„DEZ-INFORMACE“ – HLAVNÍ ZBRAŇ AKTÉRŮ UDÁLOSTÍ PO 17.11.1989

Za druhé. Již delší dobu sleduji spory učenců, politiků, mediálních profesionálů i amatérů o dezinformacích, hoaxech a jiných údajných matenících ve veřejném komunikačním prostoru. Jelikož nejsem odborník na problém, ale protože jsem vyznavačem konkrétnosti, pokusil jsem se v následujícím textu zamyslet nad několika příklady z počátků současného politického systému a společenského režimu. A čtenáři ať sami posoudí, jakými metodami či informačními technologiemi byla tehdejší společnost „dez-informována“, čti, matena. A odborníci pak třeba ohodnotí, zda šlo o mystifikaci, hoax, populistickou lež, podvodnou reklamu, či nějaký jiný vědomý, ba až záměrný klam.

Za třetí chci ne pamětníkům sdělit, že veřejnost byla do událostí všech následných dějů bezprostředně probíhajících po dni 17. 11. 1989 doslova stržena „informací“ o zabití studenta Šmída při manifestační připomínce Mezinárodního dne studentstva. Brzy se provalilo, že šlo o lež. Tedy o de(z)-pravdu a ne dez-informaci.

A nyní příklad několika bojových „informací“ vlivových sil deroucích se v té přelomové době k moci.

1. Sametová revoluce

Nezajímá mě, kdo změnu politického, ekonomického a sociálního systému v Československu započatého dne 17. 11. 1989 jako první prohlásil za „sametovou revoluci“, protože to vůbec není důležité. Podstatné je, že uvedený termín se okamžitě ujal a zdárně byl rozšířen natolik, že do dnešních dnů je jeho používání oficiálním označením onoho historického jevu. Jeho reálný průběh ovšem nebyl ani sametový a v žádném případě ne revolucí.

Sametovost?

Iniciátoři a pozdější realizátoři dějinného zlomu chtěli v prvé řadě výrazem sametovostí pochválit sami sebe, že při událostech nedošlo k ozbrojeným potyčkám. Což ale v žádném případě nebylo jejich zásluhou, leč zásluhou odcházející moci. Ta fakticky svým odstoupením bez násilí, nadtož ozbrojeného, dokázala svou opravdově vysokou demokratičnost. Když pochopila že ji „lid“ nechce, tak odešla. Významný klasik demokracie dávno před tím totiž za demokratickou vládu označil právě takovou, která nemusí být svržena násilím, nadtož ozbrojeným. Od té doby přeji všem společnostem příštím, aby vždycky jejich vládci odcházeli, když ztratí důvěru občanů.

Zdůrazňuji. Fakt, že samotné převzetí moci se obešlo bez násilí, nebylo vůbec zásluhou nových mocných, ale pouze a jen zásluhou moci předešlé. Další chování nové moci pak dokázalo, že změna režimu nebyla vůbec „sametová“. Zákon o zločinnosti komunistického režimu a jeho organizací, lustrace podle soukromých záznamů jedné z těchto „zločineckých“ institucí sloužící výhradně k diskriminaci občanů, majetkové restituce a šikana tak zvaných „starých struktur nějaké sametové chování nedokazovala. Jestli se některá nastupující moc chovala opravdu sametově, tak to byli vládci ve Španělsku po odchodu Franca. Ten tam vládl skoro tak dlouho, jako v Československu KSČ, a za jeho vlády došlo k mnohem těžším zločinům a mnohem krutějším diskriminacím. Přesto se rozhodli nebahnit se v té špíně. Dokázali odolat oné odporné nemoci, jíž je nenávist, a dokonce té její nejstrašnější formě, kolektivistické alias davové nenávisti.

Revoluce?

