Ale popořadě:
V červnu roku 1969 propukly na Manhattanu "Stonewall Riots", masívní nepokoje a demonstrace. Létaly při nich lahve i kamení. Rabovalo se, jak tak bývá v USA dobrým zvykem. Příčinou byl drsný zásah policie v gay baru Stonewall Inn na Manhattanu, mimochodem spravovaném mafií.
Bylo to období tvrdého mccarthismu, boje proti ruské hrozbě pod pláštíkem "Výboru pro neamerickou činnost" to mimochodem odnesla i řada nevinných a mnohdy slušných lidí. Taková americká analogie komunistických procesů 50. let u nás. Připomínám namátkou třeba spisovatele R. Chandlera, otce detektiva P. Marlowa, který, ač sám protikomunista, se odmítl veřejně politicky vyjádřit s tím, že do toho nikomu nic není, alebržto žije ve svobodné zemi.
Homosexualita se ocitla také na černé listině. Důvodem byla obava, že homoseuxuál může být vydíratelný a tudíž by mohl být americe nebezpečný. Což v tehdejší prudérní společností nebylo tak daleko od pravdy. Koneckonců i dnes nejsou homosexuálové všude podporováni, byť se jejich sitace výrazně zlepšila.
Skupinka demonstrantů také vtrhla na lékařskou konferenci psychiatrů, kde přednesla své požadavky. Ještě do 60. letech neexistoval mezi psychiatry sjednocený názor na duševní choroby. Díagnozy se poněkud překrývaly. Stejná choroba bylu nazývána tu depresí, tam zase neurózou či úzkostí. Jeden z lékařů, psychiatr Robert Spitzer, je pozorně vyslechl. A v roce 1973 prosadil na půdě Americké psychiatrické asociace vyškrtnutí homosexuality jako duševní choroby z mezinárodní klasifikace chorob.
Jeho hlavním argumentem bylo kriterium dle kterého musí duševní porucha způsobovat pacientům utrpení. Homosexuálové žádné utrpení necítili. A je také celkem pochopitelné, že nechtěli být nazýváni "nemocnými". A z lidského hlediska je celkem pochopitelné-kdo by si přál být nazýván nemocným? Nebo dokonce být léčen? ...když se cítí v pořádku a spokojeně..
Stojí za zmínku, že o vyškrtnutí homosexuality se hlasovalo. 5 854 psychiatrů bylo pro, 3 810 proti. Tj 60% pro, 40% proti.
Ve skutečnosti nešlo o "vyškrtnnutí" homosexuality-ale přesněji o její nahrazení pojmem (či spíše novou kategorií) "porucha sexuální orientace" místo původní "duševní choroby".
A teď si dovolím několik zcela subjektivních a neodborných poznámek:
- 40% lékařů bylo proti. 2 z 5. To zas není tak málo. Dokonce i dnes, v době výrazně uvolněnější, vydávají někteří lékaři publikace o léčení homosexuality (Gerard van den Aardweg: The Battle for Normality: A Guide for (Self-)Therapy of Homosexuality. 1997, Ignatius Press, vyšlo i česky). Vypadá to, že lékařské názory nebyly a nejsou plně sjednocené. A to i přes to, že se společnost značně uvolňuje. Ani nemluvě o prudérních názorech názory různých nábožensky zaměřených spolků a sdružení.
- Lékaři rozhodovali v situaci, kdy se lid bouří a demonstruje. Mohli by to někteří vnímat jako nátlak? A ještě k tomu v lékařské profesi, která si zakládá na porozumnění s pacientem? Zdá se mi, že ano. Otázka jak silně takový tlak jednotlivci vnímali.
- Co mě osobně nejvíce udivuje je samotný akt hlasování o odborné otázce. Ve vědních oborech se obvykle nehlasuje, nýbrž dokazuje-či vyvrací. Skládají se argumenty a důkazy, hodnotí se, využívá (zejména v lékařství) statistika. Ale hlasovat..??? Honí se mi hlavou, že o přírodních jevech se také nehlasuje. Ale je možné, že je toto přirovnání a mé cítění poněkud přehnané.
- Homosexualita patřila do té doby mezi duševní choroby. To ovšem nemusí znamenat, že není chorobou (pokud vůbec je chorobou) jiného rázu , než duševního? Viz třeba zmíněná porucha sexuální orientace.
A ještě několik perliček: homosexuálové necítí žádné duševní utrpení. Utrpení bylo definováno jako nutný a nezbytný předpoklad duševní poruchy.
Otevřel jsem mezinárodní klasifikaci nemocí (např. zde: https://mkn10.uzis.cz/prohlizec). A s překvapením zjistil, že mezi nemoci patří třeba těhotenství (kód O00-O99). Poruchy sexuální preference, pedofilie, fetišismus, exhibicionismus, sadomasochismus-a mnohé další. Nezdá se mi mezi nimi zásadaní rozdíl z lékařského hlediska. Všechny zmíněné poruchy mají stejný princip: osoba cítí touhu, sexuální puzení, vzrušuje jí cosi nestandardního. Tu malé děti, tam zase, že se může předvádět na veřejnosti či se týrat. Je mezi tím a homosexualitou opravdu lékařský rozdíl? Není to spíše rozdíl sociální a právní než odborný? Jedno je společností tolerované (a to teprve nyní, po mnoha letech perzekuce), jiné je společností i zákonem zakázané. Jako třeba již zmíněná pedofilie či nekrofilie.
Nějak se mi také nechce věřit, že by všichni takto postižení cítili nějaké duševní utrpení. Co když je těhotná žena spokojená a šťastná? Co když je pedofil nebo exhibicionista spokojený a šťastný? Co když to, co činí, činí rád a s potěšením? V tomto konkrétním případě bude jeho potěšení zakaleno pouze tím, že činí trestnou činnost. Na rozdíl třeba od fetišisty nebo sadomasochisty...
Vůbec celá klasifikace připomíná spíše seznam parametrů diagnoz než seznam nemocí. Je vcelku logické, že lékař při vyšetření zjišťuje celou řadu údajů-jako věk, pohlaví, hmotnost... Ano, v klasifikaci pod kódem U59 je i obezita. A pod kódem Z najdete i takové "choroby" jako je vyšetření před přijetím do zaměstnání, přijetím do vězení, vyšetření pro řidičské oprávnění nebo vyšetření pro letní tábor. Nenašel jsem vyšetření pro zbývající roční období (proč?? proč zrovna "letní"??)... Duše datového analytika se rmoutí nad takovou nekonzistentností.
Proč ne i sexuální orientace? Jako technokrata by mne vůbec nepřekvapilo, kdyby v takovém seznamu figurovala homosexuallita hned vedle heterosexuality. A to z pohledu systematičnosti a datové čistoty.
Prosím, nekamenujte mne. Toto není filipika proti homosexuálům. Ani boj za uznání homosexuality jak choroby. Ale boj proti nedůslednosti nebo nesystematičnosti lékařů. A jejich klasifikace chorob. A mediální zkratce zneužívané novináři. Chápu to tak, že se tohoto tématu jedna sociální skupina chopila aby to využila jako pádného argumentu. Zatímco jiná sociální skupina (těhotné ženy a děti jedoucí na letní tábor) to nechala plavat.
