Špinavý mýtus o uhlíkové neutralitě (kterému většina lidí uvěřila) - CZ TITULKY

Přepis:

Mám pro vás otázku. Jaká je podle vás největší lež, která kdy byla vyslovena? Můžou to být dvě slova, a těmi jsou „uhlíková neutralita“. Říká se nám, že musíme být uhlíkově neutrální, že musíme méně létat, více chodit pěšky nebo se stát vegany, nebo I mít méně dětí v zájmu dosažení záchrany planety. Alternativou za to, že tak neučiníme, je zničení našeho světa. Celé národy se k tomuto slibu uhlíkové neutrality přihlásily. Justin Trudeau slíbil, že Kanada se tam dostane do roku 2050. A jiní se zavázali dosáhnout tohoto cíle ještě dříve.

Ale co když byl tento cíl zneužit? Co když je to nástroj, který ropný průmysl používá k dosahování miliardových zisků a zároveň k dalšímu ničení naší planety? Bohužel se zdá, že tomu tak je. A nejhorší na tom je, že k tomu používají vaše peníze, které jim ochotně poskytla vaše vláda. No, příběh o tom, jak je uhlíková neutralita využívána některými z nejšpinavějších společností na světě, aby vydělaly obscénní množství peněz, je rozhodně divoká jízda. Ale bohužel není příliš zábavná. Na začátek si pojďme zjistit, kde se vlastně vzal termín uhlíková neutralita a kdo je zodpovědný za vytvoření všech těch pravidel, zákonů a cílů.

Termín uhlíková neutralita byl poprvé zpopularizován v roce 2016 při podpisu Pařížské klimatické dohody, Tuto událost zprostředkovalo OSN. Téměř všechny cíle naší planety pro uhlíkovou neutralitu pocházejí od OSN. Měli by to být lidé, kterým na našem životním prostředí záleží a kteří uhlíkové neutralitě rozumí. Toto je Mark Carney, zvláštní vyslanec OSN pro změnu klimatu.

Tedy nejvyšší člověk zodpovědný za pomoc našemu světu při přechodu do uhlíkové neutrality, ale je to také bankéř a místopředseda investiční společnosti Brookfield, která se loni pochlubila, že je uhlíkově neutrální v celém svém portfoliu aktiv v hodnotě půl bilionu dolarů. Bohužel to nebyla ani zdaleka pravda. Brookfield je hlavním akcionářem miliardových podílů v produktech infrastruktury pro fosilní paliva, včetně plynovodů v Kanadě, na Blízkém východě a v USA, a je také největším akcionářem v uhelném přepravním přístavu v Austrálii. Jakmile byl Carney přistižen při své lži, přiznal, že Brookfieldovo podnikání má k uhlíkové neutralitě daleko.

Takže jsme nezačali zrovna dobře. Pokud to ani tento člověk nedokáže pochopit, komu můžeme věřit? Rozhodně ne ropné společnosti, které využívají slibů o uhlíkové neutralitě k tomu, aby zlepšily svou image a zároveň vydělávaly miliardy na pokračujícím ničení naší planety, a jedním z největších pachatelů je společnost, o které jsme už mluvili. V roce 2020 učinil generální ředitel společnosti BP velkolepé prohlášení, že BP do roku 2050 dosáhne čistých nulových emisí. To velmi potěšilo ochránce životního prostředí, nicméně šlo v podstatě o nehoráznou lež. V drobném písmu slibu BP definice uhlíkové neutrality se týkala pouze emisí vzniklých jako přímý důsledek zpracování a těžby ropy.

Nezahrnovala by však například znečištění, které produkuje dodavatelský řetězec BP, nebo emise vzniklé při spalování jejích produktů. Například výfukové plyny z lodí, automobilů nebo letadel, které používají její ropu. Její závazek také příhodně vyloučil 40 % její celosvětové produkce ropy, přičemž vynechal emise produkované ruským energetickým gigantem Rosneft, v němž BP v té době vlastnila 20% podíl, což znamená, že jediné místo, kde byla kampaň BP skutečně zelená, byla nová grafika, kterou navrhla k její propagaci.

BP slibovala, že do roku 2050 dosáhne uhlíkové neutrality, což je jako kdybych tvrdila, že sendvič je vlastně 20dolarová bankovka. Tady se ropným společnostem podařil možná největší podvod všech dob. Tím, že slíbily, že vytáhnou uhlík ze vzduchu, abychom dosáhli uhlíkové neutrality. Zachycování a ukládání uhlíku, jinak známé jako CCS, je technologie, která vytahuje CO2 z atmosféry.

