Ukončený životní příběh přesvědčeného komunisty

Miloš Jakeš se narodil 12. srpna 1922 v pošumavské vsi České Chalupy. Na svět přišel rok po založení KSČ a ve stejném roce, kdy vznikl Sovětský svaz. Právě tyto dvě události hrály v jeho pozdějším životě velmi významnou úlohu. Dětství prožil v poměrně velmi skromných podmínkách. Malé hospodářství v drsném kraji pro rodinu dokázalo zajistit základní obživu. Ovšem pod tou podmínkou, že každý člen rodiny, včetně dětí, se musel do fungování hospodářství svým dílem vlastní prací aktivně zapojit. První školní vědomosti začal získávat v Jaroníně.

V Brlohu pak vychodil čtyři třídy měšťanské školy. Pro svůj výtečný prospěch byl doporučen k dalšímu studiu, na něj ovšem rodina neměla prostředky. Nakonec však úspěšně prošel náročným přijímacím řízením a dostal se k Baťovi do Zlína, kam nastoupil v roce 1937. Baťova škola práce pro mladé chlapce a dívky byla ve své době vysněným cílem mnoha mladých ze všech koutů meziválečného Československa. Zdejší mimořádně kvalitně propracovaný systém vzdělávání mu dal do dalšího života řadu cenných zkušeností. Šlo zejména o efektivní využití času při studiu, práci i volnu, naučit se samostatně a racionálně rozhodovat, pracovat přesně a stále hledat ve své činnosti rezervy a tyto odstraňovat. Školu ukončil v roce 1944 maturitou s vyznamenáním.

Ve Zlíně zažil černé dny počátku okupace naší země i osvobození na jaře 1945. Také se zde během války oženil a založil rodinu. Brzy po skončení války vstoupil do KSČ a patřil mezi generaci mladých nadšených komunistů usilujících o překonání prvorepublikových sociálních poměrů a vybudování spravedlivější společnosti. Ve Zlíně začal získávat i své první politické zkušenosti ve stranických funkcích a v národním výboru.

„Život generálního tajemníka Miloše Jakeše je příkladem člověka, který se vlastní pílí vypracoval z velmi chudého prostředí. Nikdy a nikde nedostal ni zadarmo, stejně jako jeho zlínský spolužák Emil Zátopek, oba „baťovci“ ročníku 1922. Pro generaci našich otců, která vyrůstala v ekonomicky složitých dobách první republiky, nebylo jednoduché docházet do vzdálené měšťanky a požádat rodiče, aby mu koupili boty, případně umožnili studium na střední škole. Stipendium bývalo za první republiky ojedinělé. Pochopitelně jako vždy byli chudí hoši, kteří se uplatnili a proslavili…. Že žil skromně a neokázale mohu sám potvrdit. Na rozdíl od některých jiných tajemníků a předlistopadových funkcionářů jsem potkával Miloše Jakeše i v obchodním domě Kotva. Bez doprovodu bodyguardů,“ uvedl na Jakešovu adresu historik, autor odborných publikací a polistopadový poslanec Sněmovny Jaroslav Štrait.

Nedlouho po skončení války začal pracovat ve Svazu mládeže a aktivně se zapojil do činnosti v KSČ. Působil v okresním i krajském výboru strany. KSČ získala ve Zlíně v roce 1946 přes 40% hlasů. V roce 1947 vykonal základní vojenskou službu a ukončil ji v hodnosti podporučíka. Bouřlivé události roku 1948 intenzivně prožíval na svém pracovišti ve Zlíně, téhož roku se stal členem rady okresního národního výboru. Až do roku 1950 vykonával všechny své funkce při zaměstnání. Podílel se rovněž v rámci práce v národním výboru na kolektivizaci zemědělství. Ještě po letech Jakeš vzpomínal, jak v obci Březová strávil stovky hodin při přesvědčování středních rolníků pro vstup do rodícího se zemědělského družstva. Odtud zajímavá vzpomínka na otce předsedy JZD AK Slušovice Františka Čuby, který se na Zlínsku stal předsedou družstva ve Veselé u Slušovic a to pak úspěšně řídil. „Po mnoha letech jsem se s ním setkal ve Slušovicích. Vedl výrobu na zpracování brambor a zeleniny. Hlásil se ke mně a říkal: „Proč jste nás nepřesvědčovali ke vstupu do JZD s větší rozhodností? Mohli jsme se mít dobře dřív.“ Odpověděl jsem mu: „Ty moc dobře víš, jak to bylo. Vždyť jste nás někdy i ze schůze vyhnali a ukrývali jste se před agitátory.“

