Jan Urban a tibetské fangličky

Hned v druhé větě Urban tvrdí, že „tehdy čínská komunistická armáda vyvraždila více než devět set tisíc civilistů“. Takové tvrzení připomíná svědectví jistého Dražena Erdemoviče v případě „Srebrenica“. Erdemovič jako korunní svědek obžaloby u haagského tribunálu ICTY tvrdil, že byl členem popravčí čety, která za pět hodin popravila 1200 lidí. Způsobem, který Erdemovič popsal, to je naprosto vyloučené, protože na jednu popravu skupiny o 10 obětech by vycházel čas pouhých 150 sekund. Na uvedeném místě bylo podle vyšetřovatelů tribunálu nalezeno 153 mrtvol, více než tisícovka jich tedy chybí. Haagský tribunál ovšem nemůže nechat hodící se výpovědi svědků ztroskotat na nehodících se faktech. Podobně se to má i s tvrzením o 900 000 obětí potlačení povstání v Tibetu roku 1959. Autonomní oblast Tibet má dnes cca 3 miliony obyvatel, v sečuánské části Tibetu může žít cca jeden milion lidí. Před 56 lety mohl být počet obyvatel zhruba poloviční. Tvrzených 900 tisíc obětí by tedy znamenalo, že by Číňané museli pozabíjet třetinu až polovinu veškerých obyvatel oblasti. To by pravděpodobně nebylo fyzicky možné ani dnes, natož v roce 1959. Příslušné heslo na wikipedii uvádí počet obětí číslem 86 000, tedy méně než desetina počtu uváděného Urbanem.

Podle Urbana je „tibetština dnes potlačována ve veřejném životě i školství“. Ve skutečnosti se tibetština normálně vyučuje na základních školách. Sám jsem loni v sečuánské části Tibetu listoval tibetským slabikářem a s dcerkou svého tibetského hostitele jsme „opakovali“ znaky tibetského (devanagarského) písma. Malí Tibeťané se pochopitelně učí také čínštině, a protože tento jazyk užívá dosti komplikované znakové písmo, zabere jeho zvládnutí i tibetským dětem několik let. Znalost čínštiny jim ale zároveň otevře možnost odstěhovat se z hor a uplatnit se jako zaměstnanci nebo jako podnikatelé mezi více než miliardou lidí. V tibetštině se samozřejmě také tisknou knihy, vysílá televize apod.

Do třetice se čtenář od Jana Urbana dozví, že „více než padesát let nuceného přesídlování má za následek i to, že většinu obyvatel dnešního Tibetu tvoří čínští přistěhovalci“. Nucené přesídlování je skutečně v lidové republice velmi snadné, protože všechna půda patří státu a všichni jsou vlastně jen v nájmu. Takovou situaci lze určitě kritizovat, ale se současnou situací v Tibetu to opět nemá nic společného. Etničtí Číňané se obecně Tibeťanů bojí a dobrovolně se do hor nestěhují, snad s výjimkou státních úředníků a příslušníků armády. Většina policistů v Tibetu jsou Tibeťané. Na Tibeťany se také nevztahuje čínská politika jednoho dítěte. Podle Wikipedie tvoří obyvatelstvo autonomní oblasti Tibet (Xizang) z 92,8% Tibeťané, podíl hanských Číňanů je 6,1%. Nejsou-li údaje na wikipedii smyšlené, pak tvrzení o „většině čínských přistěhovalců v Tibetu“ je snad ještě drzejší lež než tvrzení o 8000 mrtvých muslimských civilistech ve Srebrenici v roce 1995.

V letech 1903-1904 okupovali Tibet Britové, mj. v panickém strachu z možného vlivu Ruska. Tato okupace se eufemisticky nazývá „Younghusbandova expedice“. U vesnice Guru Britové na jaře 1904 spáchali masakr, přičemž odhady počtu obětí se pohybují mezi 600 a 5000. O tom se však od Jana Urbana sotva dozvíme. Taková Srebrenica, to je ovšem jiné kafe. Letos také uplyne sto let od arménské genocidy v osmanské říši. Turecko, členská země NATO, toto vyvražďování dodnes popírá a popírá dokonce i existenci oběti (žádní Arméni prý v Turecku tehdy nebyli). Dovolil bych si tipovat, že ani v tomto případě se válečný propagandista NATO do své oblíbené role obhájce lidských práv nebude tlačit. Propagandisté havlismu-atlantismu zkrátka některé mrtvé nepočítají.