Rozhodnou o novém českém prezidentovi vyčichlé Benešovy dekrety?

Určitě je velmi dobře, že díky charakteru a osobní poctivosti prezidentského favorita Karla Schwarzenberga /1937/, který osobně i se svými rodovými předky prokazatelně patří k českým vlastencům, zásadně vždy odmítajících spolupráci s nacisty a komunisty, je tato otázka opět veřejně otevřena. Konzervativní demokratický prezidentský favorit nesporně jedná správně, protože jak je rozumným lidem známo - problémy se nevyřeší zamlčováním, nýbrž otevřeným poctivým jednáním.

Poctivého diskutování, nejen problematiky Benešových dekretů, nýbrž také poslední prezidentské amnestie a značného bezpracného osobního obohacení ze spolupráce s Viktorem Koženým a dalšími privatizačními podvodníky, bohužel, není odcházející prezident Václav Klaus /1941/ vůbec schopen.

Pro charakter amorálního polistopadového zbohatlíka a odcházejícího českého prezidenta je příznačné, že zatímco u sebe utajuje vlastní minulost a způsob jak se po sametové revoluci v politice dobral značného osobního bohatství, na druhé straně naopak zcela poctivého Karla Schwarzenberga v probíhající prezidentské kampani hanobí. Standardně zpochybňuje šlechticovo údajné "nedostatečné češství" a apeluje na primitivní pudy občanské spodiny kvůli Schwarzenbergově charakternímu postoji ve věci u nás neustále kontroverzně vnímaných Benešových dekretů.

Prezidentův prvorozený syn - Václav Klaus junior /1969/, o tatínkovi nepříjemném prezidentském kandidátovi a jeho předcích, dokonce zveřejnil pomlouvačné nepravdivé výmysly. Médiím uvedl prokazatelné lži o údajné spolupráci Schwarzenbergových předků s nacisty i když seriozní historici o rodných příbuzných prezidentského kandidáta uvádějí důkazy o pravém opaku.

"Vyčítat Schwarzenbergovi a jeho otci málo vlastenecké postoje, je naprostý nesmysl", míní například Petr Mašek - vedoucí oddělení zámeckých knihoven Národního muzea České republiky.

"Otec Karla Schwarzenberga odolal za protektorátu tlakům, aby přijal říšské občanství a přestože si víc než snadno mohl zvolit německou národnost, zvolil si národnost českou - tehdy národnost druhé kategorie a s velkým rizikem", dodal tento historik, specialista na české šlechtické rody.

Pro ujasnění, koho zvolit za třetího prezidenta ČR, si zde něco seriozně zrekapitulujme o šlechtickém prezidentském kandidátovi a jeho předcích.

Masarykova demokratická Československá republika od svého počátku všem občanům "modré krve" odebrala šlechtické tituly. Byla také provedena pozemková reforma, při které šlechtě byla zabavena spousta majetku.

Obě rodové větve Schwarzenbergů /k větvím viz dále/ přesto favorizují demokracii nad feudálními rodovými právy a zůstávají k předmnichovské ČSR více než loajální. Před zánikem první republiky v roce 1938 zaplatili ze své kapsy betonové opevnění na hranicích a v nejtěžší době nacistických protičeskoslovenských agresí se prohlašují za Čechy. Vytýkat jim nedostatečné vlastenecké postoje je pomluva a naprostý nesmysl.

Otec dnešního knížete, Karel VI z orlické větve Schwarzenbergů, vystudoval České vysoké učení technické v Praze a proslul jako významný heraldik. Rozhodl, že za druhé světové války jeho rodina zůstane v rodné zemi. Za Protektorátu jednoznačně zvolil českou národnost. Celou válku odolával tlakům, aby přijal říšské občanství. S velkým osobním rizikem definitivně zvolil národnost českou, tehdy národnost "druhé kategorie".

Hlubocká větev rodiny, po zřízení Protektorátu, zvolila kvůli hrozbě nacistické perzekuce exil v USA. Jeden její člen, nevlastní syn emigrujícího Adolfa Schwarzenberga - Jindřich, skončil v koncentračním táboře Buchenwald.

Na majetek orlické větve, která žila v Čimelicích, byla uvalena nucená německá správa. Nucenou správu nacisté dávali každému, komu nedůvěřovali. Potřebovali v první řadě dávky potravin a u „podezřelých" občanů Protektorátu, jako byli Schwarzenbergové, bylo více než pravděpodobné, že nebudou okupantům odevzdávat všechno. 

Otec Karla Schwarzenberga se zapojil do květnového povstání a byl zvolen předsedou Revolučního národního výboru v Čimelicích, v květnu roku 1945.