Roku 1952 Jakeš opouští Zlína odchází do Prahy, kam je stranickými orgány povolán do pozice tajemníka Čs. svazu mládeže. V letech 1955 – 1958 absolvoval studium na Vysoké škole politické v Moskvě. Mezi jeho spolužáky v ročníku zde patřil i A. Dubček, který už tehdy byl rád středem pozornosti. Po návratu z Moskvy byl povolán do Vládní komise pro národní výbory a Úřadu pro národní výbory. Jakeš i v dalších letech, a to až do konce listopadu 1989 působil v aparátu KSČ a státních orgánech. Všechny významné události doby tak tak zažíval v pozici vysoce postaveného komunisty se všemi dopady na pracovní i soukromý život. Což se projevovalo i nedostatkem času pro rodinu. Jelikož prakticky několik desetiletí působil v různých politických funkcích na vysoké úrovni, mohl tak během dlouhých let sledovat celou řadu názorových veletočů nadšených až fanatických poválečných komunistů s velmi radikálními názory a jejich kariéristické sklony, a to nejen v 60. letech, ale i po roce 1989. V životě pracovním i soukromém Miloše Jakeše hrála značnou roli nejen pevná stranická disciplína, ale i činnost různých zájmových skupin a tlaky z nejvyšších míst, včetně řady příkazů z Moskvy. V dalších letech Jakeš vykonával práci jako náměstek na ministerstvu vnitra či ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ. Šlo i o práci s velmi citlivými údaji a množstvím rozličných životních osudů řady lidí.

V polovině 70. let se stal členem ÚV KSČ a vrcholu své kariéry se dočkal ve 2. polovině 80. let, kdy se na dva roky stal generálním tajemníkem ÚV KSČ, a to přímo v roce návštěvy Gorbačova v Praze. To vše v době, kdy Gorbačov již kapituloval před Západem a své spojence se rozhodl ponechat zcela svému osudu. Ani k Jakešovi se už koncem roku 1989 nehlásil, ačkoliv jej ještě v srpnu 1989 během jeho dovolené na Krymu ujišťoval, že žádná kapitulace před Západem z jeho strany nehrozí slovy: „Miloši, já tě ujišťuji, že my socialismus nedáme.“ Přitom se v té době již prodrala opozice k moci v Polsku i Maďarsku a americký prezident během své červencové návštěvy v obou zemích dal jasně najevo, že obnova kapitalismu ve východní Evropě je jedinou alternativou dalšího vývoje, ovšem o nějakých podstatných investicích amerického kapitálu na modernizaci průmyslu v obou zemích raději cudně pomlčel. Přesto se tamní představitelé dmuli pýchou, že si mohli jako první potřást rukou s americkým prezidentem. I u nás vývoj rychle dospěl až k páteční studentské manifestaci 17. listopadu v Praze, která se stala veřejným vystoupením opozičních sil a přímým útokem proti KSČ, přičemž hlavní osten kritiky mířil právě na hlavu generálního tajemníka. Miloši Jakešovi v té době zbýval v jeho funkci již jen poslední týden. Během krátkého času zkrachovaly zákulisní plány těch, kteří se chtěli stát československým Gorbačovem a za zády Jakeše chystali útok na jeho post. Přede dveřmi byl velký majetkový převrat a doba lámání charakterů, falešných proroků, startu nových politických kariér i úprku ještě donedávna kovaných soudruhů z potápějící se lodi. Doba velkých nadějí, četných iluzí i rychlého vystřízlivění z nových elit a jejich autoritářských praktik, zločinného nakládání se státním majetkem a hodnotami vytvořenými generacemi předků ve prospěch národa, absence základní lidské slušnosti i nedemokratických postupů v politické praxi.

