Militantní islamizmus v reálných souvislostech.

Šestičlenná komise Blairových poradců sestávala z expertů na Irák, Střední východ a mezinárodní vztahy. Jejich úkolem bylo představit premiérovi scénáře invaze do Iráku, její průběh a důsledky. Tony Blair byl prý ale předem rozhodnut invazi Británie pod velením USA uskutečnit.
Američtí stratégové si naivně mysleli, že Iráčané budou Západu vděční za likvidaci krutého diktátorského režimu. Pofesor londýnské univerzity Queen Mary prý však Blaira varoval, že se dá očekávat pravý opak. Iráčané prý budou spíš bojovat proti invazní armádě než za demokratické svobody a po invazi přijde dlouhá a krutá občanská válka.

Britská vláda prý neměla žádný plán, co dělat, až invaze skončí. Blair prý spoléhal, že Američané nějaký plán mají a předpokládal, že Británie bude USA dále podporovat.
Jednání s Blairem, podle profesora, prý bylo tristní. Když se mu pokoušel vysvětlit organizaci mocenských struktur v Iráku, závislou především na rigidních náboženských skupinách, Tony Blair prý po pěti minutách opáčil: „Ale Sadám je přece zlý, ne?“
Podle expertů na Irák prý bylo absurdní očekávat, že válka přinese Iráku demokracii. „Šance na to byla opravdu malá“, konstatuje zmíněný profesor.

9. dubna 2003, jsme i v našich TV mohli sledovat, jak socha Saddáma Husajna padla k zemi. Sám diktátor ale tehdy ještě stačil z Bagdádu uprchnout. V roce 2003 se počet obyvatel irácké metropole odhadoval na 5 772 000 ale v současnosti reálný počet jeho obyvatel činí asi 10 milionů.
Podle britských univerzitních expertů byl hlavní problém v tom, že invazi dostali na starost lidé, kteří o Blízkém východě nevěděli zhola nic. Nikdo z nich neměl zkušenost s přechodem z autokratického režimu do demokracie v tamních podmínkách. Představa, že po válce začne v Iráku vzkvétat demokracie byla tragicky naivní.

Zastánci radikálního islámu – Sunnité, kteří byli Saddámovým režimem brutálně potlačováni, po diktátorově popravě zahájili veřejné aktivity. Nejprve se spojili se zbytky Saddámovy zrušené vládní strany, jejíž členové měli stále množství osobních kontaktů a vlivu. Američany dosazená vláda Šíitů se jim nelíbila. Začaly nesmiřitelné vnitrostátní válečné střety.

Pokud jde o pozdější spornou situaci ohledně zbraní hromadného ničení, které po Saddámově pádu nebyly nikdy v Iráku nalezeny, jiný anglický univerzitní profesor vysvětluje, že iráčtí vojenští představitelé ze strachu ze Saddáma prý lživě tvrdili, že tyto zbraně existují. Báli se diktátorovi přiznat, že Irák je nedokáže vyrábět. Každý z nich tajně doufal, že někdo z ostatních generálů někde nějaké má“, tvrdí britský expert. Dodává, že obávaných chemických zbraní měl Irák prý málo a ty, které existovaly, byly v dezolátním stavu.

Po odchodu prezidenta George Bushe juniora z Bílého domu, který invazi do Iráku velel, prý nový americký prezident Barack Obama neudělal dost, aby se od svého předchůdce dostatečně veřejně distancoval. Došlo k celosvětovému zpochybnění USA jako morální autority, nejen kvůli fiasku vojenské invaze v Iráku, ale i pro údajné mučení zadržených teroristů při výsleších ve věznicích americké ústřední výzvědné služby CIA.

Nepřátelé dějinného civilizačního pokroku a demokracie - radikální islamisté, skalní komunisté a zavilí nacisté, výše popsanou situaci pochopitelně využívají, zveličují a ideologicky zneužívají. Militantní islamisté od  přelomového 9. září 2001 v New Yorku všude ve světě nemilosrdně zákeřně a barbarsky útočí na „Alláhovy nepřátele“, zatímco komunisté a nacisté, své obsedantní antipatie vůči USA a Západu projevují dosud spíš pouze latentně.

K otevřeným nepřátelům civilizovaného mezinárodního práva a demokracie se roku 2014 připojilo Putinovo Rusko. Protiprávním vojenským přepadením Ukrajiny a následným násilným záborem Krymu, jakož i dosud trvající a stále stupňující přímou výraznou vojenskou podporou ukrajinských proruských separatistů, vnímáno v racionálních souvislostech, současné Rusko spolu s radikálními islamisty otevřeně vystupuje proti EU a USA.

Cílem Ruska ale není „pobití nevěřících v Alláha“, nýbrž sousední Ukrajině znemožnit   civilizovaným způsobem, předchozí tradiční postkomunistickou, resp. postsovětskou hospodářsko – politickou orientaci změnit na orientaci demokratickou, prozápadní a zapojit  se do struktur EU.
Radikální islamisté, skalní komunisté a zavilá nacisté, využívají výše popsané pochybení Západu, avšak ve svých záměrech nereflektují jeden podstatný rozdíl mezi jejich ideologiemi a baštou civilizačního pokroku a občanských svobod, kterou jsou a zůstávají USA.

Americký vnitropolitický systém dokáže svá pochybení reflektovat a podrobit neomezené veřejné kritice a diskusi. Proto i přes objektivní pochybení USA a jejich spojenců v Iráku,  USA a EU zůstávají zárukou a nadějí lidstva celého světa z hlediska vnímáno vnímáno civilizačního pokroku a prosazování demokratických svobod.