Z historie bojů o ovládnutí světa (II.)

Poté americká velvyslankyně April Glaspie prakticky dala iráckému tyranovi zelenou k napadení této země, když prohlásila, že Bushovu administrativu nezajímají interní konflikty arabských zemí, konkrétně pohraniční spor mezi Irákem a Kuvajtem. Naznačila též Saddámu Hussainovi, že navrtání iráckých ropných pramenů lze postavit na roveň vojenské agresi vůči Iráku. Saddám si to vyložil jako americké povolení učinit z Kuvajtu opět součást Iráku a Kuvajt obsadil. Když ho Američané hned potom označili za agresora a osu veškerého zla, byl velmi překvapen. President Bush st. ihned požadoval válečnou intervenci v Kuvajtu a Iráku, ale americké veřejnosti byly zájmy naftových magnátů cizí. Do hry vstoupily agentury PR.

Agentura, která zakázku získala, zorganizovala nejprve na univerzitách informační dny o Kuvajtu a v kostelech modlení za Kuvajt. Byly vytištěny tisíce nálepek, potištěno velké množství triček, mnoho novinářů dostalo složky s informačními materiály popisujícími ve světlých barvách kuvajtskou společnost, ve skutečnosti ještě polofeudální. Na objednávku byly vyrobeny lživé zpravodajské videopořady, kuvajtští vojáci hovořili v televizích o svých hrdinských činech při obraně vlasti. Při jednání Rady bezpečnosti OSN byly v budově promítány zfalšované videonahrávky a na chodbách visely velké fotografie obětí irácké invaze.

Zlatým hřebem kampaně bylo slyšení před nedůvěřivým Kongresem USA, kde patnáctiletá kuvajtská dívka, zdravotní sestra Nayirah, se slzami v očích vyprávěla, jak iráčtí vojáci vyhazovali z inkubátorů miminka na zem, aby mohli inkubátory odvézt do Iráku. PR agentura dodala vlastní záběry Nayrahiny otřesné výpovědi sedmi stovkám televizních stanic, a ty je odvysílaly.

Emoce zapracovaly. Její vyprávění, které mnohokrát citoval president George W. H. Bush (1924 – 2018),  přispělo k vytvoření veřejného souhlasu s válkou za osvobození Kuvajtu.

V ní americká letadla svrhla 90 000 tun bomb, prý víc než za celou druhou světovou válku. Nikde se ale nepsalo, co všechno padlo za oběť tomuto bombardování a jakých zvěrstev se dopustili američtí vojáci na zajatcích, které stříleli a zahrnovali buldozery do písku. Nepodařilo se však potlačit výsledek vyšetřování, které prokázalo, že se v kuvajtských nemocnicích žádné inkubátory neztratily. Americký generál Norman Schwarzkopf po válce přiznal, že media nepravdivě informoval o 312 zabitých nemluvňatech. Začátkem roku 1992 se konečně provalilo, kdo byla Nayirah: byla to dcera kuvajtského velvyslance v USA.

Tato „lež z inkubátoru“ se od té doby dává za příklad moderní válečné propagandy.

Snad se sluší dodat, že vítaným následkem kuvajtské krize pro USA bylo zřízení amerických základem v Saudské Arábii, která do té doby tlakům odolávala. Skutečnost, že Američané po skončení válečných operací z Arábie neodešli, mohlo být příčinou znepřátelení Usamy Bin Ládina, dřívějšího spojence. Ten se pak stal zosobněním ďábla. Pro USA neocenitelným přínosem bylo, že vznikla jakási koalice 28 ochotných států, které vyslaly do zálivu svá vojska.

Druhá válka v Perském zálivu

První válka v Perském zálivu skončila porážkou Saddáma Hussaina (1937 – 2006). Rezoluce OSN však určila za cíl války pouze osvobození Kuvajtu, nikoliv obsazení Hussainova Iráku.  K definitivní porážce Saddáma Hussaina bylo proto třeba připravit informační pole, tj. souhlas mezinárodního společenství i obyvatelstva USA s válkou.

Do světového mediálního prostoru byly vrženy zprávy o iráckých zbraních hromadného ničení, které se nezakládaly na pravdě. Jejich původ byl později vypátrán mezi pochybnými osobnostmi, z nichž se později mnohé ke klamání veřejnosti přiznaly. Americký prezident Bush údajně před invazí věděl, že Irák nevlastní zbraně hromadného ničení. V době invaze v roce 2003 byly tyto zbraně v Iráku buď již zničené nebo staré, poškozené či jinak znehodnocené, nukleární zbraně režim neměl žádné. Také spojení mezi Irákem a teroristickým útokem 11. září 2001, jedním z hlavních impulzů invaze do Iráku v roce 2003, nebylo nikdy prokázáno. Všichni útočníci pocházeli ze zemí, s nimiž udržovaly Spojené státy dobré vztahy, jako např. ze Saúdské Arábie.