Tzv. sametové revoluce ve skutečnosti příliš sametovou nebyla. Vyhazovali se lidé ze zaměstnání, mnozí lidé zažívali šikanu v práci i veřejném životě, někteří urážky a výhrůžky neunesli a dobrovolně ukončili život. I rodina Miloše Jakše si po převratu užila své: „Verbální útoky, ztráty zaměstnání, šikana vnoučat. Neměli to zrovna lehké. I když proti nim konkrétně nebyly s vykonáváním jejich profese připomínky, nevyhnuly se útokům a napadání. Oba synové zastávali vedoucí funkce a byli z nich odejiti. Starší byl dokonce účelově obviněn a strávil dva měsíce ve vězení. V poutech byl přiveden i na jednání poslanecké komise. Oba bratři, jeden ředitel a druhý důstojník armády, museli ze svých funkcí odejít. Zaplatili jsme strašlivou daň v podobě sebevraždy osmadvacetiletého vnuka Petra, který to celé neunesl!!! Dotklo se to i dalších příbuzných. Vím, že to bylo v podstatě podobné ve všech rodinách, kde někdo byl funkcionářem strany nebo ve vedoucím postavení. Někteří svoji polistopadovou situaci nezvládli a raději z tohoto světa z vlastní vůle odešli.“

V roce 2019 vydalo nakladatelství Česká citadela knihu Příběh komunisty. Miloš Jakeš zde v rozhovoru se svým přítelem Pavlem Pilným prochází svůj život a jeho zásadní mezníky od dětství, přes tvrdou životní školu u Bati ve Zlíně, svůj poválečný vstup do KSČ až po působení v nejvyšších politických funkcích a všední život o veřejné dění stále se zajímajícího důchodce. Nakladatel Petr Hájek k této knize napsal následující věty: „Kdybychom po třech desetiletích od změny režimu již žili ve standardních demokratických poměrech, měla by tato kniha patřit mezi seznam „povinné“ školní četby: vhodně by doplnila výpovědi těch, kteří byli komunismem postiženi (a přežili), nebo kteří prožívali později „reálný socialismus“ v jeho nikoli černobílé každodennosti. Jenže stále ještě v normálních poměrech nežijeme a nedávná minulost je opět sevřena v kleštích ideologických a propagandistických účelových interpretací. Mnozí novodobí mocní mužové a ženy v politice a v médiích dodnes bojují laciné staré války. Jsou „statečnými antikomunisty“, když už to nic nestojí, respektive když se za to naopak mnohdy mnohde „dobře platí“.

Sám Miloš Jakeš dostal možnost se skrze knihu vyjádřit ke svému působení ve významných státních a stranických funkcích za minulého režimu již v roce 1996, kdy vyšla publikace s názvem Dva roky generálním tajemníkem. Ke stejnému tématu se po převratu vyjadřoval i v rozhovorech v tisku nebo ve veřejných vystoupeních většinou na půdě KSČM, ke které se jako polistopadový nestraník vždy upřímně hlásil a její politiku i veřejně podporoval, rovněž i svým hlasem ve volbách. V roce 2003 vedl v rámci výzkumu obsáhlý rozhovor s historikem Miroslavem Vaňkem, který byl později publikován v knize Vítězové? Poražení? Politické elity v období tzv. normalizace. S novinářem Janem Jelínkem pak vedl rozhovor týkající se událostí roku 1989 a tento vyšel u příležitosti 20. výročí listopadového převratu v publikaci Viděno deseti. Právě v těchto publikacích se na velkém prostoru podrobně vyjádřil k době, v níž žil, jejím problémům, mezinárodním souvislostem i své roli vyplývající z řady vysokých funkcí, které zastával. Z bývalých významných představitelů minulého režimu své knižní vzpomínky plné velmi zajímavých údajů i méně známých událostí doby předlistopadové již dříve vytvořili například Miroslav Štěpán, Lubomír Štrougal nebo generál Miroslav Vacek.