Po válce i dnes je otci dnešního prezidentského kandidáta vyčítáno členství ve fašistickém hnutí Vlajka. Byl ale rozdíl v její činnosti před válkou a po začátku války. Organizace původně působila jako národní hnutí proti komunizmu a nacizmu, avšak naprosto jiné konotace začala nabírat v době tzv. "mnichovských událostí" roku 1938 a následně v průběhu války za Protektorátu. Po zabrání Sudet ale Karel Schwarzenberg senior, jejím členem již nebyl.

Skutečnost, že otec dnešního prezidentského favorita nikdy nesouzněl s nacismem, dokazuje mj. to, že podepsal obě prohlášení, která česká šlechta vydala za války - jedno prezidentu Edvardu Benešovi odešlému z republiky do exilu a druhé dané protektorátnímu prezidentovi Emilu Háchovi. Obsahem zmíněných prohlášení české šlechty bylo - "ať pocházíme z jakékoli země, žijeme tady dlouho a stali jsme se Čechy".

U těchto českých starých šlechtických rodin, ve vzdálenější historii, se muži věnovali zejména vojenskému řemeslu. Později většinou přecházeli do státní správy a hospodářství. To platí obecně pro dějiny všech evropských šlechtických rodin.

Slavnou osobností rodu byl Adolf Schwarzenberg, který žil v druhé polovině 16. století. Proslavil se jako válečník v protitureckých válkách. Od té doby mají Schwarzenbergové v rodovém erbu havrana, který stojí na useknuté turecké hlavě.

Jeho potomek, Jan Adolf, v polovině 17. století vykonával funkci válečného rady a prezidenta říšské dvorní rady, tedy tehdy něco jako dnešní premiér. V  roce 1670 byl tento Schwarzenberg povýšen do knížecího stavu a zkupoval majetky v českých zemích, takže získal například Třeboň či Hlubokou. Majetek Schwarzenbergů se pak ještě zvětšil, když zdědil po vymřelém rodu Eggenbergů Český Krumlov. V rámci rakouských dějin je tento Schwarzenberg řazen do pětice předních členů habsburské monarchie.

Další důležitou postavou rodu je Bedřich, který se v 19. století stal pražským arcibiskupem. Byl velmi štědrý k chudým. Jeho bratr Felix byl diplomat. Po potlačení revoluce v roce 1848 se stal předsedou rakouské vlády.

Koncem 18. století se rod rozštěpil na dvě větve - hlubockou a orlickou.

K orlické patří současný prezidentský favorit Karel Schwarzenberg. Ve druhé polovině minulého století se obě větve ale opět spojily. Jejich nejvýznamnějším současným představitelem je právě dnešní ministr zahraničí ČR a favorizovaný prezidentský kandidát.

Schwarzenbergové vnímají vlastenectví podle zemské příslušnosti v duchu názoru - "Toto jsou Čechy a my jsme čeští vlastenci a je celkem jedno, jakou řečí mluvíme". V 19. století už ale prokazatelně mluvili česky. Členové rodiny v 19. století působili v českých národních spolcích, například přímý předek nám známého Karla Schwarzenberga - Karel III., byl předsedou Vlastenecké hospodářské společnosti a České lesnické jednoty a místopředsedou Společnosti Národního muzea v Praze.

Pokud jde o vpředu zmíněné, kontroverzně vnímané poválečné Benešovy dekrety, ty se rodu Schwarzenbergů vůbec netýkaly. Nebylo možné je na ně uplatnit, protože se za války proti češství ničím neprovinili, spíš naopak.

V roce 1947 byl v ještě formálně demokratické ČSR dokonce schválen tzv. "Lex Schwarzenberg", což byl neobvyklý zákon vydaný jmenovitě na příslušníka hlubocké větve tohoto českého šlechtického rodu. Šlo proto o zákon v celém právnickém světě unikátní.

Gottwaldovské komunisty, deroucí se již od konce války nezadržitelně k moci za Benešovy přímé podpory, střídané s prezidentovou pasivitou, ovládala zášť a závist vůči Schwarzenbergům, protože měli podle "třídního hlediska" majetku příliš.

Schwarzenbergové sice byli zmíněným zákonem československým státem chráněni, ale po nástupu "prvního dělnického prezidenta" a jeho soudruhů k moci, přestalo právo a demokratická ústava platit. Majetky jim byly odebrány. Po Vítězném Únoru, jako mnoho československých vlastenců - demokratů, proto také Schwarzenbergové orlické větve konec demokracie v ČSR a ztrátu osobních práv řešili odchodem do exilu.

