Chruščovova zrada a arogance jsou společně s Brežněvovým flegmatismem a laxností důvodem pádu SSSR.

Co se týče vojenské připravenosti k válce, neměl v té době Sovětský svaz na světě konkurenci. Rudá armáda měla několik let po vítězství nad nacistickým Německem a jeho spojenci úžasnou bojovou morálku. Žádné jiná armáda světa neměla v té době tak obrovský bojový arzenál a vojsko složené z tolika zkušených veteránů, zakalených v opravdových bojích, jako SSSR.

Stalin začal ihned po válce (po vzoru USA) budovat mohutnou armádu s početným loďstvem a letectvem, schopnou nejen obrany, ale také útoku na vzdáleného nepřítele. Tento velký muž si byl moc dobře vědom toho, že kapitalistické země po vítězství nad nacisty založily NATO (kam přestože mělo původně údajně jít o obranný pakt odmítly přijmout SSSR, který o to požádal), jako vojenskou sílu proti Sovětům a jejich spojencům.

Stalin si moc dobře uvědomoval, že dlouhodobá společná existence obou světových bloků (kapitalistického a socialistického) není možná. Tento velký stratég viděl za roh a tušil, že pokud se moci v Sovětském svazu ujme někdo neschopný a slabý, dokážou západní tajné služby sběhlé v intrikování a falších infiltrovat nové vedení a nakonec rozložit socialistický blok zevnitř. Věděl, že myšlenka komunismu, je ještě mladá a nic si nenamlouval o tom, že mnoho „komunistických“ funkcionářů vlastně vůbec neví jak dosáhnout tohoto vytouženého cíle.

Stalin byl ve své podstatě neochvějným zastáncem tzv. válečného komunismu a jeho konečným cílem, bylo osvobození dělníků a rolníků celého světa od vykořisťování a finančního otroctví bank nad pracujícím lidem. Z tohoto důvodu byl vypracován plán útoku na americký kontinent přes území Aljašky za pomoci v té době nejvěrnějšího a nejsilnějšího spojence SSSR. Tímto spojencem nebyl nikdo jíný, než Čína a její vůdce Mao Ce-Tung. V té době, byly atomové zbraně a jejich nosiče ještě tzv. „v plenkách“ a podle tehdejších vojenských stratégů záviselo vítězství ve válce ještě pořád především na velikosti a síle armády a konvenčních zbraních.

Je téměř jisté, že by Sověti společně s početnou čínskou armádou nakonec zvítězili nad USA, zatímco by jejich středoevropští spojenci (Polsko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Albánie a půlka Německa) společně s ukrajinským frontem zaútočili na západoevropské spojence Američanů. Na straně socialistického bloku, totiž tehdy byla mohutná technická a početní vojenská převaha nad zbytkem světa.

Nicméně místo tohoto scénáře došlo k náhlé (pravděpodobně násilné) smrti Stalina a k nástupu Nikity Chruščova k moci. Tento renegát a zrádce si usmyslel, že dosáhne světového věhlasu a velikosti tím, že zničí pověst muže, který vládl před ním, a který dokázal z chudé feudální země s 11% HDP oproti USA udělat za svého života ekonomickou a politickou velmoc a lídra socialistického bloku čítajícího okolo miliardy a půl lidí. Začal tím, že nechal, jak jinak, než za potlesku stále horečně zbrojícího západu sešrotovat dvě třetiny nově vyrobeného letectva a loďstva a prohlásil, že Sovětskému svazu stačí menší armáda, rakety a atomové zbraně.

Jeho dílo pokračovalo vydáváním různých falešných dokumentů o Stalinovi, zničením sovětského zemědělstvím šíleným přechodem od domácích plodin k americké kukuřici na úkor ječmene, pšenice a dalších obilovin, rozdělováním území, které historicky patřili Rusku ostatním členským zemím (tak také Ukrajina získala od Chruščova Krym, který ožralý jak dělo, prostě jednoho rána vzal Rusku a dal Ukrajině). Tento věčně ožralý a hloupý Ukrajinec nakonec dosáhl politického rozkolu mezi SSSR a Čínou a ztratil tak nejsilnějšího vojenského spojence. Jeho arogance došla tak daleko, že jako „komunista“ úplně opustil cestu k cíli, přestal zlevňovat potraviny a jiné produkty (jak to od konce války dělal Stalin) a místo toho začal zdražovat, čímž nastoupil cestu od socialismu ke státnímu kapitalismu, kterou bohužel nakonec následovala většina celého socialistického bloku.

Poslední kapkou jeho zrady bylo to, že nechal v rámci vojenského cvičení hnát veterány Rudé armády, kteří prošli celou válkou a bojovali statečně za svou zem a za Stalina, územím zamořeným radiací bezprostředně po atomovém výbuchu, a nechal střílet do dělníků oprávněně demonstrujících proti zdražování masa a opuštění Stalinovy cesty ke komunismu. Když už byla situace neudržitelná, podařilo se naštěstí Brežněvovi za pomoci starého dobrého bojovníka a revolucionáře Molotova podlého Chruščova svrhnout. Na jeho místo však bohužel nenastoupil „stalinista“ Molotov, nýbrž flegmatický Brežněv, kterého nejvíce zajímal hokej a udržení současného stavu věcí, dokud bude u vlády, bez ambicí na konečné vítězství.

Sovětská ekonomika se tak již nikdy nevydala zpět z cesty státního kapitalismu a nezotavila se. Brežněv zaujal pozici „mrtvého brouka“ a přestože pomlouvání a očerňování Stalina a jeho cesty za jeho vlády ustalo, nikdy nedošlo k ke Stalinově rehabilitaci a k ozdravení země. Po Brežněvově smrti se poté, co „záhadně“ v rychlém sledu umřeli jeho dva předchůdci a konkurenti, dostal Gorbačov, který už jen „zasadil poslední ránu“ umírajícímu kolosu stojícímu v té době již „na hliněných nohách“.

Ladislav Kašuka.