EXISTUJE KOLEKTIVNÍ ZÁPAD?

Napřed trochu teorie. Všechny země dosud chápané jako Západ vyznávají ideologii, kterou si pojmenovaly liberalismem, nebo dokonce po rozpadu SSSR poněkud nepřesně neoliberalismus. Či také neokonzervatismus (hanlivě neokoni), a navíc s demagogickou vírou v nutnost urychlování přirozeného sjednocování lidstva, tedy v jakýsi globalismus. Ze samého dogmatu liberální věrouky jsou, a dokonce musí být, subjekty tvořící Západ, antikoletivní. Liberalismus je nejen protikladem kolektivity, ale navíc vědomým odpůrcem snah o její jádro, o rovnost. Liberté za všech okolností, egalité nikdy.

V liberální ideologii platí za nejvyšší hodnotu svoboda, ale také individualismus, soutěžení, a především nadřazování zájmů jednotlivce nad prospěšnost celku. Takové společenství individuí je schopné, ba dokonce ochotné společného chování, až spolupráce teprve a jenom tehdy, když se naprostá většina cítí v existenčním ohrožení. Proto každý, kdo chce v liberálním společenství vyvolat společnou aktivitu, musí o nějakém společném nebezpečí celou komunitu přesvědčovat, anebo takové nasimulovat.

A nyní zpět k základnímu tématu. Tvrdím, že v současném reálném mezinárodním pohybu nejenže není Západ kolektivní, ale už ani neexistuje cosi jako jednotný Západ čili Západ všeobecně. Od rozpadu SSSR se totiž reálně začaly rýsovat jeho dvě nadstátní sféry. Anglosaská a kontinentálně Evropská. Anglosaská s reálným hegemonem nejen Západu, ale ještě pořád i většiny světa. Kontinentálně Evropská představovaná dnes Evropskou Unií poté, co z ní vystoupila Velká Británie coby spojovník západu Evropy s hegemonem.

Právě odchod Velké Británie demonstroval zásadní krok k uvedenému rozdělení Západu. Jsou při tom náznaky, že se o Brexit zasloužily vlivové síly USA. Stejně pak existují důkazy, že to byli vládci USA, kdo po rozpadu SSSR nutil EU doslova k divokému rozšiřování. Odchod Britů a příliv zemí z Východu podstatně totiž snížil konkurenceschopnost EU vůči USA.

Silným pojítkem Západu je ještě pořád NATO, ovšem od konfliktu na Ukrajině je stále zřejmější, že právě uvedená vojenská spona umožňuje hegemonovi chování ne nepodobné kolonialistickému vztahu vůči Evropě, který se každým dalším krokem Deep State USA zesiluje. Zatím. Měl asi plnou pravdu nebožtík Kissinger o důsledcích nepřátelství a přátelství k USA.

Dalším spojovatelem je fakticky dolar, především petrodolar, jelikož euro je pouze jeho ekvivalentem. I když fakt, že EU má svou vlastní měnu rovněž může usnadnit možnost rozluky současných dvou sfér Západu. Po celou dobu studené války byl navíc pevným pojítkem Západu antikomunismus a z něho plynoucí specifický vztah k SSSR. Atavismy onoho vztahu v jednotlivých zemích Evropy přežívají nyní v různé intenzitě ke dvěma postsocialistickým zemím, Rusku a Číně.

Anglosaská sféra (AS) je ve všech směrech mnohem silnější než kontinentální Evropa, která je stále víc a víc doslova vysávána hegemonem. USA, Spojené království Velké Británie a Irska, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, a ještě k tomu Američany skoro osmdesát let okupované Japonsko a Korejská republika, to je kolos, se kterým se fakticky celá Evropa nemůže srovnávat a samotná EU už vůbec ne. Navíc je AS ve všech ohledech soběstačná, zatím co o Evropě to nelze říct ani náhodou. Trend národohospodářského vývoje při tom viditelně rozevírá nůžky ve prospěch AS. O budoucím vývoji těchto dvou sfér Západu asi nikdo soudný nepochybuje. Evropa by jej možná mohla zvrátit, když by obnovila vztahy s Ruskem minimálně na úroveň před rokem 2014 a navíc se zásadně připojila k Čínskému pásu a stezce. O čemže si ale mohou v tom směru aktivní Evropané dovolovat pouze snít.

