SUBJEKTIVNĚ O KORUPCI

Dějinné prvky úplatkářství a korupce.

Již v dávných temnotách vznikání lidské civilizace byly oběti bohům prvním úplatkářstvím, jehož rituály se dodnes udržují i v těch nejvyspělejších kulturách, jako například v Japonsku. Za otce úplatků považuji tak zvanou ekonomiku daru, která byla rozšířená v éře naturální směny. Ještě do začátku minulého století tato praxe probíhala v každé vesnici, kupříkladu při zabíječkách. Z toho dvě stě kilového pašíka dneska já tobě a zítra ty zase mě. Jinak to bez mrazáků ani nešlo.

Očekávání děkovných darů, ba dokonce „pozorností“ před realizací služby je odvěké a rovněž se zachovalo dodnes. Z těchto jevů se pak vyvíjely úplatky úředníkům, aby byli mírní, vstřícní a třeba aby vyřídili naši žádost přednostně. Výběrčím daní, celníkům a podobným, aby přimhouřili oko. Čímž se z pouhých úplatků vyvíjela korupce. Dodnes hranice mezi úplatkem a korupcí je nerozeznatelná. Pro zjednodušení proto za korupci považuji pouze úplatkářskou aplikaci ovlivňování politiků a politiky vůbec. Tedy sociální jev existující jen a jenom v prostředí politiky. Na závěr této kapitolky pouze zdůrazňuji, že je lživé vydávat korupci za pozůstatek minulého režimu. Ona existovala už dávno před ním, a naopak v jeho podmínkách byla jen velmi těžce realizovatelná. Ovšem díky všeobecnému nedostatku bylo v něm naopak silně rozšířeno úplatkářství.

Živnou půdou úplatkářství byl, je a bude nedostatek ať už věcný, nebo služeb. Široký rozvoj korupce pak vznikal, existuje a bude vždycky, pokud bude existovat „kasta“ osob, majících rozhodovací privilegium. Ať už jenom v obci, či ve státě a výše.

Tři nejhorší korupce dneška.

Kdo se hodlá seriózně zabývat charakterem současné epochy vývoje lidstva, měl by si všímat i jednotlivých společnostních jevů, které ho provází po celou jeho existenci. Pokusit se vyhodnocovat vliv jejich konkrétních forem na chování a dění v celé dnešní společnosti.

Získání nějaký výhody úplatkem obecního úředníka, nedostatkového zboží u obchodníka, či přednostního umístění dědečka v domově pro seniory, to všechno jsou sice neoprávněné zisky jednotlivce, jak korumpujícího, tak korumpovaného, ale jenom malé mravně negativní jevy. Finančním pouze u korumpovaného, protože jde o nezdaněný příjem. Morálně vesměs přijatelný, pokud odpovídá místním zvyklostem. Dokonce něco jako tringelt číšníkovi či liftboyovi.

Podle pradávné lidové zkušenosti, že ryba smrdí od hlavy, považuji za tři společnostně nejnebezpečnější druhy korupce:

- sponzoring politických stran a potažmo každé veřejné instituce,

- lobbing zákonodárců, vládních politiků a představitelů státních institucí,

- dotační politiku.

Společným znakem všech tří je, že jejich konstruktéři, čti, sociální inženýři pro každý z nich, který vůbec neměl vzniknout, vymysleli pravidla. A jako je tomu u všech pravidel až zákonů, nikdy se nikomu nepovedlo vytvořit taková, aby neponechávala mezery pro vychytralou tvořivost umožňující jejich nedodržování. Vždyť k čemu by pak lidstvu byla celá armáda právníků, že ano.

Sponzorování politických stran a dalších institucí.

Když skončil „zlatý věk“ demokracie, v němž o politickou moc ještě soutěžily masové politické strany, jejichž členové platili členské příspěvky, začali politici hledat nové zdroje pro své zvolení. Sponzorování bylo tím nejhorším z nich. I kdyby sponzor si přímo neřekl o konkrétní službu, tak sponzorovaný se k dárci vždycky bude chovat lépe než k ostatním. Jakmile byla zrušena maximální částka sponzoringu, tak už celý systém nebyl ani náznakem demokracií, ale zjevnou rvačkou oligarchů. Pokud není ani stanovena nejvyšší částka na předvolební agitaci, dochází k tak obrovské manipulaci voličů, že i volby, coby poslední institut tak zvané liberální demokracie ztrácí svůj smysl. A umožnění sponzoringu korporacím už je jednoznačně prvkem nadvlády nadnárodních subjektů nad globálním politickým prostorem.

