační schopnosti. Byla přívětivá, obětavá, vzdělaná, schopná a …… příliš důvěřivá. Mysleli, že dříve nebo později dojde k válce mezi Východem a Západem a že nový válečný konflikt zvrátí nastalou zoufalou situaci československých demokratů. Pokládali za potřebné zachránit pro obnovené demokratické poměry co nejvíce osobností.

Nijak si neříkali, ale později pro ně StB při procesu vymyslela název - "Špionážní skupina Střed". Za "vlastence" komunistický režim již nepokládal poctivé občany, nýbrž členy své strany a ty, kteří s KSČ kolaborovali. Milada Horáková a jejích pět přátel pro vládnoucí moc a policejní složky už nebyli vlastenci, nýbrž "třídní nepřátelé, špióni a vlastizrádci".

Jak víme, manželé Horákovi od roku 1945 bydleli na Smíchově. Bohuslav byl po Vítězném únoru bez zaměstnání. Komunisté ho hned vyhodili z Radiojournalu. Situaci své rodiny po únoru 1948 považoval za zralou k emigraci, ale Miladu se mu o tom nedařilo přesvědčit.