Schwarzenbergové jsou nejen ve smyslu zemském, ale i národním, historiky považováni za příslušníky české šlechty. Jako většina významné šlechty ve střední Evropě jsou zcela prokazatelně také potomky českých Přemyslovců. Jsou přímými potomky tohoto proslulého českého krále přes rodové příslušníky ženského pohlaví.

Tolik stručně, ale doufám, že aspoň částečně přehledně, k předkům šlechtického prezidentského favorita z hlediska seriozní historie.

S ujasněným vědomím o co jde, se nyní vraťme do současnosti.

"To máme prolhaného prezidenta", něco takového si v těchto dnech snad musí říci každý poctivý český občan a vlastenec, když se Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., Dr. h. c. mult., zviditelní na bouřlivé předvolební prezidentské scéně na úkor Karla Schwarzenberga. I když jsem ateista, podotýkám - "Zaplaťpánbůh", že do konce Klausova zostouzení našeho státu a poškozování zájmů českých občanů již zbývá pouhý měsíc a něco málo dnů.

Je jisté, že Ing. Miloš Zeman, CSc. /1944/, zastává jako Václav Klaus stejné nemorální stanovisko vůči svému charakternějšímu prezidentskému soupeři a stejně nekonstruktivně také hájí ostudnou kapitolu našich moderních dějin - Benešovy dekrety, které Karel Schwarzenberg, v zájmu o plnohodnotné začlenění ČR mezi civilizované demokratické státy, ve volební kampani veřejnosti připomíná.

Jde o skutečnost, že po osvobození od nacistů, v květnu 1945, byli z ČSR vystěhováni všichni občané německého původu, ať se za III. Říše  vůči českým spoluobčanům skutečně něčím provinili, či nikoliv, až na problematické výjimky posuzované "právními odborníky", kteří zakrátko na to "spravedlivě" věznili a popravovali jiné "provinilé" - již občany českého původu, např. generála Heliodora Píku, JUDr. Miladu Horákovou a stovky dalších zcela poctivých československých vlastenců, kteří se vůči vlasti a spoluobčanům prokazatelně nikdy neprovinili vůbec ničím a po pádu komunistické totality byli plně rehabilitováni.

Všichni provinilí i neprovinilí Němci, odsunutí na základě Benešových dekretů, byli "českými poctivci" také okradeni o veškerý nemovitý majetek i poctivě nabytý a to jak jimi samými, tak jejich veškerými předky, kteří s Hitlerem zpravidla nemohli mít vůbec nic společného, protože v zemích Koruny České žili a pracovali dávno před jeho narozením a vzniku nacizmu.

Jednalo se přibližně o tři miliony československých občanů, jejichž často jedinou skutečnou "vinou" byla příslušnost k německé národnosti, protože všichni Němci občansko - právně příslušní do ČSR, byli po květnu 1945 násilně vysídleni z vlasti na základě právně nepřijatelného principu "kolektivní viny".

Samozřejmě, že leckteří z nich a možná mnozí a třeba i většina, skutečně zrádně spolupracovala s nacisty na rozpadu první republiky a při pronásledování Čechů za okupace, ale rozhodně takoví nebyli všichni. Nehledě ke skutečnosti, že před vyhlášením Protektorátu se od předválečné ČSR zrádcovsky oddělil a přidal k nacistům celý tzv. "Slovenský štát" - tedy zhruba pět milionů "zrádců" slovenské národnosti a že vlastizrady a kolaborace s nacisty se dopouštěli i mnozí rodilí Češi a Moraváci.

K tomuto, objektivně od začátku zpochybnitelnému právnímu aktu, došlo na základě zmíněných, českou i mezinárodní veřejností stále problematicky vnímaných dekretů, vydaných v roce 1945 posledním demokratickým prezidentem ČSR - Dr. Edvardem Benešem, tehdy již těžce nemocným po několika atacích mrtvice. Zmíněnými Benešovými dekrety se, do té doby Západem a demokratickou veřejností respektovaný druhý československý prezident a Masarykův nástupce, objektivně nesporně zpronevěřil své předchozí nezpochybnitelné a světově respektované pověsti příkladného demokrata.

V dnešní současnosti, dvacet tři let po skončení nedemokratické vlády "státostrany" KSČ, se realisticky vnímající a demokracii favorizující občané ČR chtějí plnohodnotně začlenit mezi vyspělé demokratické evropské státy, mezi kterými přední místo zaujímá úspěšně denacifikované demokratické Německo. Povědomí západoevropanů, zdaleka nejen Němců, nýbrž i Dánů, Švédů, Norů a příslušníků států, které byli za války také Němci okupovány, že Češi neustále lpějí na uznávání morální platnosti Benešových dekretů,    právě pokud jde o od začátku právně problematický hromadný odsun Němců, našemu plnohodnotnému přijetí mezi občany civilizované Evropy dosud zčásti brání.