Řešením je absolutní zrušení sponzorování jakékoliv činnosti v politice a povinnost jeho nelegální provozování pak tvrdě postihovat, dokonce silněji než daňové úniky. Dále pak je nanejvýš potřebné zrušit veškeré angažování občanských spolků, nadací, či neziskových organizací v politickém sektoru veřejného prostoru. Pokud se občané chtějí politicky angažovat, tak ať si založí politickou stranu, proto jsou přece deklarovány Ústavou. Nedovolit, aby se v politice angažovala jakási hnutí, připomínající spíše mafie typu milion chvilek pro vyřádění se, či posilování svého ega.

Nejhorším problémem existence sponzoringu je, že má v sobě zárodek vydírání, nejhnusnějšího z trestných činů slabého násilí. Při jmenovitém dárcovství a při absenci veřejné kontroly sponzorování k němu dochází prakticky vždycky.

Za specifický druh sponzoringu v politice považuji nepřiměřeně obrovské platy politiků. Stačí aby politik byl jedno funkční období poslancem EP a je zajištěn na celý život. Při mandátu po dvě období má dokonce abnormálně vysokou penzi, takže může zajistit i své potomky. Jen málokterý z nich by měl tak vysoký příjem ve svém zaměstnání, což je dostatečný motiv k tomu, aby hlasoval tak, jak si přejí mocní, a ne podle svého svědomí, jak naivně deklaruje ústava. V této souvislosti si dovoluji připomenout, že podle liberálního dogmatu jsou prý politici zaměstnanci občanů. Buďto jde o věroučnou lež, nebo přímou dezinformaci. Politici by totiž byli raritní kastou zaměstnanců, protože si nejen sami určují svůj plat, ale dokonce ho před svým zaměstnavatelem mohou utajit. Opět je toho příkladem EP.

Lobbing.

Problém lobbování je mnohem složitější. Je prakticky nemožné, aby se politici nescházeli s podnikateli, jinými veřejnými činiteli, odborníky a nesbírali od nich informace. Ovšem naprosto něco jiného je zřízení lobbistických institucí přímo registrovaných u zákonodárných orgánů, nadtož takových, kterým je dovoleno lobovat pouze při poskytnutí daru politické straně.

Současná praxe lobbování jako metoda vlivu na rozhodování politiků je skoro vždycky „dezinformací“, čti, zdůrazňováním kladů a zamlčováním negativ. Propagací výhod a neuvádění rizik a tak dál. Nejhorším jeho problémem ovšem je, že jde vesměs o vtáhnutí politiků do konkurenčního boje hospodářské soutěže, v němž se mimo jiné musí dodržovat pravidla podnikového tajemství. Je paradoxem, aby se veřejný činitel, jakým každý politik je, angažoval v utajované oblasti lidské činnosti. Politici by neměli mít oprávnění rozhodovat v podnikatelské sféře, mohli by s určitými výhradami rozhodovat pouze o obchodních společnostech veřejného vlastnictví. Nedocházelo by pak k takovým výstřelkům, jaké představuje exhibování „Xeny“ Černochové, nadtož trestným činům von der Leyen. Fakt, že tato „císařovna čtvrté říše beznárodnosti“ mohla bez výběrového řízení uzavřít utajovanou smlouvu za desítky miliard, není nějakou obvyklou diktaturou byrokrata, leč už příliš zřetelným projevem vědomí nepostihnutelnosti příslušníka nově se rodícího evropského panstva, ba dokonce reálné vrchnosti vznikajícího nadstátu.

Už samotná existence sponzoringu a lobbingu je pro mě důkazem, že politický systém je zkonstruován tak, aby privilegoval bohaté a bohatší, zatím co ti nejbohatší jsou skutečnou mocí ve státě a politická moc je jenom obsluhou jejich zájmů, či dokonce vykonavatelem jejich rozkazů.

Dotace.

