Benešovy dekrety

Ale český národ se nevzdal. Vláda odešla do exilu a v Londýně vznikla exilová vláda pod vedením Edvarda Beneše. A také hned začala úřadovat. Protože jsme neměli svobodný parlament, vládl Beneš pomocí dekretů, které byly ihned po osvobození schváleny novým parlamentem. Ve své době nebyly ničím výjimečným, podobné dekrety vydávaly exilové vlády Polska, Francie, Belgie apod. Byly vydány v době, kdy jejich vydání bylo potřebné a nutné a odpovídaly tehdejším politickým řešením. Nebyly v rozporu s tehdejším pojetím lidských práv.

Těch dekretů bylo přes sto. Ale dnes se mluví jen o těch týkajících se sudetských Němců. My bychom už o nich nemluvili pro nás jsou už passé. Mluví o nich hlavně sudeťáci, kteří se cítí ukřivděni. Nejvíc křičí ti, co ihned po záboru našeho pohraničí vítali Hitlera v Aši, Karlových Varech nebo v Chebu. Ti co dělali tlumočníky na Gestapu při výsleších našich vězňů. Dozorci v kriminálech. Zkrátka všichni ti co se dali k nacistům ihned po záboru našeho pohraničí. Těm všem se nelíbilo, že by měli platit za zločiny, kterých se dopustili.

Benešovy dekrety řešily otázku převzetí moci, vytvoření národních výborů,  obnovení demokratických institucí apod. Nedílnou součástí  byly dekrety o znárodnění bankovnictví, těžkého a filmového průmyslu a další. Většina z nich měla celostátní působnost.

Ale nedílnou součástí byly dekrety týkající se Němců. Základní je dekret o národní správě majetku Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů a o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby okupace. Další byl o Dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech - tzv. retribuční dekret z června 45. Nejvíce kontroversní  je ústavní dekret o státním občanství osob německé a maďarské národnosti. Klíčová otázka totiž byla, jestli dojde ke ztrátě státního občanství, za jakých podmínek a u jak velké skupiny osob německé národnosti, které měly do Mnichova československé občanství. Je právě tím dekretem, bez kterého by k provedení odsunu nemohlo dojít.

Ve vedení Spojenců a také v československé vládě začal v roce 1942 převažovat názor vyjádřený expresivně Janem Masarykem: "Vybít a vyhnat ty skopčáky!" Už v červenci 1942 byl Beneš informován o souhlasu Britské vlády s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy. Při tom Benešovi doporučila, aby při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců. 13. května 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt při Benešově návštěvě v USA. Vysídlení Němců bylo schváleno na konferenci v Postupimi, kde byly schváleny deportace Němců z Československa, Maďarska a Polska. Kromě tří výše uvedených zemí byli Němci odsunuti také z Holandska (30 000 osob), Francie (9 300), Itálie (9 300), Belgie (7 600) a Lucemburska (6 000). Ale k útěku Němců do Říše docházelo už na konci války. To utíkali ti, co tady páchali zločiny proti našim lidem a měli strach z následků.

Většina uvedených dekretů je dosud součástí českého právního řádu. Možno dodat, že vše přitom proběhlo víceméně v intencích mezinárodní politiky. Dekrety prostě patřily do své doby a pro ni byly také vytvářeny. Zásadní podíl Edvarda Beneše na přijímání těch norem byl významnější v letech 1940 až do března 1945. V období od dubna 1945 do 27. října 1945 už ty normy naplňovaly Košický vládní program, takže hlavní roli převzala vláda. 

Lidé si myslí, že jedním z dekretů je i dekret o vysídlení Němců. Ale takový dekret, který by měl v názvu nebo v realizačním vyznění pojem odsun neexistuje. Nahradily ho dekrety o státním občanství osob německé a maďarské národnosti. Beneš odkládal podepsání klíčového dekretu o státním občanství až do doby, než dostal informace od zahraničních diplomatů o tom, co bylo v Postupimi ohledně odsunu skutečně dojednáno. A teprve pak podepsal tento klíčový dekret. Přitom etnické kritérium nebylo jednoznačné. Občanství se odnímalo i etnickým Čechům a Slovákům, kteří se v dobách války nechali zapsat na německou národní listinu.