Přitom u Benešových dekretů jde již desítky let výlučně pouze o sporné náhledy z etického hlediska, protože u nás i v zahraničí je odsun Němců a zabrání jejich majetku považováno za záležitost časem již definitivně potvrzenou a kodifikovanou i podle mezinárodního práva. Veškeré možné myslitelné nároky někdejších odsunutých československých Němců, dnes již spíše jejich potomků několikáté generace, jsou považovány za promlčené, neboli "odeznělé", či "vyprázdněné" a právně nevymahatelné. Ostatně Karel Schwarzenberg, ani demokratičtí právní odborníci z Bruselu to nijak netají.

Schwarzenbergovo otevřeně sdělované stanovisko k Benešovým dekretům  lze jednoznačně označit za správné, protože je poctivé a charakterní a v  souladu s platným evropským a civilizovaným mezinárodním výkladem práva. Stejný názor sdílejí poctiví čeští vlastenci, včetně tuzemských i zahraničních realistických právníků a historiků. Žijeme ale v Česku a u nás objektivně jasné věci, často správně pojímané nebývají.

Schwarzenbergův rival ve finále souboje o prezidentský post, Miloš Zeman a také stávající nejvyšší představitel českého státu - Václav Klaus, proslulý doma i ve světě, jako "Euroskeptik", "Klimatolog", "Tunelář" a "Zloděj plnicích per", zastávají  k Benešovým dekretům opačné stanovisko. Toto trvalé české národní trauma, kterým sami sebe stále vyčleňujeme z plnohodnotného přijetí do společenství demokraticky smýšlejících Evropanů, oba přední čeští politici nešťastně označují za "morálně nezpochybnitelný právní základ" našeho polistopadového státu.

Zeman a Klaus se svým synem, v rámci probíhajícího finále prezidentské kampaně, společně hanobí Karla Schwarzenberga, protože Benešovy dekrety oprávněně kritizuje. Tím iniciují nenávistné pseudovlastenecké pudy a aktivity zmanipulovaných poctivých prosťáčků, jakož i příslušníků patologické spodiny tvořené zejména komunistickými primitivy, či pomatenci, kteří ostudný stalinistický akt z roku 1945, vyhlášený prezidentem Benešem proti provinilým i neprovinilým Němcům, nejsou ochotni, nebo schopni pochopit v relevantních civilizovaných právních a demokratických mravních souvislostech.

Označení Benešových dekretů za morálně překonané, protože po našem vstupu do EU u nás ústavně platí demokratická Listina občanských práv a svobod, "protiněmecky" zmanipulovaná část českého občanského spektra zatvrzele odmítá. Činí tak sice vášnivě, avšak zpravidla nikoliv rozumově, nýbrž "podprahově" pudově. O hlasy těchto, iracionálními emocemi ovládaných voličů, Klaus i Zeman právě "pseudovlasteneckou kartou" kontroverzně vnímaných dekretů dnes hrají.

Nejpokleslejší část českého občanského spektra rovněž pochopitelně také ze závisti pudově nenávidí dobře situovaného prezidentského kandidáta - vlasteneckého šlechtice, vlastnícího poctivě nabytý majetek po předcích. Takovým spoluobčanům činí přímo psychické potěšení hanit Karla Schwarzenberga a jeho předky jako údajné "nacistické kolaboranty a zrádce". Je smutné, že se k tomu přidává pokleslým lhaním a pomlouváním čestného českého vlastence také prvorozený prezidentův syn, dokonce profesionálně činný jako majitel a výkonný ředitel gymnazia - vychovatel české středoškolské mládeže, Václav Klaus junior.

Je dobré si uvědomit, že pokud se jako demokratický stát někdy chceme opravdu plnohodnotně začlenit do společné Evropy, měli bychom si především sami mezi sebou ujasnit vzájemné vnitřní spory aspoň o výklad našich vlastních dějin minulého století. Měli bychom přestat, nejen se nemravně obohacovat okrádáním našeho státu, jak činí námi zvolení státní představitelé a často i řadoví občané mezi sebou, ale také dokázat přestat se vzájemně strašit, podezírat, obelhávat a urážet kvůli Benešovým dekretům.