Zní to futuristicky, ale tato myšlenka existuje už velmi dlouho. CCS bylo poprvé zavedeno v 70. letech, ale teprve v posledních dekádách je označováno za řešení klimatické krize. Orgán OSN pro změnu klimatu, IPCC, v roce 2000 předpokládal, že do roku 2020 budeme pomocí CCS shromažďovat obrovské množství uhlíku, a předpovídal, že ročně vytáhne z atmosféry téměř 5 000 milionů tun CO2.

Toto číslo si zapamatujte, protože se k němu za chvíli vrátím. A tak vlády začaly rozdávat miliardy společnostem, které slibovaly, že nám pomocí této technologie pomohou vyřešit problém s uhlíkem. A mnoho z těchto grantů na investice do CCS dostaly největší světové ropné společnosti, jinými slovy jedny z nejvíce znečišťujících subjektů na Zemi. Byly tedy všechny tyto peníze na zachycení uhlíku skutečně funkční? Stručná odpověď zní: ne.

V Kanadě bylo vybudováno zařízení na zachycování uhlíku společnosti Shell za miliardu dolarů. Shell tvrdí, že tohle zařízení je prosperujícím příkladem funkčního zachycování uhlíku. Bylo však zjištěno, že zařízení vypouští více skleníkových plynů, než kolik jich zachytí, čili pro životní prostředí by bylo lepší, kdyby neexistovalo.

Navzdory tomu však Shell právě oznámila výstavbu druhého zařízení na zachycování uhlíku a stejně jako předtím i na jeho výstavbu poskytne vláda peníze daňových poplatníků. Podobně je tomu v Austrálii, kde ropný gigant Chevron dostal od daňových poplatníků 60 milionů dolarů na vytvoření největšího projektu zachycování uhlíku na světě. Zařízení však dlouhá léta v podstatě nic nedělalo, první rok nezachycovalo vůbec žádný uhlík.

A v roce 2019 muselo být dokonce odstaveno poté, co se ucpalo pískem. Nakonec však zařízení přece jen začalo fungovat. Ale i když Chevron zachytil jen 2 % emisí, které původně slíbil, šťastně zachytil 100 % z 60 milionů dolarů, které mu poskytli australští daňoví poplatníci. To jsou však pouze dva příklady nefunkčnosti CCS. Pro plné pochopení se musíme vrátit k prognózám OSN z roku 2000 o tom, kolik uhlíku by tato technologie zachytila.

Jak již bylo uvedeno, předpokládalo se, že investice do zachycování uhlíku vytáhnou z atmosféry 5 000 milionů tun ročně. Když však nastal rok 2020, činilo toto číslo celosvětově pouhých 10 milionů tun, což bylo jen 0,2 % cíle. Ve skutečnosti se od počátku nepodařilo dosáhnout ani jednoho z cílů OSN v oblasti zachycování uhlíku.

V podstatě dáváme miliardy dolarů z daní ropným společnostem, aby financovaly technologii, která toho moc nedělá, protože naše planeta je posedlá cíli uhlíkové neutrality. Pokud zachycování uhlíku zatím nefunguje, proč jsou ropné společnosti tak posedlé snahou získat na ni co nejvíce financí? O tom za chvíli. Jen rychle zmíním, že máme newsletter, který dostává více než 75 000 lidí, kteří milují finanční skvosty zabalené do krásně napsaných příběhů. Níže je odkaz. Dobře, zpátky k příběhu.

Ropné společnosti pravděpodobně chtějí tolik financí na zachycování uhlíku, protože přišly na záludné způsoby, jak tento uhlík využít, aby jim vydělal miliardy dolarů příjmů z ropy navíc. Lobbistická skupina ropného průmyslu EPA v roce 2006 vydala brožuru, v níž se hodně mluvilo o výhodách zachycování a ukládání uhlíku, ale také prozradila skutečné záměry ropného průmyslu s touto technologií. Po zachycení uhlíku jsou ropné společnosti schopny jej odčerpat zpět do země. CO2 se pak spojí s ložisky ropy, ke kterým bylo dříve příliš obtížné nebo drahé se dostat, což jim umožní vyplavit více ropy zpět na povrch.

Čili zachycování uhlíku jim umožňuje získat více ropy a vydělat více peněz. Tento typ těžby ropy se nazývá Zvýšená těžba ropy = ZTR. Ropné společnosti by vás rády přesvědčily, že barel ropy vytěžený pomocí ZTR je prospěšný pro životní prostředí, protože vytváří o 37 % méně emisí než konvenční ropa. Neřeknou vám však, že protože se celkově vytěží více ropy, vzniká více celkových emisí.