Zajímavou zkušenost týkající se Miloše Jakeše popsal ve svých knižních pamětech nazvaných My z Černína významný československý diplomat Dušan Spáčil. Autor zde popisuje jeho návštěvu v NSR a jednání s představiteli této země i v Československu: „Musím zde vzpomenout, že dobrý dojem jsem získal také při Jakešově návštěvě v NSR, který svoji návštěvu rovněž uskutečnil na základě pozvání SPD. Jakeš nebyl tribunem, byl typickým dělnickým lidovým vůdcem. Jeho klady nebyly ve veřejných projevech. Během jeho čtyřdenního pobytu v NSR a při jednáních na vysoké stranické i státní úrovni jsem se však mohl přesvědčit o jeho myšlenkové kapacitě a o jeho odborných ekonomických znalostech a také o jeho příslovečné skromnosti a pracovitosti. Opět nemohu objektivně posoudit jakou úlohu skutečně hrál při prosazování politických i ekonomických reformních opatřeních na konci osmdesátých let, která byla připravována. Chtěl bych však připomenout osobní zkušenost, která potvrzuje, že pomluvy na stranu Jakeše, kterých jsme byli a ještě dnes jsme svědky byly nepravdivé. Bylo to mnohem později, již na konci osmdesátých let, při příležitosti poslední návštěvy Gesnchera uskutečněné za minulé éry. Na rozdíl od jeho minulých návštěv v Československu, tentokrát měl být Genscher přijat také Generálním tajemníkem ÚV KSČ, kterým tehdy byl Jakeš. Genschera jsem doprovázel jako jeho osobní doprovod a zúčastnil jsem se všech jeho oficiálních přijetí na československé půdě. Rozhovor s Jakešem, který byl původně plánován jako spíše zdvořilostní, se protáhl téměř na dvě hodiny. Jakeš odpověděl podrobně a se znalostí věci na všechny Genscherovy otázky. Po skončení, když jsem seděl vedle Genschera v autě, mi Genscher řekl: „Poslyšte velvyslanče, tato návštěva ve mně zanechala hluboký dojem. Musím přiznat, že jsem byl pod vlivem informací, které líčily Jakeše jako naprostou šedou a nevýraznou osobnost. Tento rozhovor mne přesvědčil, že jsem se hluboce zmýlil. Byl bych rád, kdybych měl možnost v takovém rozhovoru pokračovat celý den.“

Ne, Miloš Jakeš skutečně nebyl žádným nudným a nepříliš inteligentním funkcionářem, který ze sebe sypal stále dokola jen pár naučených frází v drobných obměnách. Byl nejen přesvědčeným komunistou od mládí až do svých posledních dnů, ale také člověkem nesmírně skromným a znalým problémů své země a své doby, která jej vynesla do vysokých funkcí. Bouřlivé události konce 80. let jej sice o funkce i členství ve straně, pro kterou s nasazením pracoval několik desítek let, připravily, ale o politické a životní přesvědčení a vlastenecké založení nikoliv. Před dvěma lety se uzavřel životní příběh netuctového komunisty, který se nepochybně svého objektivní zhodnocení v budoucnu od nezaujatých historiků ještě dočká.

Bc. Miroslav Pořízek