Všichni máme pravdu. Já tu, že jsem se svou zkušeností o tři desítky let dále. Disident i obyčejný Kubánec mluví přesně jako jsem mluvil já sám. Před těmi třemi desítkami let. Chápu je. Oni by nerozuměli mně. Ačkoli já v anketě Kosy 17. listopadu patřil mezi tu , poměrně výrazně poraženou menšinu, která zvolila možnost, že kdybych mohl, se svou dnešní zkušeností rozhodnout znovu o osudu 17. listopadu 1989, chtěl bych, aby se to stalo znovu a proběhlo to tak, jak to známe. Ostatně stav té ankety je momentálně tento: (viz. fotogalerie).
I tuhle anketku bych doporučil k pečlivému prozkoumání oběma hypotetickým Kubáncům. Nikoli, aby dostali strach ze svobody, kterou oni cítí ve vzduchu a které jsou lační, ale proto, aby než vtrhnou s klíči a nějakými plakáty eventuálně na náměstí, se trochu zastavili a zapřemýšleli. A třeba si položili otázku – co se stalo v tom ČeskoSlovensku, že ta nereprezentativní anketa malého soukromého blogu, dopadla takhle? Vždyt to ČeskoSlovensko bylo a je proti nám bohatá země. S velkým průmyslem,ve středu Evropy. Na co si musíme dát pozor, aby tady neproběhlo stejné nebo horší rozčarování?
Udělali by oba hodně dobře, kdyby takhle přemýšleli už dnes, dokud na to mají čas, protože Raul Castro určitě ještě nějaký čas bude Kubu nějaký čas řídit. Ten čas by, zejména vnitřním kubánským disentem určitě neměl být promarněn. Aby to, až castrovský systém definitivně prohraje, což je nevyhnutelné, byl naimplementován nějaký nový. Lidský. Protože jinak Kubu čeká hodně a hodně drsná jízda! Ambice exilových Kubánců i jejich požadavky na politický a ekonomický revanš budou nekonečné. Proti jejich apetitu se nejspíš nějaká Klausova privatizace, Oposiční smlouva, či církevní restituce budou jen procházkou dobře zásobenou cukrárnou. Na Kubě totiž tekla krev, když Fidel s Raulem ostatními Barbudos sestoupil z hor a převzal moc! A tekla znovu, když se exiloví Kubánci pokusili v Zátoce sviní o ozbrojené vylodění. Tekla i při řadě ilegálních útěků. Připočtěme k tomu horkou jižanskou krev, skoro už 60 let čekání na vendettu..
Kuba si naordinovala 9-ti denní smutek. Za El comandanta. Líder máximo je navždy pryč.
Připomenme si pár základních dat!
Nemanželský syn plantážníka a jeho kuchařky Fidel Castro Ruz (narozen 13. srpna 1926), dostal díky péče otce nejlepší možné vzdělání, ale už jako student práv v Havaně se politicky angažoval a to nejen nejen na Kubě. Například v roce 1947 se účastnil neúspěšného pokusu o svržení diktatury v Dominikánské republice, rok nato stanul na barikádách v Bogotě. Pak přišel čas na ozbrojené akce na Kubě. Domácí národní povstání se Castro pokusil nejprve neúspěšně nastartovat 26. července 1953 útokem na kasárna Moncada ve městě Santiago de Cuba. Za účast na této akci byl odsouzen na 15 let do vězení, po dvou letech byl ale amnestován a odešel do Mexika, kde založil Hnutí 26. července. S jeho členy, včetně Ernesta Che Guevary, se v prosinci 1956 vylodil na pobřeží Kuby, kde akce byla na počátku téměř rozprášena čekající vojenskou přesilou jednotek diktátora Batisty. Z 81 vyloděných z jachty Granma se zachránilo jen 12 mužů a uniklo do hor Sierra Maestra, odkud těch 12 pod pod Fidelovým vedením pak zahájilo vítěznou partyzánskou válku, která skončila triumfálním vstupem do Havany 1.1.1959!
Castro uměl nejen bojovat, ale i by jednak skvělý rétor a měl obrovské chlapské charisma.Vedle toho uměl pracovat s tiskem. Dokázal dostat a nadchnout pro svou věc i americké novináře, kteří přinášeli ještě před Batistovou porážkou nadšené reportáže z partyzánských táborů v horách. A Batista, který provozoval opravdu tvrdý krvavý teror přestával být pro oficiální Washington zajímavý. Takže díky svému úsilí, podpoře obyčejných Kubánců a v podstatě americké neutralitě – nikdo si ve Spojených státech nepřipustil, že by snad se Kuba někdy mohla vymanit z amerického vlivu Fidelova ozbrojená revoluce zvítězila. Z počátku to vypadalo, že Američané měli přesný odhad, že jde jen o další latinskoamerickou revoluci, kdy jednoho diktátora vymění jiný. Ačkoli tenhle byl dosti netypický svou zarytou levicovostí. A právě ta se stala příslovečným kamenem úrazu. Castro začal omezovat některé americké podnikatelské skupiny na ostrově, včetně významných investic mafie a pololegálních struktur do kasin a a hazardu vůbec. Že je někdo gangster neznamená, že nemá funkční kontakty na americké politické špičky. Takže vztahy Castrova ostrova a velkého souseda začaly skřípat.
Což zaregistrovala Moskva a jednala rychle a přímočaře. Nabídla hospodářskou pomoc, kterou USA začaly stále více odpírat. A než se kdo nadál, byly na Kubě sovětské vojenské základny a rakety. Následovala Kubánská krize, kdy Castro nikdy neodpustil Chruščovovi, že nakonec rakety stáhl, ale dál upevnil vztahy s Kremlem.