I když se při těžbě ropy ZTR zachytí určitá část uhlíku, po spálení této ropy se dále produkuje ještě více CO2, než kolik se ho zachytilo na začátku, takže jediným pozitivním vedlejším efektem ropy ZTR je větší zisk ropných společností a jejich akcionářů. V podstatě zachycují uhlík jen proto, aby ho mohly použít k vytěžení ještě více ropy ze země, a po jejím spálení se v atmosféře vytvoří více CO2, než aby se skutečně snížil. A to je v podstatě celý problém konceptu uhlíkové neutrality, že společnosti používají tuto frázi, aby zněla dobře, a zároveň odvádějí naši pozornost od svých aktivit, které jim přinášejí zisk.

A právě zde se stávají mistry v používání kreativních formulací o uhlíkové neutralitě. Takto si energetické společnosti vytváří image uhlíkové neutrality. Ropné společnosti v poslední době hodně mluví o tom, jak snižují intenzitu svých emisí. Zní to skvěle, ale není to to, co si většina lidí myslí. Emisní intenzita označuje množství CO2 vytvořené na základě jednotky ekonomické činnosti, například kolik uhlíku společnost vypustí na 1 milion dolarů, které vydělá.

Pokud tedy intenzita klesá, ale příjmy rostou, ve skutečnosti toho moc nedělá. Dokonalým příkladem je francouzská ropná společnost Total, která investovala do spousty PR, v němž se chlubila, jak její emisní intenzita klesla o 6 %. Ale jak zvyšovali aktivity v oblasti těžby ropy, jejich celkové emise se zvýšily o 8 %. Něco, o čem Total velmi mlčela.

Dalším příkladem je ExxonMobil, čtvrtá největší ropná společnost. Již léta slibuje, že sníží emise, aby přispěla k uhlíkově neutrální budoucnosti. Dokonce 15 let sponzoruje největší světovou konferenci o Zemi, aby pomohla zlepšit svůj obraz. Navzdory tomu však byly její sliby v podstatě prázdné, protože mezi lety 2009 a 2020 nevyrobila vůbec žádnou zelenou energii. I když jsem právě ilustrovala, jak je ZTR horší pro životní prostředí než pouhé investice do zelené energie, nebrání to ropným společnostem ve chlubení se, jak je to důležitý krok k ekonomice s čistými emisemi uhlíku. Pamatujte na zařízení CCS v Austrálii.

Jeho četné technické problémy vedly k tomu, že za dva roky vypustilo téměř 8 milionů tun CO2, což znamená, že toto jediné zařízení zcela vymazalo úspory CO2 všech střešních solárních panelů v Austrálii za stejné období. Mohla bych pokračovat, ale příkladů této uhlíkově neutrální absurdity je příliš mnoho na jedno video. Doufám, že to ilustruje do očí bijící problémy celého tohoto konceptu uhlíkové neutrality. Problém s uhlíkovou neutralitou je, že nemá jasnou definici, a proto mohou společnosti tuto frázi používat k jakýmkoli slibům.

Mohou dávat odvážné sliby nebo šířit obrovské lži a přitom jednat tak, že naše planeta je na tom hůř než předtím. A jako obvykle se to vše děje ve jménu zisku. V podstatě nemusí dělat žádné pozitivní změny a místo toho mohou využít slibů uhlíkové neutrality, aby řešení problému přenechali budoucí generaci. nebo jak to dokonale vystihl kanál na YouTube „Naše měnící klima“: Cíle uhlíkové neutrality jsou jen módní frází pro odkládání do poslední chvíle. A možná to nejhorší, všechno je to koupené a zaplacené z našich daní.

Kdykoli jde o biliony dolarů v něčem, co má dopad na celou naši planetu, měli byste sledovat peníze, protože peníze zpravidla řeknou pravdivější příběh než ropné společnosti. Jsem pevně přesvědčena, že potřebujeme řešení klimatické krize, ale je uhlíková neutralita a technologie zachycování uhlíku tím řešením? Nejsem si tím jistá, ale co si myslíte vy?

Ráda si poslechnu vaše názory a pokud se vám toto video líbí, myslím, že se vám bude velmi líbit i video o tom, jak společnost BP doslova vytvořila termín uhlíková stopa. Moc děkuji za zhlédnutí. Také lajkujte a přihlaste se k odběru a máme soukromé členství se vším, co se týká financí a svobody. Uvidíme se v příštím videu.

Překlad: David Formánek