Navzdory tomu začaly Spojené státy zvyšovat počet hlídkových letů a útočit na cíle v bezletových zónách, které měly oslabit velitelskou strukturu Iráku. Váha svržených bomb se zvyšovala a vrcholu dosáhla v září 2002, kdy bylo svrženo 54,6 tun bomb.

V březnu 2003 oznámily Spojené státy, že „diplomacie selhala“ a bude spolu s „koalicí ochotných“ pokračovat ve snaze zbavit Irák zbraní hromadného ničení vojenskými prostředky. Invaze začala 20. března 2003 pod kódovým označením „Operace Irácká svoboda“.  Spolu se Spojenými státy americkými tvořilo „koalici ochotných“ přibližně 40 zemí, které poskytly své vojáky. K útoku byla zformována mezinárodní (britsko-americko-australská) koalice, jejíž vojenskou sílu tvořilo 17 divizí o síle 300 900 mužů, přičemž Američané a Britové tvořili 98 %. Bagdád do rukou koaličních vojsk padl 12. dubna, kdy vojáci strhli sochu Saddáma Husajna a obsadili paláce, odkud vykonával moc. Poslední centrum odporu, město Tikrít, padlo 14. dubna. 1. května 2003 navštívil prezident Bush letadlovou loď USS Abraham Lincoln, na níž vyhlásil vítězství a ukončení hlavních bojových operací, protože irácké síly byly prakticky poraženy. Po zničení irácké armády a kolapsu politického vedení se začala koaliční vojska stále častěji stávat terčem útoků. 

Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů.

Krátce po invazi vytvořily mnohonárodnostní síly Prozatímní koaliční správu, přechodnou vládu, která měla řídit Irák do doby než bude zvolena regulérní vláda. S odvoláním na rezoluci RB OSN 1483 (2003) a na zákony války si koaliční správa udělila výkonnou, zákonodárnou i soudní moc, a to na dobu od 21. dubna 2003 do 28. června 2004, kdy byla rozpuštěna. Po ratifikaci Ústavy Iráku  15. října 2005 se 15. prosince uskutečnily volby do 275členného Iráckého národního shromáždění. Vzrostlo však sektářské násilí, boje mezi sunnity a šíity i počet útoků na koaliční síly. OSN popsala poměry v Iráku jako „situaci podobnou občanské válce“,

 Po Novém roce 2008 posílil americký kontingent o 30 tisíc vojáků na téměř 170 000  a v únoru začala velká bezpečnostní operace proti sunnitským vzbouřencům i šíitským milicím, která se vedle Bagdádu rozšířila i na odbojné provincie Dijála a Anbár. Počet násilností a obětí začal klesat. Větší počet vojáků si vynutil dvě změny ve vojenské strategii. Byly zvýšeny průzkumné pochody a bylo povoleno najímat dobrovolníky se záznamem v trestním rejstříku. Ti se pak dopouštěli  mnoha krutostí vůči Iráčanům.

           G. Bush ml. (*1946) v roce 2009 odcházel z úřadu jako nejméně oblíbený prezident USA. Nový prezident Barack Obama před příchodem do úřadu sliboval, že američtí vojáci budou doma do 16 měsíců od jeho nástupu. Koncem února bylo jasné, že slib nesplní. Sdělil však, že většina ze 142 tisíc amerických vojáků z Iráku odejde do srpna 2010, zbytek pak do konce roku následujícího.  Washington se s iráckou vládou nedohodl na dalším působení svých vojáků v zemi.  Američtí vojáci se stáhli z Iráku až koncem roku 2011. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 2007 uvedl, že 1,7 milionu Iráčanů uteklo do zahraničí, především do Sýrie, a asi 2 miliony dalších uteklo do jiné části země. V roce 2015 bylo v Iráku 4,4 milionů vnitřně vysídlených lidí, kteří museli opustit své domovy.] Populace iráckých křesťanů klesla z 1,5 milionu v roce 2003 na 500 000 v roce 2015. Podle Výzkumné služby Kongresu (Congressional Research Service) stála válka v Iráku od 11. září 2001 do července 2007 450 miliard dolarů. Náklady tak činí okolo tří čtvrtin z hlavních válečných kampaní Spojených států (Irák a Afghánistán). Na ty USA v současné době vyčleňují okolo 12 mld. dolarů měsíčně, resp. 720 milionů dolarů (asi 14 mld Kč) denně. K výdajům na válku v Iráku se vyjádřil držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, který do nich započítal i dílčí útraty a další „opomíjená fakta“. Podle něho stojí válka Spojené státy měsíčně 16 mld dolarů a celkově bude stát 3 bilióny dolarů. Zbytek světa za ni zaplatí přibližně stejnou částku. Měsíční příspěvek jedné americké domácnosti na vedení války pak spočítal na 138 dolarů.