Nehodlám zde vypisovat zkrácenou moderní historii Kuby, ani se třeba točit na na tom, že Kuba na svém vrcholu na přelomu 70. a 80. let sloužila v v Africe a latinské Americe jako prodloužená a ozbrojená pěst Sovětského svazu a vedla řadu proxy válek. I tohle si Castro posléze mohl dovolit.
Mezi tím na Kubě Fidel zcela odstranil 25% negramotnost a zavedl všeobecně dostupnou lékařskou péči,v jihoamerických poměrech na špičkové úrovni. I tohle je jeho odkaz!
Ke Castrovu úmrtí se už vyjádřil kde kdo. Nehodlám se tím zabývat. Snadno ty výroky najdete na internetu. Zaujal mne jeden jediný – Fidela prý bude soudit historie. Řekl Obama….. Opáčím, že historie bud e soudit každého, jen drtivou většinu odsoudí jednoduchým zapomněním. A to nejen zapomněním nás, obyčejných lidí, ale také leckterých prezidentů… Castro mezi ty zapomenuté určitě patřit nebude. Na to dosluhující americký nejvyšší boss může vzít jed.
Fidel, když byl souzen v roce 1953 kvůli neúspěšnému povstání a útoku na kasárna Moncada, se hájil sám. A napsal si skvělou obhajovací řeč, jehož hlavní myšlenkou bylo jeho pevné přesvědčení – HISTORIE MI DÁ ZA PRAVDU!
Obama si to zrelativizoval – historie prý ho bude soudit. Pro mne už dávno a dávno zvítězil vousáč ze Sierra Maesta! Historie mu skutečně dala za pravdu. Už zaznamenala, že Obama zrušil hospodářské embargo Kuby, které trvalo celých 55 let! Kuba všechny ústrky a nepochybně i ekonomické útrapy dirigované Washingtonem vydržela. Ten, kdo to vzdal, byl Bílý dům. Nikoli Havana! A lehce se může stát, že právě zrušení embarga vůči Castrově zemi bude nejspíš to jediné, co zůstane v dlouhodobém horizontu z prezidentství jako vzpomínka na jistého Barracka Obamu. Který vzbudil, stejně jako jakýsi Fidel Castro obrovská očekávání, ale téměř všechna dokázal, už během pouhých 8 let totálně zklamat. Vůbec si nejsem jistý tím, že má mezi americkými voliči takovou podporu jako odešlý kubánský , řekněme -diktátor na smutnícím ostrově.
Nepochybně mnozí namítnou -a co ekonomické zhroucení Kuby?
Moje odpověď bude jednoduchá – za sedm let prezidentování Baracka Obamy se státní dluh Spojených států zvýšil o 8,3 bilionu dolarů a dosáhl astronomické výše 18,9 bilionů dolarů! Umíte si představit něco podobného na Kubě?
Já osobně pokládám za největší Castrův výkon vůbec to, že dokázal přežít totální rozpad sovětského bloku v/a po roce 1989…
V momentě, kdy Jelcinovo Rusko oznámilo, že nebude dále podporovat hospodářsky Kubu a že i za dodanou naftu a ostatní zboží budou muset Kubánci platit, nebyl bych na havanský režim vsadil ani korunu. Kuba přesto přežila. Samozřejmě, že to je vydáváno za ekonomický debakl castrizmu.
Troufnu si tvrdit, že něco podobného by nepřežil žádný stát OECD! Jistě, odpovědí bude, že Castro je bezskrupulozní diktátor. OK. Je tedy diktátor. Kolik mrtvých má na svědomí chilský Pinochet? Castro prý nechal popravit několik svých odpůrců. Počet Pinochetových obětí osciluje kolem 30 000. Aniž by někdo z těch, co se otřou o Fidela měl sebemenší pochybnosti o konání Augusta! To je ok. Slyším, že Pinochet pozvedl ekonomiku? Ano. Bez 55 letého embarga a naopak s velkou a trvalou americkou pomocí. Ale myslím, že mám ještě lepší srovnání -Argentinu. Její diktátory s krvavýma rukama a dvěma totálními bankroty země! Totálními!!! Přesto, že na druhou největší jihoamerickou zemi nikdo nikdy žádné embargo nevyhlásil. Proč nikdo Argentinu nevzpomene při těch dlouhých tirádách o Kubě a Castrovi v ČT, na Radiožurnálu R-Plus a mainstreamu? Když už nemluvíme o Augusto Pinochetovi. Poměřujme stejné stejným…..
Ano, Fidel Castro byl, měřeno naším viděním světa – diktátor. jenže diktátoři, jak známo, nám vadí jen někdy a někteří.
Já pro sebe zůstanu u výroku Barracka Obamy – Fidela Castra bude soudit historie.
Obama se v obou prezidentských kampaní stylizoval jako advokát chudých. Stylizoval. Fidel jím byl! Je tak chápán ve většině třetího světa a zcela určitě v Latinské Americe. Takový je jeho odkaz i epitaf. Osobně si myslím, že advokátem chudých bude Líder maximo po smrti ještě více než za svého života. To je normální u legend. A Fidel Castro se stal legendou už za živa. Mimo jiné proto, že přežil mnoho a mnoho atentátů. Prý celkově 638…
Ne, nezapomenul jsem na to, že Castro v roce 1968 požehnal bratrskému vpádu do tehdejšího Československa a viděl to jako bratrskou pomoc! Na rozdíl ode mne. I tohle byl Fidel. Nicméně byl to bezesporu velký muž. Zejména v porovnání s galerkou současných světových politiků. Byl to prostě chlap! Líder maximo! TA dnešní moralizující čeládky není schopna většinově být ani Lídrem minimo….
zdroj:https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/11/27/za-fidelem-castrem/
