JE NĚCO SHNILÉHO V ZÁPADNÍ „CIVILIZACI“

Hniloba je v samotných základech.

Asi není sporné tvrzení, že duchovní zdroj Západu leží v křesťanství. Ovšem málokdo je ochoten připustit, že zdrojem křesťanství nebyl pouze judaismus, ale též kupříkladu zoroastrismus, ba dokonce buddhismus, i když pouze v omezené míře. Z učení Siddhártha Gautamy se do Ježíšovy věrouky dostala kupříkladu teze „rozdejte svůj majetek a následujte mě“. Což samozřejmě nemohou udělat všichni lidé, protože by lidstvo okamžitě vymřelo. Z čehož logicky plyne, že se vytváří jakási kasta hlasatelů „božího slova“ alias pravdy. Podle mě hned dvě hniloby ve vínku Západní kultury. Přesvědčení o existenci jediné pravdy a vznik kasty jejích hlasatelů, kteří jsou ve skutečnosti parazity na tělese pracovitých lidí.

Ze Zarathuštry všechna abrahámovská učení převzala dualitu absolutního Dobra a absolutního Zla, které jsou v antagonistickém vztahu. K jediné pravdě a kastě jejích nositelů se přidala hniloba extremismu a nesmiřitelnosti. Myslet v extrémních polohách je prazákladem veškerého nepřátelství mezi lidmi. Vznik nesmiřitelných vztahů mezi lidmi zase dal základ většině válečných zločinů až po genocidu.

V každém monoteismu je zárodek netolerantnosti. Pokud se navíc spojí s hypotézou „co Bůh činí, dobře činí“, musí vždycky nastat problém. Zvláště pro takový monoteismus, který hlásá jednoho Boha hned ve třech podobách, což je pro některé, stejně tak málo tolerantní monoteistické konfese nepřijatelné. Křesťanství, především to nejrozšířenější reprezentované římskokatolickou církví při tom je indoktrinováno judaismem natolik, že je fakticky pouhou jeho odrůdou. Při tom křesťanství vzniklo jako reformace judaismu, jejímž výrazem jsou knihy Nové smlouvy. Stará smlouva se podle mě neměla stát součástí křesťanské věrouky. Její Bůh je totiž krutý, nenávistný, ba až žárlivě nesnášenlivý, což všechno křesťanství zamítá. Skutečnost, že součástí křesťanského náboženství je i Stará smlouva navíc „celosvětově“ podtrhuje exkluzivní postavení Židů, coby Bohem vyvoleného národa. To není dobrý civilizační vklad. Nakonec ještě jedna poznámka. Nevím, proč v češtině se užívá terminologie Nový a Starý zákon, když šlo opravdu jen o smlouvy Boha s jím vybraným etnikem.

Prokletí Západu.

Západ samotný přispěl sám ke svému vývoji dalšími negativy. Z přirozené potřeby zajistit si svou existenci vytvořil nejen institut vlastnění, ale svou aktivností i hromadění majetku, bohatství až kapitálu nad všechny meze. Přidal tak do dědictví světové civilizaci nenasytnost a chamtivost. Během času vlastnění, působením už zmíněného extrémismu, dotáhl do krajní, ba absolutní formy. Západ se díky tomu stal vlastníkem celé planety. A tak planetu najednou postihla válka zvaná první světová. Což samozřejmě neznamenalo, že lidé celého světa bojovali. To jenom příslušníci Západu mezi sebou válčili o nové rozdělení vlastnění jednotlivých teritorií na Zeměkouli. Vrcholem zhoubnosti v tomto směru je povýšení vlastnění nad samotné bytí. Přivedlo, mimo jiné, lidstvo ke zrůdnému dělení na elity a ostatní, kteří jsou následně pouhými kolaterálními ztrátami při rvačkách elit o vlastnění světa.

Sklon dovést všechno do extrému je skutečným prokletím Západu.

Z dělení lidí na elity a ostatní přijal Západ jako samozřejmost existenci vládnoucích a ovládaných, až nakonec vygeneroval vládce, nadvládu a dokonce vůdce. Je-li touha po vládnutí až nadvládě psychickou vadou, až zvráceností, pak touha po vůdcovství je patologií psýchy nebezpečnou svému okolí. Takový jedinec totiž má pud sebezáchovy, hlavní to princip života, podřízený touze po vládnutí, nadvládě až absolutnímu vedení. Tyto jedince by komunita nikdy neměla připustit ke správě a řízení svých záležitostí, a naopak by některé měla až izolovat. Západ i tuto negativitu lidstva dokázal dotáhnout do extrémní absolutnosti. Zplodil dokonce globálního hegemona. Zrůdnost to všech zrůdností.

