Jeden newyorkský taxikář napsal na svém Facebooku:

Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly.

Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky.

V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.

„Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě.

Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě.

Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi děkovala za laskavost. „To přece nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.

„To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.

„To ale není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.

„Ach ano, já vím“, řekla. „Já nespěchám. Jsem na cestě do hospice“.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Už nemám žádnou rodinu“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi nezůstává moc času“.

Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.

„Jakou cestou byste chtěla jet?“, zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.

Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla: „Jsem již unavená, asi pojedeme“.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už seděla na kolečkovém křesle.

„Kolik vám dlužím“, ptala se a vytáhla kabelku.

„Nic“, řekl jsem.

„Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.

„Mám i jiné pasažéry“, odpověděl jsem.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala.

„Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

(Zdroj: ProNáladu.cz)