Ale když mluvíme o odsunu, tak je to s Benešem úzce spojeno, protože on šel do exilu s tím: "Už nemůžeme žít s Němci v jednom státě, to se teď ukázalo, rozbili nám republiku, takhle to dál nejde." Plán odsunu vznikal také v protektorátním odboji, odkud byl na Beneše vyvíjen silný tlak, aby to bylo co nejradikálnější řešení.

Je zajímavé, že se mluví jen o vyhnání Němců z Československa. Mnohem větší zákrok se udál v Polsku. Podle konsenzu z Jalty posvěceném v Postupimi došlo k záboru německých a polských východních teritorií Sovětským svazem. Polským toto území bylo v sedmnáctém století po dlouhých válkách, kdy Polsko obsadilo Ukrajinu  a část Ruska. Podruhé toto území získalo v polsko-ruské válce v roce 1920. Pokud na tomto území někdy žili Poláci tak jen jako okupanti. Jinak je to vlast jen Ukrajinců a Bělorusů.

Polsku byla tato ztráta kompesována posunutím západním hranice a zabráním německého území. Šlo o velkou část Pruska, Pomořanska a vyjímečně bohatou část Slezka. Winston Churchil prohlásil : S těmi 5 nebo i více miliony Němců si nedělejte starosti. Stalin se o ně postará. Mávnutím ruky a potáhnutím z doutníku tak vyřešil osud Němců ve východní části Německa, která byla přiřknuta Polsku. Musíme si ale uvědomit, že na tomto území nežili polští Němci jako obdoba českých Němců, protože to bylo říšské území, součást německé říše.

Tak byly odděleny od státu 3 nebo 4 odvěké provincie následně zplundrované. Miliony lidí byli okradeny o jejich domovy, statky, dobytek, nábytek, dokonce i oblečení. A pak je vyhnali pěšky ze země, kterou obývali více než 7 století do vzdálených končin, bez ochrany a bez jídla. Bez jakéhokoli dělení na "vinné a nevinné".  Asi 4 miliony Němců bylo posláno do SSSR, kde museli pracovat v pracovních táborech  spolu s válečnými zajatci.

Navzdory ujišťování spojeneckých vůdců, že masový přesun obyvatelstva bude prováděn "spořádaně a humumálně" opak byl pravdou. Fysicky statní muži zůstali jako otroci a mladé dívky jako sexuální otrokyně. Ostaní - celkem asi 11 milionů - museli odejít. Po tisících se Němci počali plahočit směrem na západ bez jasného cíle. Tak začal největší pochod smrti v dějinách. Když opouštěli město, vrhli se na ně polští vojáci a tloukli je v návalech vzteku. Během pochodu zemřely asi 2 miliony lidí - většinou žen a dětí.

I když později západní vůdci jako W. Churchill předstírali zděšení nad rozsahem hrůz, nesmělo se o tom mluvit. Stejně jako o tom, že v následujících dvou letech "míru" zemřelo víc Němců než za celou válku.

Benešovy dekrety prostě platí, ať se komu líbí nebo ne. Fakticky byly zrušeny pouze znárodňovací dekrety. Ale ani ty nebyly oficiálně zrušeny - jen byly obejity.  Ustoupit sudetským Němcům nemůžeme. Naši předkové by se obraceli v hrobě, kdyby k něčemu takovému došlo. A právě z úcty k těm všem, kteří bojovali a umírali celou válku proti německým fašistům musíme říci dost !  My jsme to nechtěli. Teď už máte co jste chtěli - Heim ins Reich.