Zachrání nás fosfáty?

Toho si jsou vědci, ekonomové i mnozí politici vědomi, a hledají cesty, jak situaci řešit.

Především se uvažuje o zpomalení porodnosti, což je řešení o něco přijatelnější než urychlení úmrtnosti válkou.

Druhou možností je změna stravovacích návyků všech světových populací. Znamenalo by to ukončit každodenní vybíjení jatečných ovcí, skotu, prasat, kuřat a dokonce i ryb, aby zůstalo dost potravin pro lidi. Konec jatečného chovu zvířat by ovšem významně pozměnil kulturní zvyky a náboženská doporučení. Je možné, že by se část lidstva pod tlakem okolností přizpůsobila, ne však všichni.

Třetí možností je radikální zvýšení výroby potravin v souladu s globálními potřebami lidstva.

Tato možnost je však limitována počtem obyvatel a množstvím orné půdy přepočtené na osobu. Dnes je k dispozici 0,232 ha na osobu, ale za 50 let už to má být jen 0,18 ha na obyvatele planety.

V dnešních podmínkách je jedinou možností zvýšit zemědělskou produkci, využívat více hnojiv: fosforu, dusíku a draslíku, přičemž fosfáty představují 30 % spotřeby. Ta by se měla ročně zvyšovat o 2,3 procenta.

Fosfáty se vyskytují v mnoha zemích, ale mezi 50 – 70 % světových zásob se může pochlubit jediná země - Maroko. Právě na něj se budou obracet země celého světa.

Těžbu fosfátů v Maroku má na starosti monopolní organizace OCP, L´Office Chérifien des Phosphates. Jako veřejná obchodní společnost vznikla už v r. 1920, ale investice 11 miliard Euro ji do r. 2020 promění v rámci ambiciózního strategického projektu (Leadership 2009) v největší továrnu na chemická hnojiva na světě. Povede také k transformaci přístavu Jorf Lasfar v mezinárodní průmyslové centrum fosfátových hnojiv.

V čele státní královské společnosti OCP stojí od roku 2006 pan Mustafa Terrab, který se projevil jako veleúspěšný manažer, který významně decentralizoval a zefektivnil řízení podniku.

Cílem OCP je zdvojnásobit výrobní kapacitu svých dolů a dosáhnou 40% podíl světové tržby z prodeje hnojiv. Společnost zaměstnává 19 000 lidí a je největším zaměstnavatelem v Maroku. V roce 2011 se stala terčem sociálních nepokojů (stávek, aktů vandalismu, blokád produkčních míst a dopravních sítí) především ze strany nezaměstnaných obyvatel regionu Khouribga (hlavní místo těžby). To ji přimělo k příslibu navýšit počtu pracovních míst o cca 6000 osob a zavést vzdělávací program pro dalších 15 000 osob.

V současné době jsme svědky rozvratu v muslimských zemích severní Afriky i na Blízkém východě. V pozadí je nafta a zemní plyn. Maroko je zatím v relativním klidu. Až začne být nedostatek potravin a hnojiv, dostane se i tato země do ohniska zájmu světových mocenských sil.

Ivo Krieshofer