Proč zpravidla až revolta odhalí, jak a kolik si (naši) představitelé nahrabali, resp. nakradli?

Není pochyb o tom, že i naši čelní představitelé (prezidenti, premiéři, ministři apod.) na tom nejsou o nic hůře a že jsou v tomto ohledu rovněž za vodou, ne-li přímo za mořem, co se movitého i nemovitého majetku týká, pořízeného z peněz, o kterých se nedá říct, že by k nim přišli zrovna nejpoctivější cestou. Peníze jsou mocná čarodějka a kdo je má, má nejen vliv, ale i moc. To si zřejmě myslel i ukrajinský prezident Janukovyč, případně generální prokurátor Pšonka tamtéž v době, kdy v relativní pohodě vládli národu. Nejen že vládli, oni také nestydatě kradli, protože jim v tom nic a nikdo nebránil. Kdo má peníze, má moc a obráceně. Jenže přišlo něco, co nikdo z nich (a mnoha dalších) neočekávali, situace a poměry se v Ukrajině zvrtly a oba jmenovaní (včetně dalších) dnes unikají před zákony, čelí spravedlností a hněvu lidí své země.

V našich TV zprávách či internetových médiích byly zveřejněny dokumenty o ne zrovna skromném majetku těchto ještě do nedávné doby představitelů moci na Ukrajině. Hodnota tohoto majetku jde do stamilionů korun. Otázka, zda je možné si takové majetky pořídit jen z příjmů, je myslím úplně zbytečná. Nicméně dokument svědčí o tom, že krást, podvádět, tunelovat a jinak nečestně přicházet k penězům není jen česká výsada a záležitost českých politiků. Pravda, nic nového pod sluncem, jen je poněkud zarážející, že se tyto skutečnosti, za normálních okolností, u nás tají, resp. se o nich veřejně nemluví. Tedy alespoň do doby, pokud nenastanou okolnosti, jako v případě Ukrajiny. Tam, v souvislosti s vnitropolitickými událostmi kromě vlády je nepřítel i v podobě prezidenta, generálního prokurátora, ministra vnitra (dnes už údajně všichni ex, ale kdož ví) event. dalších, kteří se nemalou měrou podíleli na nepokojích a krvavých událostech na Ukrajině. Když je nepřítel, tak je potřeba si na něj řádně posvítit. Tak se také (obrazně) stalo a rozhořčený lid, prostřednictvím novinářů si posvítili na majetek těchto lidí. A Ukrajinci, ale i jiní lidé, se nestačili divit. Majetky, kterých si užívali páni Janukovyč nebo Pšonka jsou jakoby z dob dávných feudálů, nevkusné domy, exteriéry, interiéry, vybavení a zařízení jen hodně málo korespondující s realitou dneška. Jistě, je to otázka vkusu, ale ten zřejmě nikdo z nich neměl a ani nemá. To ovšem nijak nesnižuje hodnotu tohoto majetku, možná naopak, o to víc to ale zdůrazňuje snobství a nevkus. Ale také na skutečnost, že takový majetek je pořízen z peněz z vlastní práce.

Přesuňme však svou pozornost na domácí „hřiště“, resp. naše celebrity stejného významu jako výše jmenovaní. Přesto, že se s osobou exprezidenta Václava Klause pojí řada velmi kontroverzních, neřku-li trestně právních skutečností a událostí, úspěšně (věřme že zatím) proplouvá mezi všemi mlýnskými kameny spravedlnosti. Zatím nejsou důvody veřejně se „šťourat“ v jeho majetkových poměrech, i když ne jednou k tomu byly dány vážné a opodstatněné důvody. Leč jak zmíněno výše, kdo má peníze, má moc a vliv. Díky těmto skutečnostem se vždy V. Klausovi podařilo tyto věci udržet pod pokličkou. Otázka je, jak dlouho, protože stále více se mluví o zákonu o prokázání majetku při výdělečných, resp. příjmových možnostech majitele. V případě Václava Klause se budeme nejspíše stejně nejen podivovat, ale pokládat si otázku, zda k majetku přišel jen z titulu svých funkcí a zcela jistě si také budeme klást lidovou otázku: „Kurva, jak je to možné“? Neskrývám pochybnosti, že se dá všechen majetek a finance zjistit, protože ani Klaus nepatří mezi ty, kteří by byli oddáni důvěryhodnosti českých bank a své stamiliony má uloženy v zahraničních bankách.