Tomu, co je pro poctivé vyjasnění kontroverzních Benešových dekretů skutečně potřeba, bohužel však brání přímo i nepřímo dokonce sám náš nejvyšší státní představitel a nyní i jeho favorit, kterého si přeje po sobě na Pražském Hradě - druhý účastník finálového souboje o prezidentský úřad, Miloš Zeman.

K nápravě pokleslých politických poměrů ovládajících současnou ČR, neoddělitelně patří historicky poctivě komplexně osvětlit pomnichovskou politiku Dr. Edvarda Beneše, zejména nejednoznačnou roli, kterou sehrál jako prezident naší exilové vlády v Londýně za druhé světové války svými námluvami s komunisty v Kremlu u masového zločince Stalina a vstřícností k československým apologetům největšího komunistického zvrhlíka po svém návratu do osvobozeného Československa.

Je jisté, že v současnosti, téměř sedmdesát let po uskutečnění problematického odsunu občanů německé národnosti, nikdo nechce měnit stávající mezinárodní i vnitrostátní právní status quo, jak pokud jde o občanství potomků někdejších odsunutých Němců, tak jejich  případné majetkové nároky, které jsou již nevratně zaniklé.

Karel Schwarzenberg ve svých vystoupeních v rámci prezidentské kampaně jasně opakovaně připomíná, pokud jde o materiální dopady Benešových dekretů, že veškeré možné nároky dnešních potomků někdejších občanů  odsunutých z ČSR kvůli německé národnosti, že jde o nároky již časem definitivně "odeznělé" a s konečnou platností nevymahatelné.

Sami potomci někdejších od nás násilně odsunutých Němců - dnešní spokojení občané bohatého německého státu, jejichž přízeň si kvůli snížení nezaměstnanosti a zvýšení našich příjmů přejeme a leckdy trapným způsobem jim nadbíháme, od nás žádné majetkové vyrovnání neočekávají a ani neplánují vymáhání nějakých nároků.

Přesto však o dnešních příslušnících nostalgických krajanských spolků, zejména patřících k tzv. "sudetoněmeckému landsmančaftu" /SDL/, čeští "vlastenčíci" - zastánci "komunistických pořádků", mezi které bohužel patří jak prezident Klaus, tak Miloš Zeman, občanskou veřejnost neustále straší. Tvrdí českým občanům nesmysly o tom, že Karel Schwarzenberg prý plánuje "prolomení právní platnosti" Benešových dekretů, což nejen v Brně, kde sídlí český ústavní soud, ale i v Bruselu a Haagu není možné.

Odcházející prezident Václav Klaus v médiích v dnešních dnech dokonce uvedl, že "Česká veřejnost není a nemůže být k pokusům o zpochybnění poválečného uspořádání lhostejná. Výroky našeho ministra zahraničí v české prezidentské kampani dodaly těmto pokusům zcela nový rozměr a mám strach, že jim to dodá i zcela jinou váhu ….. Tyto postoje cítím jako pohrdání českými dějinami, a jako Čech se jimi cítím ohrožen …./citace/".

Reakce Karla Schwarzenberga na paranoidní slova odcházejícího prezidenta byla jako vždy u tohoto charakterního občana a šlechtice, umírněná, avšak jasná.

"Doporučuji prezidentu Václavu Klausovi, aby si pozorně přečetl, co jsem opravdu řekl a nemluvil o něčem, co jsem neřekl. Nezpochybňuji poválečné uspořádání, je neměnné, ničí majetek v České republice není ohrožen. Po zločinech nacistů lidé uvažovali jiným způsobem než my dnes. Soud v Haagu byl zřízen k potrestání podobných činů v bývalé Jugoslávii, jaké se tehdy děly u nás…/citace/", odpověděl hlavě našeho státu Karel Schwarzenberg.

Pro každého myslícího voliče třetího českého prezidenta by mělo být zřejmé, že volba Klausova nástupce nabývá na aktuálnosti pro všechny, kteří si uvědomují potřebu nutných změn k nápravě naprosto nevyhovující vnitrostátní situace a nejasného mezinárodního postavení, ve kterém se náš stát ocitl za působení prezidenta - "Tuneláře".

Zakonzervování komunistického náhledu na právně vyčpělé Benešovy dekrety, které k neštěstí nás všech svorně prosazují jak Klaus, tak Zeman, by způsobilo, že náprava pokleslých politických a společenských poměrů, které nás ochuzují a jinak poškozují a v civilizované Evropě diskvalifikují, zůstane až jako úkol pro čtvrtého prezidenta našeho státu. Lepší by bylo, kdyby příležitost k nápravě věcí veřejných dostal již Karel.