Obecně je revoluce opakem evoluce, re-evoluce. Tedy jakýmsi rychlým zlomem, skokem, kvalitativním přechodem. Leč v prvé řadě přechodem do něčeho nového, co tu ještě nebylo. Což definičně naplňovala změna, kterou provedli komunisté v roce 1948. Vládci, kteří od nich převzali moc koncem roku 1989 nevytvořili systém nový, nadtož dokonaleji fungující, nýbrž se vrátili k systému před rokem 1948, takže z toho úhlu pohledu šlo o kontrarevoluci. Pokud někteří učení odborníci tvrdí, že komunisté převzali vládu pučem, pak muselo jít o kontrarevoluční puč.

Nelze popřít, že nastupující příslušníci nové politické moci byli podporováni, ba financováni ze zahraničí. V posledních desetiletích Západ intenzivně vnucuje světu svůj politicko-ekonomicko-společenský systém, alias vyváží demokracii do zemí, kde nikdy neexistovala. Pro takové jevy se už vžil mezi politiky, novináři, ba dokonce mezi politology název „barevná revoluce“. Což je kvalitativně nový společnostní jev v dané zemi, provedený nejen vnitřními silami, ale za výrazné pomoci ze zahraničí. Takže události v Československu po 17. listopadu 1989 lze odpovědně nazvat barevnou kontrarevolucí. Pro zastánce puče pak barevným kontrapučem.

2. Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

Pravda

Už na základní škole jsem si všiml, že tatíček prezident na své standartě onu větu o pravdě má dějově neukončenou. Později jsem teprve pochopil, že on dobře věděl, že pravda sice vítězí, ale lež obvykle zvítězí. A pak začíná další kolo, takže zápas o pravdu je nekonečný.

Nejviditelnějším šiřitelem a s vysokou pravděpodobností i autorem uvedeného ideového hesla polistopadových změn byl Václav Havel. Používání pojmu pravda v politické části veřejného prostoru ale hodnotil kupříkladu filosof Bělohradský od počátku jako kýč, poltický kýč. Bylo to od něj ovšem hodnocení příliš ohleduplné, protože filosof Havla až nekriticky oceňoval.

Za nejvýstižnější vyjádření pozice pravdy v politice, jsem zaznamenal z úst Indíry Gándhíové v její romoční řeči při udílení čestného doktorátu Univerzity Karlovy v Praze. Doslovně si už výrok nepamatuji, ale jeho smysl interpretuji naprosto jistě. Tehdejší ministerská předsedkyně Indie řekla, že i když snad existuje absolutní pravda, tak určitě k ní vede tisíce cest. Vyslovila tím v prvé řadě svou pochybnost o existenci absolutní pravdy v politice. Především ale naznačila, že na cestě hledání pravdy každý nachází pouze její části, které jsou nejen neúplné, ale vždycky pouze dočasné.

I tak každý, kdo vydává své přesvědčení za pravdu, byť neúplnou, je představitelem buďto obrovské duchovní síly, nebo naopak zbytnělého sebepřeceňování. V obou případech ale s příznakem nezdravé pýchy. Je-li takový jedinec politikem s aspiracemi na ústavního činitele, dokonce na reálného držitele politické mocí, pak je pro společenství, v němž se chce prosadit vždycky rizikem. Z dějinných zkušeností hrozí, že v příhodné situaci propadne autoritářství, až diktátorství. Proto soudím, že společnost se musí umět chránit před tím, aby ji takoví jedinci mohli vládnout. Z toho úhlu pohledu byl sám autor uvedeného hesla učebnicovým příkladem naplnění zmíněného rizika. A to nemám na mysli pouze jeho schvalování bombardování Srbska. V celé své státnické éře totiž dokazoval, jak je nebezpečné pro společnost vydávat své osobní přesvědčení za pravdu. Podle Jana Campbella je pravda navíc mnohem intimnější než přesvědčení. I proto do politiky, oblasti dominantně pragmatické, podle mě nepatří.