Každá dotační politika je špatná, a ještě horší. Stupeň její zlo řádnosti odvisí pouze od toho, kolik dává možností k libovůli úředníka jmenovaného čili byrokrata, nebo voleného, tedy politika. Dotace je semeništěm korupcí, každá, naprosto bez výjimky. I ona je příliš často nástrojem vydírání, a to hned dvojího druhu. Dostaneš dotaci když… a nebo nedostaneš dotaci pokud… Dotace je nejjistějším zdrojem korupce tehdy, když dotující nemá dostatek prostředků pro všechny, kdo na ni mají nárok. Velká část dotací je korupcí už svým vznikem, a to tehdy, když je vypisuje tatáž instituce, která je pak poskytuje.

Největším zlořádem dotační politiky jsou tak nejasná pravidla, že jejich výklad provádí jedinec, s kompetencí dotaci přidělit. Platí totiž zásada každého odpovědného řízení, že při nejasnosti pravidel rozhoduje o realizaci jakéhokoliv rozhodnutí předem ustanovený orgán a ne jedinec.

Každá dotace je přerozdělováním finančních prostředků. Jsem toho názoru, že by k ní nemuselo vůbec docházet, kdyby politická moc byla skutečně nejvyšší mocí ve státě. Dokázala by časem vypracovat takovou daňovou politiku, která by, samozřejmě až na výjimky, odbourala veškerou dotační politiku. A prostředky pro různé příspěvkové organizace a jim podobné by se staly pevnou součástí rozpočtu. A jak jsem uvedl již u sponzoringu všechny spolky ať si žijí ze svých členských příspěvků, alespoň budou existovat jen takové, které občané a vůbec obyvatelé potřebují, a ne aby sloužily jako pátá kolona vládcům, či jejich politickým lokajům.

Že je přerozdělování největším možným podvodem v jakémkoliv společenství nám přímo učebnicově předvedla v poslední době EU, konkrétně její Komise. Je pro mě naprosto nepochopitelné, že zemím jako je Polsko, či Maďarsko mohl nevolený orgán pozastavit, nebo dokonce vyhrožovat definitivním nevyplacením rozpočtované částky z vyrovnávacích či jiných fondů. Není zapotřebí žádné znalosti tisíců pravidel, která si politici EU vymysleli, aby bylo jasné, že jde o důkaz demokratického deficitu v EU, příklad hrubého vydírání, důkaz nadvlády, a pro mě příklad zneužití dotací jako sankce. A to je už antagonistickým vztahem čili nesmiřitelným postojem centra k jednotlivému státu. Pokud v EU není zřízen nezávislý rozhodovací orgán mezi centrem a jeho členskými státy, tak taková instituce nemá v mých očích ani právo na existenci. A její činnost je nutné v této sféře ihned pozastavit, dokud ve věci nenastolí všeobecně platná pravidla správy a řízení.

Závěrem tvrdím.

Tento text není systematickou analýzou korupce. Nebyl tak ani zamýšlen. Dovoluje si tvrdit, že korupce je společnostním jevem vyskytujícím se pouze a jen v politické sféře veřejného prostoru. Takže jen politici svou činností vytváří větší, či menší riziko korupce kupříkladu tím, že konstruují instituty, jež jsou v tom směru rizikové.

Vybral jsem tři takové instituty společenství se zavedeným politicko-ekonomickým systémem liberální demokracie, jaký je v současnosti u nás. Na nich pak ukazuji, že první dva je možné úplně zrušit, aniž se politikům zhorší podmínky pro správu a řízení. Třetí institut lze rovněž zrušit, ale ve výjimečné situaci jej lze realizovat za vytvoření pravidel přísné veřejné kontroly, omezení rozhodovací kompetence jedinců, zavedení odvolávací možnosti proti rozhodnutí a zajištění nezávislého rozhodčího orgánu k řešení sporů

Jsem přesvědčen, že politici, kteří se nedokáží vypořádat s jmenovanými třemi instituty, jen bohapustě s plna hrdla lžou o boji s korupcí. Podle mého přesvědčení jsou všechny tři instituty logickou součástí vývoje liberální demokracie, a pokud se ukáže, že je nelze odstranit, je zapotřebí zásadně reformovat liberální demokracii, až eventuálně po odstranění jí samotné.

Stanislav A. Hošek