Základním geopolitickým rysem AS je, že se rozkládá skoro na všech kontinentech, a navíc si euroasijský super kontinent hlídá ze svých dvou nepotopitelných letadlových lodí, Japonska a Británie. Takže se mu oprávněně někdy říká Anglosaský svět.

Státy vyznávající liberalismus jsou jako spojenec ze samotného ideologického principu nespolehlivé. Povyšují totiž své zájmy nad spojenectví. Proto také Deep USA už dávno založil NATO. USA problematiku společné akce řešila vesměs tím, že „spojence“ svázala tak, aby jakýkoliv odchod z jejich nadvlády byl pro něj prakticky likvidační. Tato výhoda se ale začíná reálně drolit, takže zbývá mnohdy právě jen to NATO, jímž USA ovládá své komplice.

Západ není jenom rozdělen na AS a EU, ale v AS bují skryté a dávné nepřátelství mezi matkou a dcerou, mezi Británií a Amerikou. Británie, kdysi velká nezapomněla, že USA ji degradovala z impéria všech kontinentů na nicotného geopolitického hráče. Finanční kolos The City of London se pomocí Secret Intelligence Service, lidově MI6 sec může, snaží zaplétat USA do všemožných vojenských konfliktů, aby ji vyčerpával, a především v očích světové veřejnosti doslova satanizoval. Já proto tvrdím že tím současným celoplanetárním zlem je právě jmenovaná instituce v Británii. Britové zásadním způsobem rozdmýchali konflikt na Ukrajině, nyní se jim povedlo zapálit mnohem nebezpečnější konflikt v Západní Asii, čímž neustále brání vůdcům USA soustředit se na svou dominanci v Indopacifiku, který byl kdysi právě doménou Britů.

Vůdci AS by navíc neměli moc spoléhat na „spojenectví“ Japonska a Korejské republiky, jejichž historie je příliš spjatá s východní Asií. Nehledě na to, že dlouholetá okupace v těch zemích ještě nedokázala v lidech vypěstovat „Stockholmský syndrom“. Rovněž tak bych moc nespoléhal ani na Austrálii a Nový Zéland, země bývalých Brity zavržených.

O té kontinentální Evropě.

Jeho nejlepší charakteristiku vyjadřuje slogan „pytel blech“. Pro Čínu je Evropa tím rozeklaným poloostrovem na západě „jejich“ světa. Západní Evropa pak pro Orient byla a je územím vhodné ke kolonizaci. Onen geografický tvar měl asi na vývoj Evropy zásadní vliv. Průběhem minulých časů krystalizovala Západní Evropa, východní Evropa, ale též jižní a severní. A především střední, která za Habsburské dynastie měla vysoce reálnou množnost pokusit se Evropu sjednocovat. Jiné tendence „velké Evropy“ v celých jejích dějinách nového věku nevidím. Napoleona a Hitlera už vůbec ne.

Troufám si tvrdit, že za západní Evropu lze jednoznačně považovat pouze země s pobřežím Atlantického oceánu. Snad kromě Norska, které současný Západ integruje spíše z pragmatických důvodů, čti, pro jeho zásoby uhlovodíků. Charakteristickým rysem všech zmíněných regionů je jejich minulost vyjádřená slovem kolonialismus. V druhé půli minulého tisíciletí prostřednictvím zaoceánských „objevů“ Západní Evropa anektovala a ke svému území připojovala každou část „objevené“ pevniny na této planetě, až se jim podařilo dosáhnout stavu, že veškerá pevnina někomu patřila. Dovoluji si tvrdit, že jen a jenom tyto země jsou jediným Západem v historickém slova smyslu. Konec konců jsou to i ony, kdo „porodil“ USA.

Jih Evropy, který je nejvíc prozápadní má, ať chce či nechce historicky značné vazby na Orient, takže pro budoucí utváření „nového světa“ není příliš pevným spojencem současného hegemona. Sever Evropy má zase své zkušenosti s Ruskem, takže se nerad upíná k nějaké super mocnosti.