Láska

Je-li pravda intimnější jev než vlastní přesvědčení, je láska absolutně intimní projev, a proto z mého pohledu do politiky vůbec nepatří. Montovat do politiky lásku, vlastně jakoukoliv emoci, je ještě nebezpečnější než riziko povyšování vlastního přesvědčení na pravdu. Je to především cesta jak „lid“ proměňovat v nemyslící „dav“. Vědomé působení na city v době zápasu o moc pak považuji za jednu z největších zrůdností politického chování. Zfanatizování davu pro dosažení svých cílů je v mém způsobu myšlení nesporným dokladem diktátorství. Každé diktatury, ať je pojmenovávána jakkoliv, či nepojmenována. Takový fanatismus totiž samospádem logiky chování davu celou tu lásku s vysokou pravděpodobností změní v nenávist.

Řečeno závěrem, působit v době rebelie, revolty, revoluce, puče, dokonce jakéhokoliv velkého shromáždění lidí na jejich city, znamená vyvolávat džina nenávisti, i když třeba nechtěně. Což ale vůdčí osobnosti akce nikdy neomlouvá.

Když jsem naznačil, jak se v politice dá láska lehce zneužít k vybuzení nenávisti, zbývá mi v této kapitolce už jen napsat něco o lži. Ale o té je fakticky celý tento poněkud obsáhlejší text.

3. Návrat do Evropy.

Tento propagandistický polistopadový slogan byl od svého vzniku kritizován až napadán. Nejprimitivněji tvrzením že jsme přece nikdy neopustili teritorium Evropy. Při tom ovšem bylo zřejmé, tvůrcům i oponentům, jak byl slogan myšlen. Zřejmé jim, leč ne všem občanům stejně jisté. Část populace si naivně představovala, že se tím vyjadřuje návrat do bývalé, ideologií antagonisticky nerozdělené Evropy. Jiní zmíněné slovní spojení vnímali jako slib nových vládců, že se v dohledné době zařadíme do klubu zemí poskytujících širokou spotřebu v socialismu nedostatkového zboží. Antisocialisté tím pejorativně naznačovali, že se konečně osvobodíme od východního socialistického zapadákova. Ti nejskrytější oním heslem vyjadřovali odpor až nenávist k těm podlidem z východu. Jen zasvěcení z protagonistů věděli své.

Velmi brzy se začalo ukazovat o jaké všecko návraty ve skutečnosti jde. V prvé řadě šlo o návrat do tvrdého až darwinovsky bezohledného kapitalismu „svobodného“ trhu, který veškerou populaci země trojnásobnou devalvací koruny hned v prvním roce okradl o devadesát procent úspor. Následoval dokonce návrat až do předkapitalistického feudalismu, když bylo uzákoněno navrácení majetku šlechtě a církvím. V případě církví se dokonce vracel majetek, který jim zveřejnoprávnil císař pán.

Noví mocní nás navrátili do dob nadvlády panské vrstvy, podle nich jakési elity, a do demokracie ve formě zastupitelské parlamentní „lidovlády“. Tento politický systém od počátků své existence kdekoliv ve světě byl a je ve skutečnosti pouhou nadvládou bohatých čili plutokracií a ne demokracií.

Změna započatá listopadem 1989 je reálným návratem do dob nezaměstnanosti, bezdomovectví, exekucí, bezohledného vyhazování ze zaměstnání, chaosu působeného neviditelnou rukou trhu, stále rostoucího rozdílu mezi bohatými a zbytkem, a v konečném stavu komplexní nadvlády ziskuchtivých bank nad vším děním v zemi.

Žádný návrat do Evropy. Ve skutečnosti pouze holý návrat, tedy cesta zpět do minulosti. Do společenství, v němž vládne na kapitál změněné bohatství, které se koncentruje ve stále méně početné skupince jeho vlastníků, až se zákonitě společenský systém zvrhne na oligarchii. Následně návrat do klubka států, které po staletí byly kolonizátory, a nyní jsou ještě stále globálními predátory.

Teprve když polistopadoví vládci nezvratně upevnili svou moc, tak se někteří přiznali, že vědomě po celou dobu barevné kontrarevoluce se vyhýbali slovu kapitalismus, a všem s ním souvisejícím pojmům, protože prý měly za dob nadvlády KSČ špatný „zvuk“, že jen zmínka o nich by ohrozila jejich šanci na získání moci.

