Místo toho šermují její zastánci výroky o 99,9 % „vědeckém konsenzu“ na antropogenní příčině změn klimatu založeném na „analýze“ článků a statí na toto téma. Tohoto výsledku však bylo dosaženo nereprezentativním výběrem vstupních dat (detailně jsem to rozebírala před časem zde).
Ovšem i kdyby se teorie o „zavinění“ změn člověkem potvrdila, tak aby bylo možné je zastavit, bylo by třeba aby „zelená transformace“ probíhala koordinovaně na celém světě. Což se neděje. Zatímco si totiž EU klade čím dál nesmyslnější cíle, jak emise CO2 omezit, Čína na něco takového kašle, a naopak otevírá nové a nové uhelné elektrárny. Dokonce tolik, že tím vyrovnala objem emisí, které se v EU zavíráním těchto zdrojů ušetřily (zde). A rozvojové země se také nehodlají nějak emisně omezovat. Chtějí totiž zvyšovat životní úroveň svých obyvatel a na bezemisní nebo nízkoemisní technologie nemají peníze.
Navíc je podíl unijních zemí na celkových vypouštěných emisích kolem 9 % (zde), takže jejich snižováním s klimatem nepohnou, ani kdyby se rozkrájely. Na tuto námitku ovšem zastánci „zelené transformace“ odpovídají slovy, že „EU musí být příkladem“ (zde) a nejspíš doufají, že tím strhne i ostatní. No, jestli si ostatní něco strhají, tak bránice smíchem nad takovou naivitou. Nejhlasitěji se podle mne smějí v Číně. Pro firmy z unijních zemí totiž znamená „zelená transformace“ především zvyšování jejich nákladů, s ním související ztrátu konkurenceschopnosti a následné vyklizení pozic na světových trzích. A na ty si dělají zálusk právě firmy čínské. Domnívat se za této situace, že „EU svým příkladem strhne ostatní“, je tedy totéž jako očekávat, že když se někdo střelí do nohy, tak si ji solidárně s ním prostřelí i ostatní.
Svoji váhu ztrácí i argumentace zprávami „Klimatického panelu“ (IPCC), podle kterého je prý třeba situaci řešit hned a proces „dekarbonizace“ urychlit, jinak se na Zemi usmažíme. Kredibilita tohoto orgánu je totiž poměrně diskutabilní a zpochybňují ji i lidé, které rozhodně nelze označit za „nepřátele životního prostředí“. Například bývalý šéf Greenpeace Patrick Moore ho značil za „politickou organizaci najímající vědce, aby jí poskytovali informace, které podporují narativ o klimatické nouzi“ (zde). A příliš pochvalně se o něm nevyjádřil ani německý ochránce přírody profesor Fritz Vahrenholt. Ten jednak označuje závěry IPCC za neprůkazné a jednak jej kritizuje za zveřejňování katastrofických scénářů, u kterých je přitom zřejmé, že nemohou nikdy nastat (zde). Domnívá se, že tím chce vyvolávat ve veřejnosti strach a vytvářet tak tlak na politiky, aby „zelenou transformaci“ nejen podpořili, ale i urychlili.
Argumentace „záchranou klimatu“ dostává zkrátka čím díl větší trhliny, a tak se její zastánci vytasili se zdůvodněním jiným. Nahrála jim v tom mimoděk agrese Ruska proti Ukrajině. Respektive fakt, jak se kvůli své naivitě stala EU na ruských fosilních palivech (především plynu) závislou a tím i zranitelnou. Zastánci „zelené transformace“ tedy přišli s argumentem, že rychlejším přechodem na OZE, tedy tzv. „obnovitelné“ (ve skutečnosti však občasné) zdroje, se EU této závislosti zbaví (zde). Což je samozřejmě pravda. Jenomže přitom zamlčují, že pak ji bude mít v hrsti jiný „výtečník“ – Čína. Ta má totiž téměř celosvětový monopol na výrobu slunečních panelů (zde) a podobně dominantní postavení má i ve výrobě větrníků a technologických dílů pro ně (zde). Pod palcem má i těžbu kobaltu, lithia a mědi, tedy tří důležitých surovin, bez kterých není „zelená transformace“ uskutečnitelná (zde). Jinak řečeno přechodem na OZE se EU dostane z louže pod okap. Respektive spíše z pod okapu do pořádně hlubokého bláta. Vzhledem ke své technologické vyspělosti a obrovským finančním, lidským i materiálním zdrojům je totiž Čína přeci jen o dost silnější hráč než nějaké Rusko.
Ani argument „energetická nezávislost“ zkrátka neobstojí a podobně jako u „záchrany klimatu“ budí dojem, že spatřil světlo světa někde v pekingských kancelářích. Takže čím ještě lze nezbytnost „zelené transformace“ odůvodnit? Objevuje se třeba tvrzení, že energie z OZE bude levnější (zde). Jenomže z analýz majících tento závěr podpořit je až příliš cítit, že byly dělané metodou „výsledek je znám, teď je třeba upravit vstupy tak, aby to vyšlo“. Ona totiž tato energie levná být ani nemůže. Třeba už proto, že veškerou instalovanou kapacitu v OZE je nutné zálohovat zdroji konvenčními. A pak tu jsou ještě obrovské náklady na vybudování všech těchto zdrojů, související infrastruktury a technologií. Zatím se je nikdo neodvážil ani odhadnout, ale EU plánuje, že za tímto účelem vytiskne bilión eur (zde). A ty bude muset někdo zaplatit. Třeba v cenách energie...
Jako naprosté zoufalství se pak jeví argumentace tím, že fosilní zdroje budou jednou vyčerpány, zatímco u OZE něco takového nehrozí. Toto tvrzení však dostává vážnou trhlinu pokaždé, když přestane foukat, obloha se zatáhne, nebo zapadne Slunce za obzor. A tak se o neomezenosti OZE dá hovořit snad jen v souvislosti s energií vodní. I když ani tam to neplatí absolutně. Své o tom vědí Norové, kterým kvůli nižším srážkám nateklo méně vody do přehrad a oni z toho měli pořádně zamotanou hlavu (zde).
A tak pro realizaci „zelené transformace“ zůstává jen jeden jediný pádný argument – dají se na ní vydělat pořádný prachy. Z pochopitelných důvodů se jím však nikdo moc neohání. Namastit kapsu si mají totiž jen někteří a velká část z nich bude podle mne z Číny. Čímž se vysvětluje, jak je možné, že na argumenty zpochybňující smysluplnost celého toho překotného „zezelenání“ EU klimatičtí aktivisté a s nimi spříznění politici neslyší. Jako by na ně člověk mluvil čínsky.
Přitom se nelze zbavit dojmu, že právě této řeči by mohli rozumět moc dobře...