Je zcela nemožné zde vyjmenovat skutečnosti, jakými způsoby a praktikami si V. Klaus dopomohl k miliardovým částkám, ale pro zájemce lze nabídnout odkaz na http://novapolitika.webnode.cz/novinky/mafiani-kmotri-a-ostatni-lotri/?utm_source=copy&;utm_medium=paste&utm_campaign=copypaste&utm_content=http%3A%2F, kde je dostatečně vyčerpávajícím způsobem popsána jak předlistopadová, tak polistopadová minulost a hlavně činnost tohoto namyšleného, arogantního, ekonomicko-politického ekvilibristu, dobrodruha, podrazáka, bažícího po penězích způsobem, který nemá v české kotlině obdobu. Z „popisu práce“ V. Klause ve zmíněném období lze snadno vystopovat jeho cestu k penězům v řádech stovek milionů. Abych předešel případné výtce, že V. Klaus si mohl miliony „vydělat“ publikací svých knih (vydal jich na desítky, kdy spíše kdo je psal a kdy plnil i prezidentské povinnosti je však záhadou) předesílám, že z prodeje knih netvoří jeho příjmy ani procento toho, co získal úplně, ale úplně jiným způsobem. Je-li řeč o miliardářích např. Kellnerovi, Tykačovi, Bakalovi, Babišovi a dalších, pak zcela zásadně nelze vynechat ani jméno Václava Klause. Tato a mnohá další jména je potřeba rovněž dosadit do rovnice Klausovy amnestie, čl. 2 Abolice a výsledek jeho postavení (a snažení) to jen potvrdí.

Slyšíte to ticho, ten klid? To může být, jak se říká „klid před bouří“. Netvrdím, že k ní dojde zítra, za týden nebo za měsíc, ale přijde a budeme se fakt divit. Stejně, jako se dnes diví Ukrajinci majetkům Janukovyče, Pšonky či Zacharčenka, které se zveřejňují v ukrajinských médiích. Stejně, jako jsme se divili, když padl rumunský prezident Caušescu, kdy na světlo boží vyšly skutečnosti, které lidi přímo šokovaly. Jak co do množství financí, tak Caušescova majetku. Na rozdíl od něho naši svržení bývalí představitelé komunistické vlády a režimu skončili obrazně řečeno, s „holou řití“. O majetku Caušesca si mohli nechat jen zdát. Dnes už to není pravda, protože i naši „političtí představitelé“ se umí o sebe dostatečně dobře postarat. Také podle toho vypadá (vypadalo) jejich vládnutí a stav společnosti.

V případě Klause to však bude o to pikantnější, že k odhalení jeho majetkového „pozadí“ nepochybně dojde za zcela jiných okolností, než v případě Janukovyče nebo Caušesca. Nemluvě o tom, že na Klausově majetku vydatně participuje i jeho stejně snaživá žena Lívie, (dnes ambasadorka ČR na Slovensku), která se nemalou měrou podílela na tunelování bank (viz odkaz), resp. na polistopadovém vývoji české ekonomiky a bankovnictví.

