Bylo by celkem logické čekat, že tohle období přineslo i statisticky měřitelnou „nejhorší ekonomickou náladu“. Ale ne. Skoro nejhůř v historii celého měření se čeští spotřebitelé cítí dnes. Jen o něco málo horší skóre měla důvěra spotřebitelů v ekonomiku naposledy v květnu 2012, kdy jsme procházeli v krátké době po sobě již druhou recesí. Nálada spotřebitelů spadla o 5,5 bodu na hodnotu 75,8. Vysvětlení je zřejmé: Inflace.
Mohlo se lidem během pandemie sahat na jejich cestování, na jejich práci, na jejich stýkání s příbuznými, na jejich chození dětí do školy – nic nezkazilo spotřebitelům náladu tolik a nevyhecovalo jejich strach z budoucnosti, jako když se jim dnes sahá na jejich peníze. Ale moment – sahá se DNES lidem na jejich peníze...?
Tedy ne že by se nesahalo; technicky vzato, dokud stát bude existovat, bude samozřejmě lidem sahat na jejich peníze. Ale... mema kolující po internetu o tom, jak „za půl roku vláda zruinovala českou ekonomiku a způsobila drahotu“, jsou v lepším případě stupidní, v horším případě vyčuraným nástrojem primitivního politického boje o hlasy útočícím na bazální pudy davu. Protože dnešní bezmála patnáctiprocentní inflace, která patnáct procent ještě přeleze, není důsledkem činů dnešní vlády.
Ono vyrobit patnáctiprocentní inflaci není ani trochu snadné. Je to dřina na mnoho let. Konkrétně u nás to byla dřina na čtrnáct let. Dnešní ekonomický hegeš se začal ve větším vařit v roce 2008, kdy vlády i centrální banky úplně hloupě zareagovaly na tehdejší finanční krizi. Dlouhých čtrnáct let se usilovně, rok co rok, měsíc co měsíc, tlakoval tiskem peněz a zadlužováním státu ekonomický papiňák, který u nás už konečně inflačně vykypěl, v eurozóně teprve vykypí. (Ano, eurozóna je proti nám o fázi posunuta.) Pod notně natlakovaným papiňákem ještě víc přiložila do kamen Babišova vláda v letech 2020 až 2021 a to byla poslední kapka.
Čtrnáctileté soustředěné úsilí o výrobu inflace bylo dokonce i veřejně přiznávané. Vzpomínáte na dobu, kdy centrální banka plašila, že máme deflaci, achich ouvej, to je trága, deflaci nechceme, na deflaci nejsme zvyklí, deflace se bojíme, chceme inflaci, musíme si vyrobit aspoň malou malinkou inflacičku, musíme snížit úroky a oslabit korunu, inflace je nutná? Vyrobit inflaci ale chvíli trvá. Čtrnáct let nám to trvalo, abychom byli přesní. O sto let dříve to trvalo taky zhruba čtrnáct let – od založení americké centrální banky, jejího zahájení výroby inflace, až do ... no prostě do inflace. A nedlouho poté do černého pátku v roce 1929.
Kdyby se fialové vládě podařilo do půl roku vyrobit inflaci, bylo by to skoro na Nobelovu cenu za objevení nového „zrychleného transmisního mechanismu“. To ani Maduro ve Venezuele nebyl tak rychlý. Dav má ale jasno: fialová vláda zruinovala za půl roku ekonomiku. Tedy ne že by jí pomohla. Ale zničit ji – to nedokázala taktéž. Ono pomoci ekonomice i zničit ekonomiku – to chce fištrón a hodně dlouhý čas. Ekonomika a tržní systém jsou podivuhodně vitální a podivuhodně dlouho se brání.
Dav si ovšem žádá výsledky okamžitě. Zmáčknutím čudlíku zrušit inflaci. Dav nechce slyšet, že to nejde. Stát přeci může všechno. Stát může i poručit inflaci, aby nebyla. A když to neudělá, máme jasno: je vinna! Mám podezření, že vláda by možná i raději byla vinna, než přiznat, že v realitě je ekonomicky celkem impotentní. Že kdyby se na hlavu postavila, za půl roku patnáctiprocentní inflaci vyrobit neumí. To je tak nějak... ponižující.
Chcete znát skutečnou pravdu o inflaci? Ne historky o tom, jak fialová vláda zázračně dokázala vyrobit patnáctiprocentní inflaci z ničeho za půl roku? Ne historky o iluminátech a celosvětovém spiknutí proti pracujícímu lidu?
Naše inflace je krystalickým produktem ideologie kolektivismu. Inflace je matematicky snadno popsatelný stav, kdy množství peněz v oběhu roste rychleji než množství zboží a služeb. Kdy za mnoho peněz se dá koupit málo zboží. Že se tehdy a ondy vyrobí málo – to se přirozeně může stát. Že se ale tiskne víc a víc peněz – to se spontánně stát nemůže. To se může stát jedině tehdy, když společnost zachvátí ideologie tvrdící, že jednotlivec není nic a dav je vše. Že jednotlivec musí sloužit dobru davu a platit dluhy za celý dav. Jedině tehdy vás stát může začít zadlužovat bez vašeho individuálního souhlasu. Tam, kde vás stát zadluží pro dobro davu, aniž by se vás ptal na váš souhlas, tam vzniká příliš mnoho peněz v oběhu a inflace.
Namítáte, že tohle kolektivismus nikdy nezamýšlel? Že vždy měl na srdci jen to nejlepší pro každého a inflaci rozhodně nechtěl? Nu – není podstatné, co myslel. Podstatné je, co udělal.
