Nejprve zabrousíme trochu do ne tak dávné minulosti. Pamětníci dob před listopadem 1989 si ještě vzpomínají, že dnešní Lidový dům v pražské Hybernské ulici nesl tehdy na svém průčelí název Muzeum V. I. Lenina, doprovázený plastikami z dějin tzv. dělnického revolučního hnutí. Byla mezi nimi i i Leninova busta a pamětní deska připomínající jeho pražskou návštěvu v roce 1912. Právě kvůli ní byl někdejší Palác Losyů z Losinthalu po roce 1948 na Muzeum Vladimíra Iljiče Lenina vlastně přebudován. Ilegální VI. sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (RSDDS) proběhl v tomto domě ve dnech 18. až 30. ledna 1912 (někdy se mu proto přezdívá pražská konference). Sjezdu se zúčastnilo 18 delegátů, což byli až na dva všechno reprezentanti frakce bolševiků, vedené Vladimírem Iljičem Leninem. Hostitelem všech byla Československá sociálně demokratická strana dělnická.
Je mimochodem zajímavé, že „bolševiků“ (těch, co je více) bylo v ruské sociální demokracii výrazně méně. V Praze se ale sešli právě radikální levičáci na čele s Leninem, a protože jich bylo na onom „sjezdu“ naprostá většina, začali si říkat „bolševici“. Pak už historii známe. Německo poslalo Lenina vlakem do Ruska během I. světové války a Lenin se Německu odměnil svržením cara a podepsáním míru. Brestlitevský mír z roku 1918 znamenal pro sovětské Rusko vzdání se Pobaltí a velké části dnešní Ukrajiny a umožnil Německu přesunout své jednotky na západní frontu. Nakonec ale Německo kapitulovalo i na západě.
Praha se tak již jednou zapsala významně do ruských dějin. Setkání opozičních ruských politiků v červenci v Praze, kteří současného prezidenta Vladimira Putina označují jako novodobého cara a Rusko jako největší koloniální území na světě, bylo u nás široce komentováno. Opět se na něm sešlo podobně jako v případě ruských bolševiků v roce 1912 několik málo osob a mimo jiné představili i svůj plán o rozdělení Ruska na asi dvacet států. Budoucí „státy“ mají dokonce navrženy své vlajky, a tak zvané „Spojené státy sibiřské“ mají kopii vlajky USA se zelenými a bílými pruhy. Naši „experti“ rozpad Ruska vůbec nevylučují a pokud Ukrajina vyhraje válku s Ruskem, Rusko se téměř automaticky rozpadne. Zajímavé bylo to, že opoziční politici původně měli za samostatnou republiku i Krym, nyní však toto území označují jako „dočasně okupované“ a počítají s jeho návratem Ukrajině.
K výše uvedenému mám dvě zásadní poznámky. První se týká současného konfliktu na Ukrajině a druhá faktu, že je Rusko jadernou velmocí s počtem jaderných zbraní na úrovni USA.
- Válka na Ukrajině – Rusko dnes okupuje asi 20 % ukrajinského území včetně Krymu. Ukrajina spoléhá na „zázračné“ zbraně, které pomohou její armádě dobýt okupovaná území zpátky včetně Krymu. Právě teď se řeší, zda exploze munice na Krymu byla způsobena ukrajinským útokem nebo vznikla „náhodou“. V Rusku se o útoku rozepsal pouze Komersant, oficiální ruská místa o explozích hovoří jako o neštěstí. Ukrajina již údajně má rakety schopné doletět i 300 kilometrů a může tak zasahovat cíle na ruském území až téměř k Moskvě. Rusko se k otázce Krymu vyjádřilo tak, že pokud by se Ukrajina pokusila Krym napadnout, nastane „soudný den“. To prohlásil Dmitrij Medvěděv, který vládl v Rusku v době prezidenství Baracka Obamy v USA a podepsal s ním odzbrojovací dohody opět v Praze. Rusko tak opět vyhrožuje použitím jaderných zbraní a je vlastně velmi zajímavé, že se USA tváří, jako by Rusko žádné jaderné zbraně nemělo. Současné ukrajinské vedení odmítá s Ruskem jednat a tvrdí, že s americkými zbraněmi ruskou armádu porazí. Obávám se, že to tak není a nebude. Rusko má na své straně stále výraznou převahu klasické techniky a Ukrajině chybí to, čemu se ve vojenské hantýrce říká „živá síla“. Válka na Ukrajině tak neskončí podle ukrajinský plánů „do konce roku“ obsazením v současnosti Ruskem okupovaných území Ukrajiny. Čím déle se válka potáhne, tím více budou západní politici pod jejím vlivem a tlakem, v řadě zemí postupně proběhnou volby (první velké volby jsou v USA v listopadu) a velmi závažný pro další vývoj evropské politiky může být výsledek parlamentních voleb v Itálii v září. Na ukrajinské vítězství nesázím, spíše na jakýsi status quo na současné linii dotyku ruské a ukrajinské armády.
- Jaderné zbraně Ruska – autoři rozporcování Ruska na dvacet států problém jaderných zbraní pod velením ruské vlády a prezidenta ignorují podobně jako většina diskutérů pod články o ukrajinské válce. NATO by podle nich mělo na Rusko zaútočit a zahnat ruskou armádu někam k Tichému oceánu. Přitom ruské jaderné zbraně jsou důležitým momentem ve světové velmocenské strategii. Rusko by se jich snad po rozpadu na dvacet států zbavilo? Nebo by každá z republik dostala jednu či deset „bombiček“? A v Radě bezpečnosti by se státy vzniklé z Ruska střídaly podle abecedy? Jen tyto mé poznámky jasně svědčí o tom, že autoři scénářů rozpadu Ruska jeho „dekolonizací“ (což mi připadá rovnocenné ruské politice „denacifikace“ Ukrajiny) vůbec netuší, jaké dopady by to mělo na světovou politiku. Velmi by se zaradovala zejména Čína, jejíž expanze na sever formou ekonomické i vojenské síly by mohla naprosto v klidu začít. Právě existence Ruska jako jaderné velmoci je hlavní překážkou parcelace Ruska na „svobodné“ republiky ala Spojené státy sibiřské.
Již jednou se setkání několika Rusů v Praze stalo mezníkem pro vývoj Ruska. Psal se rok 1912. Setkání opozičníků ruského prezidenta v Praze roku 2022 by v případě realizace jejich představ mohlo mít pro svět ještě daleko horší dopady než přeměna Ruska v Sovětský svaz. Na rozdíl od „expertů“ se nedomnívám, že by rozpad Ruska na dvacet států byl pro svět přínosem a otázka jaderných zbraní ve vlastnictví Ruska by se mohla stát rozbuškou dalších konfliktů a válek o ovládnutí současného ruského prostoru a tím i jaderných zbraní. Ostatně, podle některých politologů se mají či měly rozpadnout i Spojené státy. Nechme proto fantasmagorie na pokoji a buďme realisty. Svět je totiž dost nebezpečné místo i bez těchto iluzorních představ.
Komentáře