Takže čtenář ať sám posoudí, zda tehdy šlo o podvodné jednání, šíření hoaxu či čert ví co vlastně.

4. Co bylo ukradeno musí být vráceno

I v tomto případě si nejsem jistý, kdo vytvořil toto agresivní heslo, jimž byla probojovávána restituce majetku kapitalistů, feudálů a církví. Ovšem vím, kdo byl jeho zarputilým prosazovatelem. Muž s příjmením „světla“ se choval jako opravdový nositel svitu do temnot politických kabinetů a začínajících mocenských rvaček. Z osobní zkušenosti ovšem vím, že přímo učebnicově nenáviděl socialismus a systém nadvlády KSČ. Při tom byl workoholikem. Což nebyla ta nejlepší kombinace pro politika, jelikož organicky vede k fanatismu a s ním spojené demagogii.

Noví vládci od počátku obviňovali předchozí moc, že majetek kapitalistům, podnikatelům, řemeslníkům, církvím a kdo ví ještě komu, ukradli. Krádeží je ale přisvojení si cizího majetku. Jenže komunisté si jej nepřisvojili, pouze jej „odklonili“ do stavu veřejnoprávního čili tak, aby sloužil celému společenství. Vzali především kapitál menšině bohatších a přesunuli jej do takového vlastnictví, aby mohl být ku prospěch všech, tedy vlastně i ku prospěchu těch, jimž ho odňali. Tento proces zvaný „znárodnění“ navíc nezahájili v Československu komunisté, ale už první poválečná vláda. A znárodňování bylo konec konců prováděno v rámci poválečné obnovy i ve většině zemí Západu. Především železnic, bank a zbrojovek. Velkou část majetků šlechty pak „znárodnil“ už tatíček Masaryk a církví dokonce císař pán. To jsou fakta, která v revanšistické chtivosti polistoopadové doby ovšem nikoho nezajímala.

Na tomto místě navíc zdůrazňuji, že ihned po listopadu byla zbavena všeho majetku KSČ. Zdůvodňovalo se to tím, že veškerý svůj majetek získala proto a jen proto, že vládla. Vědomě se opomenulo, že členové strany platili příspěvky ve výši až deseti procent svých příjmů, takže některé majetky si vybudovali „ze svého“.

Feudálům a církvím se ale bez skrupulí vracel majetek, i když oni jej bezesporu také získali jen a jenom v době, kdy vládli „městu a světu“. A nejenom vládli, lid obecný na jejich panstvích musel zdarma robotovat. No a po listopadu jim takto získávaná panství byla vrácena. Dvojí metr? Nikoliv, důkaz revanše. Proto by se měly nazvat restituce církvím a feudálům správně revanšismem, pomstychtivým revanšismem.

Restituce byly jakousi spravedlností pouze v případě řemeslníků. Ti se jich ovšem dočkali bohužel jen výjimečně, protože jejich provozovny už dávno zanikly, nebo se k nepoznání změnily a propadly proto privatizaci. Sporné byly i restituce majitelům činžovních domů, čti, podpora nejhnusnějšího parazitismu, rentiérství.

Velkopodnikatelům nebylo po listopadu co vracet, protože jejich majetky byly zestátněny ještě před únorem 1948. Tak přešly do privatizace čili do prodeje vesměs zahraničním zájemcům, jimž konkurovaly. Ti je obvykle vydrancovali a následně zrušili.

Jestli bylo komunistické znárodňování krádeží, pak restituce i privatizace jí byly tím víc. Komunisté jako kdysi zbojníci brali nejbohatším a dávali všem. Jejich nástupci brali všem a přidělovali jenom někomu. Snad nejhnusnější na privatizaci bylo, že se do soukromého vlastnictví „odkláněly“ i výsledky akcí „zet“, tedy obchody, restaurace, sportoviště a další objekty občanské vybavenosti, které si občané postavili v neplacených brigádách.