Východní Evropa nebyla, není, a ať se snaží sebevíc, nikdy nebude Západem. Ani ta část inklinující k vytvoření „mezimoří“ čili spjatá s ambicemi Polska na regionální mocnost. Západní Evropou byla totiž vždy považována za periferii poskytující laciné pracovní sily, a využívána jako zdroj zisku. Jednak exploatací jeho surovin, dovozem zemědělských produktů a produkcí výrobků s malou přidanou hodnotou. Reálná tvář vztahu západu a východu se v plné nahotě odhalila po rozpadu sovětského bloku. Restituce, divoká privatizace a chamtivé investorství byly ve skutečnosti ekonomickou okupací východu západem, která dodnes zajišťuje rozevírání sociálních nůžek ve prospěch ekonomického okupanta. Jakési vyrovnávací fondy v rámci EU jsou jenom kosmetickou úpravou, která nic nezmění na tom, že východ zůstal periferií, která je západem vysávána. Jen každoroční odliv dividend z východu na západ jako výsledek zmíněného chamtivého investorství je toho učebnicovým dokladem. Východní Evropa sloužila, slouží, a pokud se nedokáže emancipovat ze závislosti k Západu, pak bude neustále pouze zvyšovat blahobyt Západu na úkor vlastích obyvatel,

Střední Evropa čili převážně historická území Svaté říše Římské národa Německého stejně tak nebyla nikdy Západem, není a nebude, i když si někteří její politici od Vltavy na západ myslí, že ano. V prvé řadě neměla kolonie. Za druhé její dnešní jádro tvořené bývalým Pruskem, Bavorskem a Saskem je dlouhodobě vojensky, a v posledních letech i ekonomicky okupováno hegemonem Anglosasů, takže se ze samotné této podstaty nemže stát sebevědomou součástí Západu. Za třetí nelze nebrat v úvahu jejich historické vazby na carské Rusko, stejně jako vliv na vytvoření SSSR a z toho plynoucí vztahy.

Jedním z diferenčních rysů uvnitř střední i východní Evropy je navíc reálná existence vlivových sil různé intenzity rusofobie, až militantního anti ruského nacionalismu. Uvnitř EU jsou zase stejně četné i vnitřní proamerické síly zvyšující pnutí uvnitř této aliance. Unie Evropská se navíc zásadně liší od Unie Americké tím, že prvá se vytvářela poměrně organicky s nárůstem počtu obyvatel daných především migrací. Za tu dobu si jednotlivé státy po delší dobu, čti pomalu, vypracovaly k Unii dost jasné vztahy subsidiarity až suverenity. EU se naopak začala sjednocovat jako již dávno vytvořené, a se svými specifiky a vzájemnými vztahy existující, čti „hotové“ státy. A navíc se chová, jako by nyní chtěly dohnat dávno promarněný čas. Což je její zásadní problém.

Závěrečné poznámky

Dvě sféry Západu se liší i v charakteristice svého mezinárodního působení. AS, především USA se neustále ohání tvrzením, že v mezinárodních vztazích prosazuje „pořádek založený na pravidlech“. EU zase tvrdí, že její zahraniční politika je „založena na hodnotách“. Nic proti tomu, jenže ani jedna z Unií jasně nedeklaroval, ani pravidla, ani hodnoty. Což znamená, že je pro oba jediným a nejvyšším „pravidlem“ i „hodnotou“ nadvláda nad zbytkem světa a soupeření o co nejvyšší zisk z jeho vysávání bez ohledu na jeho snahy postarat sám o sebe, jak učí jedno z posvátných liberálních dogmat.

V onom pytli blech, tedy v zásadě v EU jsou navíc velmi četné roviny možného pnutí, že by si to vyžadovalo speciální text, a především velmi podrobnou analýzu. Ovšem i tak si troufám konstatovat, že kolektivní Západ neexistoval, neexistuje a nikdy existovat nemůže. V moderní době byl proto zatím pořád diktaturou mocných, až nejmocnějšího. Prospěšné spolupráce sobě rovných není schopen, dokud jej bude ovládat ideologie liberalismu. Jenže jakmile se jí vzdá, tak už to ani Západ nebude.

Blok zemí emancipujících se z dlouhodobé nadvlády Západu by pro svůj konečný úspěch měl podrobně analyzovat vztahy mezi příslušníky Západu, naučit se je narušovat, a tak drolit jeho zdánlivou, leč pouze pragmatickou spolupráci.

Stanislav A. Hošek