Sama hra je slátanina levičáka Frljiče, založená na sebemrskačtví a různých dalších urážkách, například v Polsku měl slátal problém s oběšením papeže v jedné z her. Samozřejmě nesmějí chybět pohlavní orgány různého provedení a konfigurace a různě ujeté sexuální výjevy, protože moderní umění to tak žádá. Zřejmě jen systému různých fondů a grantů vděčíme za to, že se k nám tohle dostalo.
Nemohu si však nevšimnout, že pokroková kulturní fronta nevidí řešení. Padají různé ponejvíce obecné vznosné formulace, jako že umění je určeno k boření tabu a že nahota je v moderním umění běžným prostředkem, takže je naprosto OK, když si perfomerka během představení vytahuje českou vlajku z vagíny, což je sice všechno hezké, ale nanic. Česká společnost je prostě příliš konzervativní, monokulturní, přízemní a maloměštácká, aby docenila tak geniální a převratné dílo. Je třeba představení včetně soudruha Frljiče, divadelního souboru a realizačního štábu exportovat do světa, co nejdál od zaprděných českých poměrů, které jim nedovolí dostatečný rozlet a kde jsou netolerantní lidé. Do prostředí, kde o multikulturalismu a diverzitě nemůže být pochyb a tolerance se tam přímo předpokládá.
Také jsou země, kde takové umělce mnohem více potřebují. Nikoli do trojky s velbloudem nebo oslem, ale proto, že tam prostě chybí moderní levicové angažované umění. Co tady v Čechách. Tady nelze působit na veřejné mínění, to je předem marné. Lidé nejdřív nadávají na zloděje a estébáky, nadávají na to, že se buřty dělají ze sádla a sóji a kdyby se k tomu přidala jedna molekula, tak by z toho byl plast, a pak si zvolí do čela vlády jednoho, kdo byl estébák, krade a dělá ty buřty z plastu? Je to marné, jeďte odtud pryč, tady s tím nic neuděláte, i kdybyste si narvali do díry kromě vlajky také prezidentskou standardu, svatováclavskou korunu a fragment pluhu Přemysla Oráče.
Z důvodu úspory nákladů bych začal reprízami představení v no-go zónách v blízkém Německu. Je poměrně velká šance, že by se to vyřešilo už tam a další export hry by se už neuskutečnil. Hra by byla jistě skvěle přijata obecenstvem a slovinští herci by mohli ihned po představení, možná dokonce během něho začít navazovat styky napříč kulturami. Možná by došlo k tak intenzívnímu a hlubokému prolínání kultur, že by pro českou vlajku už nezbylo místo.
V případě, že by soubor toto turné přežil a někomu se podařilo umělce shledat živé nebo alespoň vcelku, navrhuji hru i se souborem a s českými intoši, kteří tuto slátaninu do krve hájí, exportovat rovnou do epicentra dění. Ideální by byla Sýrie, nejlépe teritoria dosud kontrolovaná islámským státem, aby zažili arabské jaro live. Pokud jsou někteří z umělců teplomilní, a to teda jsou, tak něco dál na jih, třeba Nigérii nebo Mali. Vzhledem k poměrně rigidním pravidlům, která tam různě panují a která poněkud připomínají českou dopravní legislativu, by se jistě vytahování vlajky Islámského státu z vagíny stejně jako i jiné moderní výrazové divadelní prostředky setkaly s bezprostřední odezvou publika. Osazenstvo brněnského divadla by se tak možná kromě tradičních lokálních kratochvíl jako kamenování, bičování nebo zakopání zaživa mohlo zapojit i do propracovanějších forem multikulturní interakce, jako třeba uříznutí hlavy, provrtání lebky akuvrtačkou nebo upálení v kleci. Už by se nejednalo o naše násilí, ale výhradně jejich násilí. Skutečně nevím, zda by té bandě buzen za takových okolností pomohlo kontaktovat velvyslance v Sýrii a argumentovat sekulární a demokratickou povahou syrského zřízení. Pro zesílení svých mediálních pozic by mohli s sebou vzít profesora Martina C. Buznu, který by si ale měl přibalit ochranný opalovací krém s faktorem 100.000, protože lidi jako on v tomto multikulturně bohatém prostředí nečeká nic dobrého.
Prezentace souboru v nových médiích by se při turné by mohla ujmout Karla Šlechtová a ve volném čase, kdy soubor bude nacvičovat soulož s Kristem, pořídit fotky svého psa s podtitulem: „Proud of Islam. Love my dog. Alláh akhbar.“
Nejzábavnější byla pravděpodobně reakce Jihomoravského kraje, díky které vyšlo najevo, že prasárny v divadle se navíc ještě dělají za jeho finanční podpory. Když se to provalilo, dopracoval se úřad ke stanovisku, že peníze festivalu coby sponzorované akci ponechá, ale nesmějí být použity k financování problematických her. Pokud by si ale nějaký daňový poplatník myslel, že od toho okamžiku nebudou jeho peníze používány k vytahování vlajky z kundy, což by se dalo nazvat legitimním očekáváním, pak mám špatnou zprávu, neb ředitel pořádajícího Národního divadla Brno Martin Glaser řekl, že: „Pokud s nimi mají zastupitelé kraje problém, nebude pro nás nic složitého je vyúčtovat z grantu ministerstva kultury, které nám dalo dva miliony korun.“
Kladu si otázku, do jaké míry jsme vlastně povinni snášet tyhle urážky a kde mají hledat zastání ti lidé, kterým se taková úchylná performance nelíbí a nechtějí si to nechat pro sebe. Odpověď je jednoduchá: Jsme povinni to strpět donekonečna a zastání nelze hledat nikde. Jsme prostě povinni tolerovat tohle agresívní blbství různých přihřátých intelektuálů z řad tzv. nové levice, zatímco oni jsou oprávněni libovolně urážet různé jiné skupiny a posouvat práh nechutnosti někam ještě daleko za Kostelecké uzeniny, protože to není ujeté, to je přece umění, umění je přece sebevyjádření a sebevyjádření je svobodné, hlavně teda pokud sebevyjadřujete ty správné věci. Takže držte zobák a šoupejte nohama, protože jakákoli akce vede pouze k tomu, že klesneme na jejich úroveň a budeme někomu agresivně vnucovat pro změnu zase jinou vůli.
Přesto mi nijak zásadně nevadí, co ti aktivisté v Brně udělali. Asi to nějak přežiju. Myslím, že to proběhlo celkem decentně, nikdo nepřišel k úrazu a již z pohledu na přítomné aktivisty, nyní podezřelé z přestupku je zjevné, že to mysleli vážně. Pošahaný soubor nyní může ublíženě kázat levicovému světu o tom, jak vysoká míra nesvobody v Brně vládne a Frndič bude zase psát Jean Claude Drunckerovi, tu nic neděláme pro bezpečí umělců, ale Brnu se napříště spolehlivě vyhnou i se svými rodidly, penisy a nahými zadnicemi.