Takže se nevracelo, co bylo ukradeno. V případě církví a šlechty se vracelo, co bylo v průběhu staletí na poddaných vydřeno, alias ukradeno jim. Jinými slovy, komunisté ukradli nakradené a noví mocnáři zlodějům vrátili, co kdysi nakradli.

Tím polistopadová moc deklarovala, že ony minulé krádeže jsou součástí nového právního řádu, tedy doslova uznáním privilegovanosti dědičných feudálních rodů. Což se dá číst i tak, že polistopadově proklamovaná demokracie byla ve skutečnosti základem budoucí nadvlády „věčné“ aristokracie.

5. Provedeme reformu ekonomiky z plánované na tržní

V roce 1989 většina občanů v aktivním věku si ještě pamatovala na rok 1968. Ti dobře znali ekonomickou reformu, kterou tehdy prosazoval Ota Šik. Což byla racionální snaha o skutečnou reformu rigidní plánovací ekonomiky socialistických států. Šik ji prosazoval již několik let před tím a v roce 1968 se proto stal i členem nejvyšších orgánů KSČ. Odborníci znali jeho knihy a naprostá většina politicky aktivních lidí alespoň některou z celé dvacítky titulů brožur na téma konkrétních prvků ekonomické reformy. A naprosto každý měl alespoň jakési povědomí o Šikem připravovaných reformách.

Této skutečnosti vypočítavě využili nastupující reformátoři polistopadové ekonomiky. Nejenže se vyhýbali pojmu kapitalismus, pojmu transformace celého národohospodářského systému, či translace hospodářství. Záměrně, vypočítavě a tím brilantně zneužili všeobecně známého pojmu reforma, aby pod jeho krytím zavedli drsný kapitalismus darwinovského stylu. Hovořili jen a jenom o reformě ekonomiky, a tak si prakticky všichni lidé představovali, že se chystá proces podobný tomu, který projektoval Šik čili zavádění jakési socialistické formy trhu. Naivně předpokládali, že po listopadu se v zemi bude vytvářet socialismus s prvky západního řízení. Pozdější výzkumy veřejného mínění vesměs potvrdily, že většina veřejnosti nepředpokládala zánik socialismu, leč jeho obrodu podobnou roku 1968 a to nejen v oblasti ekonomiky.

Velice dobře si pamatuji na pracovní jednání tripartity v první polovině roku 1990. Na něm tehdejší představitel podnikatelů Beránek otevřeně nám odborářům zdůraznil; „řekněme si pravdu, my tady budujeme kapitalismus“. Jednání předsedal Klaus a byl na něj zajímavý pohled. Vyrostl na židli nejméně o deset centimetrů, nasadil své obočí do největší výšky, jaké byl schopen, ale nakonec se vzpamatoval a přešel podnikatelovo tvrzení bez poznámky, jako by ho neslyšel. Což byl typický projev jeho způsobu jednání s oponenty, které prakticky neposlouchal. Dokonce jim to někdy posuňky i naznačoval.

Na závěr opět tři myšlenky

Před zánikem Sovětského svazu si rodící se nové polistopadové panstvo moc nevyskakovalo. Většinou se tvářili moc lidsky, sociálně a svrchovaně demokraticky, což prezentovali mimo jiné i tím že mezi lidi chodili ve „svetrech“. I když už mezi sebou nosili „motýlky“. Pamatuji si, že když došlo k pokusu o sesazení Gorbačova, tak v Praze bylo dost paniky. Zánikem SSSR ale započala postupná ztráta všech sociálních ohledů.

Za druhé. Do dnešních dnů nebyla provedena přehlídka televizních přenosů především z Letné v roce 1989, aby občané mohli porovnávat, co všechno se tehdy slibovalo z tribun a jaká byly pozdější až současná realita.

Za třetí. Pokud platí Masarykův teorém o tom, že stát se vyvíjí podle idejí, na nichž vznikl, pak se vůbec nedivím současnému stavu v naší zemi a už vůbec ne způsobu vládnutí Fialovy pětikoalice.

Stanislav A. Hošek