Podle generálního tajemníka OSN Kofi  Annana, ale i dalších, zejména britských politiků, byla invaze do Iráku nezákonná. Stažení amerických vojsk prezidentem Obamou v r. 2011 umožnilo podle někdejšího amerického ministra obrany a ředitele CIA islamistům využít mocenského vakua ke vzniku islámského státu. Tento názor však nesdílejí zejména ruští politici, kteří jsou přesvědčeni, že islámský stát je výtvorem Izraele a USA,  je jimi řízen, ovládán a zásobován zbraněmi. Jinými slovy, že vojáci islámského státu jsou zástupnou armádou USA .

Dostali jsme se  až téměř do přítomnosti.

Tento místy podrobný popis událostí poskytuje čtenáři příležitost, aby na historických faktech poznal, jak se postupuje při prosazování strategických cílů mocných. Je to však povídání jen neúplné,  nezahrnuje celou řadu dalších významných mezinárodních událostí. Zájemcům o takovéto vylíčení nezbývá než si vyhledat takováto fakta na internetu, pokud ovšem do té doby nezískají mocní takový vliv, aby ze sítě zmizela. Zatím lze ještě např. vyhledat heslo Gladio. To  byl název zastřešující krycí operace útoků prováděných západními  rozvědkami v Evropě  i jinde od r. 1947 do r. 1981. Šlo v nich o útoky na civilisty ve vlacích, autobusech, školách apod., z nichž byli obviněni komunisté a levičáci. Jinou operací pod falešnou vlajkou byla operace Northwoods , únos letadla pomocí dálkového ovládání, jejíž varianty byly použity i v nedávné době.

Na začátku článku  jsem psal, že jde o tzv. konspirační teorie. Zednáři či ilumináti jsou dnes veřejností vnímáni jako cosi středověkého, co s technologickým jednadvacátým stoletím nemá nic  společného. Není to pravda. Těch sdružení  mocných k uplatňování světové moci kapitálu je mnoho (Bildeberg, Trilaterální komise aj.) a mají dost prostředků na to, aby si

koupila k prosazování svých zájmů nejen vedoucí činitele politických stran, ale i media, která se snaží ovládnout v jejich prospěch veřejné mínění. Z článku vyplývá, že nejde o konspirační teorie, ale o konspirační praxi.

 Sám pojem Nový světový řád otevřeně použil americký prezident Bush starší. Slovně tak vyjádřil naději, že půjde o novou kvalitu mezinárodního života po studené válce. Ve skutečnosti ale znamenal úplně něco jiného:  bezvýhradnou americkou hegemonii ve světě, enormní militarizaci mezinárodních vztahů, značný nárůst ozbrojených konfliktů, astronomický růst amerického vojenského rozpočtu, obrovský nárůst terorismu a prakticky úplné popření mezinárodního práva. To dokazují historické skutečnosti popsané s nadhledem.

Vojenskou základnou Nového světového řádu jsou armády států NATO, které fungují jako expediční základny koloniálních imperialistických systémů.  Režimy, které nechtějí uvolnit své trhy a surovinové  bohatství, jsou podrobeny  rozkladné činnosti podporou opozice, hospodářským sankcím, zaplaveny falešnými zprávami, je zorganizována barevná revoluce, vedoucí činitelé mohou být otráveni či nakažení zhoubnou nemocí (Chavez) a jako poslední fáze se rozhoří válka. Zemřelý David Rockefeller, kdysi předsedající Bildebergu veřejně prohlásil, že je hrdý  na to, že je spolu s  jinými lidmi na světě obviňován z konspirace s cílem vybudovat novou úplnější  globální politickou a hospodářskou strukturu. To, spolu s uvedenými fakty potvrzuje, že vše, co se děje i v současnosti, není náhoda, ale realizace strategického plánu.

Ivo Krieshofer