Poněkud jiná je situace u expremiéra Petra Nečase. Vzhledem k jeho neslavnému konci by se zdálo, že rovněž (jako komunističtí předáci) odešel z postu premiéra také s holou řití. Je tomu skutečně tak? Víme, že se před necelým rokem rozvedl, že platí alimenty, platí bývalé ženě, přenechal jí nemovitost (byt), platí hypotéku a má další osobní výdaje. Bylo období, kdy se nad ním vznášela otázka, jak to všechno finančně zvládne. Nebýt jeho neslavného konce, který se de facto zavinil sám, člověk s měkkým srdcem by mu snad byl ochoten i finančně pomoci. Nemyslím, že by jeho situace byla zas až tak kritická, jak se jeví. Pan Nečas sice dělal hlouposti, ale hloupý není. To dokazuje svým sveřepým postojem k vyšetřování jeho kauzy a kauzy jeho manželky, dříve podřízené pracovnici jeho sekretariátu Jany Nagyové.

Petr Nečas je dnes údajně zaměstnán, podle nepotvrzených informací, s platem někde okolo 40-50 tisíc měsíčně. Vzhledem k vyšetřování jeho osoby a rovněž jeho manželky si najal jedny z nejznámějších a tedy také nejdražších českých advokátů a obhájců, což by si jistě nemohl dovolit za předpokladu, že není dostatečně finančně zabezpečený. Konec konců dva či tři domy dnes už jeho manželky v řádu několika milionů korun, šperky a módní doplňky rovněž za „obyčejných“ cca deset milionů cosi napovídá. Z platu, byť ředitelky sekretariátu premiéra, si na to jistě nevydělala. Skutečnost, že Nečas a Nagyová nebyli jen v poměru nadřízený a podřízená, ale milenci, má v jeho financích rovněž svůj význam, viz odměny apod.

Bez zajímavosti není i jeho účast a podíl ve věci církevních restitucí. Je velmi pravděpodobné a opodstatněné podezření (samozřejmě těžko prokazatelné) jeho (spolu)účasti na korupci. Není totiž vyloučeno, že P. Nečas spolu s V. Klausem, jako hlavní aktéři tohoto trestuhodného protispolečenského aktu (církevních restitucí), se na něm zištně podíleli za cenu zcela jistě nemalých částek (v řádu desítek milionů korun) jako odměna za podporu, loajalitu a realizaci podpisu zákona o církevních restitucích. Došlo tak k naplnění dlouhodobého přání církve, přesněji řečeno jejích představitelů po tolik vytouženém majetku a finančním vyrovnání. Pravděpodobnost hraničící s jistotou tohoto podezření je o to větší, že oba nejvyšší představitelé šli podpisu zákonu o církevních restitucích vstříc suverénně, arogantně, bezohledně a zcela vědomě i přes zjevný nesouhlas nejen odborné veřejnosti, ale téměř čtyř pětin občanů ČR. A za takový „čin“ se jistě církev uměla (musela) dostatečně oběma aktérům odvděčit.

Tímto relevantním nástinem jsem chtěl poukázat na věci a skutečnosti, o kterých se zatím nemluví a přijde na ně řeč, až když jsou aktuální, přičemž paradoxně aktuální a reálné jsou již dnes. Jen ještě nenastal čas jak se říká „jít s tím na světlo boží“ a potažmo „zúčtovat spolu (s nimi)“. Věřme, že Boží mlýny a jejich kameny spravedlnosti melou pomalu, ale jistě a že tedy dříve nebo později dojde i na tyto polistopadové exponenty nového, údajně demokratického režimu. Ale především původce hospodářského a politického marasmu, ekonomického úpadku, oslabení mezinárodní prestiže, ale rovněž úpadku politické a ve svých důsledcích pak i společenské morálky. Lidmi, jako je Václav Klaus a Petr Nečas, díky církevním restitucím a nehorázné amnestii, budou stát a občané na dlouhou dobu poznamenáni a ponesou důsledky jejich arogantní, nečestné, falešné, asociální a trestuhodné politiky, kterou sami pro sebe nazývají „demokracií“. Že to občané vidí a pociťují jinak je nezajímá, jsou to přece tělem i duší „demokraté“! A těmto lidem jsme dali důvěru. Uf!