Z jediné pravdy se v pojetí Západu stává nejenom absolutní pravda, ale každý jedinec v ni musí věřit a nevěřící jsou nesmiřitelnými nepřáteli věřících. Je naprosto mimo chápání Západu, že i kdyby nakrásně existovala absolutní pravda, tak k ní vede tisíce cest a každý jedinec jako bytost s vlastní vůlí může chtít ji poznávat vlastní cestou, ba dokonce ji nevyznávat vůbec.

Z antagonistické duality dobra a zla dokázal Západ vydedukovat nesmiřitelnost mezi mnoha jinakostmi příslušníků svého druhu až do takové absurdnosti, jakou je zvrácená teorie o střetu civilizací. V jeho myšlenkových pochodech se vůbec nenajde prostor na názor, že by ony „civilizace“ mohly naopak spolupracovat, nebo alespoň vedle sebe koexistovat dokud nedorostou do moudrosti vzájemné sounáležitosti.

Ježíš, vlastně už Kristus při svém definitivním odchodu vyzval, své učedníky aby šířili jeho učení. Západ tuto aktivitu opět dotáhl do absurdního extrému. Změnil ji na šíření jediné „víry pravé“, a svou mesianistickou zakomplexovaností původní misionářství zvrhle změnil na nesmiřitelné povýšení víry nad veškerou lidskost. Z čehož si patologicky odvodil, že svou pravdu, či dokonce jen její části, je oprávněn až povinen vnutit všemu lidstvu třeba i „ohněm a mečem“.

Západ do lidské civilizace přinesl další nešvar, když náboženskou víru povýšil na státní ideologii. Netolerance, nesmiřitelnost a extrémismus jediné pravdy se zásluhou Západu tak staly dokonce konstitučním prvkem dosud nejvyššího stupně organizovaní lidské komunity. Z ideje jednoho boha vykonstruoval kult vládců coby zástupců boha na Zemi a z družiny boží pak odvodil existenci jakýchsi pofiderních elit, a nadvládu ducha nad tělem zdiskreditoval na nadvládu vůdce a elity nad vším lidem.

Nic na té situaci nezměnilo ani odvrácení se Zápasu od náboženské víry. Ba spíše naopak, Západ sám sebe postavil na piedestal samotného Boha a atributy své vlastní existence prohlásil za hodnoty, které povýšil na nový mýtus. Demokracie, svoboda, a lidská práva se staly novým trojjediným bohem Západu. Jejich až násilné vnucování veškerenstvu pak tou nejvyšší povinností až smyslem samotjné existence Západu.

Nejmladším prokletím Západu je povýšení osobního zájmu nad i ty nejnutnější potřeby celého společenství. Absolutizace liberálních myšlenek tak v samotném základě popřela nejen veškeré tradice a lidské zkušenosti, ale zbavila se vědomí základní zákonitosti vzniku člověka. Tak slaboučký tvor, jakým byl člověk by nikdy nebyl schopen osídlit planetu, pokud by jedinci nevytvářeli větší a větší, až nynější velké komunity. A měl by si proto Západ připustit, že vlastně by podle liberální věroučné dogmatiky nikdy nevznikl člověk, a v posledku ani Západ sám. Takže společnost je všechno, a jedinec je tu pro ni. V žádném případě naopak.

Nejobecnější závěr.

Je základním zákonem tohoto vesmíru a jeho evoluce, že všechno v něm vzniká, a již od svého počátku spěje k zániku. Západ má a dokonce zná svůj počátek, takže není vůbec otázkou zda zanikne. Otázkami pouze je kdy a jak. A na ty dvě otázky si může odpovědět pouze tehdy, když provede svou sebereflexi. Podle mě by ho měla přivést k překonání hnilob v procesu svého vznikání a prokletí ve svém vzestupném vývoji. A nakonec ono zásadní „liberální“ rozhodnutí, zda chce žít s ostatním lidstvem, nebo opět povýší svůj zájem nad základní zájem každého člověka, ba živoucího tvora, a tím i všeho lidského.

Stanislav A. Hošek