Čí práce má větší hodnotu?

Jak známo, peníze ze státního rozpočtu na platy státních zaměstnanců pochází přdevším ze zdrojů výrobní činnosti, resp. z práce těch, kteří vytvářejí hodnoty, poskytují služby nebo se jinak podílejí na zabezpečení chodu státu. Zde je ovšem problém v tom, že jsou placeni zaměstnavateli, kteří sledují především výši svých zisků, už méně případnšě vůbec, platy svých zaměstnanců a pracovníků. Zaměstnavatelé nejenže nejsou nadšeni úvahami zvýšení minimální mzdy, ale se zvýšením mzdy nesouhlasí, pokud je přímo kategoricky neodmítají. Je tedy otázka, čí práce má větší hodnotu, kdo je státu a společnosti více potřebný. Zda ti, co ekonomické hodnoty svou prací vytváří a tím také největší měrou přispívají do společného měšce-státního rozpočtu, nebo ti, kteří z tohoto měšce už jen berou, notabene na mnohdy zbytečnou byrokratickou a často neefektivní práci (dá-li se to vůbec prací nazývat).

Další „efekt“ z práce, lépe řečeno platů a mezd státních zaměstnanců je ten, že výrazně svými platy ovlivňují celostátní platový průměr. Neoficiálně: v 1. čtvrtletí 2016 činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda(dále jen „průměrná mzda“) na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství celkem 26 480 Kč, což je o 1 119 Kč (4,4 %) více než ve stejném období roku 2015. V podnikatelské sféře se průměrná mzda zvýšila nominálně o 4,5 %, reálně o 4,0 %, v nepodnikatelské sféře vzrostla nominálně o 4,1 %, reálně o 3,6 %. Proti předchozímu čtvrtletí činil růst průměrné mzdy v 1. čtvrtletí 2016 po očištění od sezónní ch vlivů 1,2 %. Medián mezd (22 533 Kč) vzrostl proti stejnému období předchozího roku o 6,5 %, u mužů dosáhl 24 570 Kč, u žen byl 20 165 Kč. Osmdesát procent zaměstnanců pobíralo mzdu mezi 12 117 Kč a 40 997 Kč. Kolik lidí bere mzdy a platy vyšší jak oněch 40 997 Kč, statistika neuvádí.

Právě zde se nejvíce projevuje zkreslení mezd a platů, neboť výše platu či mzdy do 40 997 Kč dosahuje sotva 20-30 % zaměstnanců, ti ostatní, tedy většina, se pohybují na hranici zmíněných 12 - 15 tis. Kč. Paradoxní na tom je, že by i zvýšená minimální mzda na 11 tis. Kč (mimochodem, jedna z nejnižších v EU) by byla nižší než je hodnota hranice chudoby. Babiš zatím akceptuje nárůst minimální mzdy o sedm stovek na 10 600 korun měsíčně, což je zvýšení, o kterém jsou ochotni uvažovat také zástupci zaměstnavatelů. Jako by to dávali ze svého, i když v případě pana Babiše by jej to asi moc nepostihlo. Pozoruhodný je také názor ministra kultury Daniela Hermana: Jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Jsme sedmou nejméně zadluženou zemí v EU. Nezaměstnanost u nás je nejnižší v celé EU. Je u nás momentálně jedna uprchlická rodina, v počtu čtyř osob. Aktivně spolupracujeme se zpravodajskými službami sousedních zemí a podílíme se na ochraně vnější schengenské hranice. Bla, bla, bla, samé klady a pozitiva, žádné negativum, žádný problém. To poněkud nekoresponduje s faktem, že naše minimální mzda je v EU jedna z nejnižších! Z tohoto pohledu je konstatování pana Hermana naprosto k ničemu.

Stejně problematické je konstatování pana ministra financí, že „ Máme unikátní situaci, trh tlačí mzdy nahoru, protože nejsou lidi. Už jsme dvakrát navýšili minimální mzdu, musíme být rozumní,“ řekl na jednání ministr financí Babiš. Jeho slova připomínají řemeslnické pořekadlo „Pane mistře, už jsem to dvakrát uřezal a pořád je to krátký!“ Jinými slovy, pan ministr má za to, že byla-li minimální mzda již dvakrát zvýšena, že by to mělo stačit. Není od věci položit mu otázku: kolikrát již byla zvýšena mzda a platy státním zaměstnancům? Nemělo by se s tím už také skončit? Vždyť už by také mohli mít dost, nebo ne?

Názor šéfa Hospodářské komory ing. Vladimíra Dlouhého, že pravidelný nárůst minimální mzdy podle vytváří tlak na navýšení všech platů, což prý není dobré pro udržení konkurenceschopnosti naší ekonomiky, nikterak nepřekvapuje. On a jemu podobní lidé přece nebudou hájit zájmy zaměstanců a pracovníků v soukromém nebo nestátním sektoru, když má jasné pokyny ze samého Bilderbergu.

Je rovněž úsměvné konstatování, že cílem Sobotkovy vlády, která si to dokonce dala i do svého programového prohlášení je, aby se minimální mzda dostala až na 40 procent průměrné mzdy v zemi. Jen opoměl dodat v jakém časovém horizontu by k tomu mělo dojít. Nicméně zřejmě spoléhá na to, že „slibem neurazíš“! S ohledem na jiné body vládního programového prohlášení (včetně volebního programu ČSSD) a jejich plnění se můžeme s naplněním tohoto cíle dočkat snad (za komunistů by se řeklo „v pětiletce páté“) za několik let, to už ale (snad) nebude vládnout ani Sobotka, ani ČSSD a doufejme ani nikdo ze současné vládní garnitury.

Jiří B a ť a , 29. července 2016