Bitva o Dněpr předzvěstí úplného vyhnání fašistických armád ze sovětského území (I. část)

Ničivé nálety spojenců na německá města dávala poznat samotným Němcům to, co zažívali lidé v Sovětském svazu již dva roky ve výrazně rozsáhlejší podobě. Města plná sutin, zničený průmysl i komunikace a značné oběti civilního obyvatelstva. To vše se mělo v následujících měsících opakovat se zvýšenou intenzitou až do končené porážky Třetí říše.

Špatné zprávy pro fašistické Německo a jeho spojence od počátku roku 1943 postupně přibývaly. Dovršení katastrofální porážky u Stalingradu a krach operace Citadela, která se měla u Kurska stát odvetou za neúspěch v bitvě u města nesoucího jméno sovětského vůdce, dávaly již i řadovým vojákům poznat na vlastní kůži, jak chutná pocit hnát se do předem ztraceného boje. Hitler na jaře jednal se spojenci a žádal je o přísun dalších posil na východní frontu. Jenže ti po katastrofě u Stalingradu neprojevovali žádné velké nadšení pro další vojenské plány Německa na východě. Spojenci se spíše snažili postupně vycouvat ze ztraceného boje, jelikož je čím dál více zatěžoval, a ani oní již v podstatě neměli téměř kde brát. Rumunům, Maďarům ani Italům se nechtělo pouštět do dalších válečných dobrodružství, zvláště když mimořádně negativní zkušenosti z bitvy u Stalingradu byly ještě velmi živé a naděje na obrat nepříznivé situace zůstávaly jen v oblasti teorie. Léto 1943 se stalo dalším mezníkem v bojích na východní frontě. Fašisté v opakovaných pokusech obnovit svou útočnou aktivitu neuspěli a museli urychleně na všech úsecích přecházet do obrany. Sice šlo na některých úsecích o obranu aktivní a značně urputnou, přesto Rudá armáda dle plánů pokračovala stále vpřed a využívala jak momentu překvapení, tak i vlastní taktické vyspělosti a vysoké bojové morálky. Fašistické armády na druhé straně marně hledaly vhodné protizbraně, jak v nově nasazené technice či v taktice pro další obranné boje. Narychlo zbudovaná obranná postavení nedokázala zadržet postupující rudoarmějce příliš dlouho. Lavina se valila vpřed a nebylo síly ji zadržet.

Neúspěch u Kurska vrhá stín na celé východní tažení fašistů

Dlouho a pečlivě připravovaná operace Citadela, která měla u Kurska zlikvidovat sovětské jednotky, skončila naprostým krachem a bojová morálka fašistických armád tak utrpěla další ránu. Do té doby nevídaná tanková bitva u Prochorovky přinesla sice těžké ztráty na obou stranách, ovšem fašisté na rozdíl od Rudé armády tyto ztráty nedokázali nahradit. Z neúspěšných plánů na další ofenzivu se již jednotky wehrmachtu nevzpamatovaly. Více a více německých vojáků vidělo východisko v tom, že raději padnou do sovětského zajetí. Mezi německými vojáky se šířil názor, že je lépe padnout do zajetí hned, než o něco později skončit s kulkou v hlavě. Generál Guderian po válce napsal: „Ztroskotáním operace Zitadelle jsme utrpěli rozhodnou porážku … .

Na východní frontě už nebyly klidné dny. Iniciativy se plně chopil nepřítel.“ Wehrmacht po neúspěchu u Kurska ztratil svou údernou sílu a stále více se potýkal s nedostatkem zbraní, munice a pohonných hmot. Nemluvě o vojenské technice a živé síle. Německá válečná ekonomika, která si podrobila většinu potřebných průmyslových kapacit po téměř celé Evropě, nestačila již s potřebnou rychlostí nahrazovat přibývající těžké ztráty. Neúspěšnou bitvu u Kurska okupanti velmi tvrdě zaplatili. Přišli o 30 divizí, ztratili tak půl milionu vojáků, 1500 tanků, 3000 děl a 3700 letadel. Největší ztráty postihly letecké síly a tankové vojsko. Na bojišti navíc zůstali nejzkušenější velitelé. Wehrmacht stál na východě před hrozivou budoucností.

Do zajetí vzatý příslušník 31. pěší divize H. Brandt hovořil zcela otevřeně a jeho slova vyjadřovala mínění řady příslušníků německé armády i jejich spojenců. „Většina vojáků přestala věřit ve vítězství Německa. Po Stalingradu a Africe, po zhroucení červencového útoku a při nynějším ústupu už málokdo věří v Hitlerovo vítězství. Věří v ně jenom lidé, kteří vědí, že Hitlerova porážka je jejich záhubou. Ale přijde den, kdy i oni zvednou ruce nahoru nebo si vpálí kulku do hlavy.“

Síla Rudé armády podpořená strategickým vítězstvím ve Stalingradu a u Kurska nepolevovala v aktivitě vedoucí k osvobození dalších velkých území a tato nutila často fašistické jednotky k bezhlavému ústupu či přímo útěku z obranných linií, kde plánovali zastavit či aspoň pozdržet rychle na západ postupující sovětské armády. Navíc na sovětské straně byly k dispozici dostupné a k nasazení prakticky ihned připravené zálohy, kdežto Německo a jeho spojenci museli hasit četné bojové požáry i na jiných frontách a tak přísun čerstvých posil z dosud klidnějších úseků fronty váznul, stejně jako nasazení záloh, jelikož v tomto případě již nebylo v podstatě kde brát.

Po rychlém osvobození měst Orel a Bělgorod hned v prvních srpnových dnech, byl 23. srpna osvobozen fašisty rychle vyklizený Charkov. O strategické průmyslové středisko a důležitou dopravní tepnu na Ukrajině se několikrát během války sváděly urputné boje a opakovaně přecházelo z držení sovětského do držení německého. Nyní již bylo definitivně v sovětských rukou a postup Rudé armády mohl dál směřovat k Dněpru, kde se očekával tuhý odpor okupačních vojsk.

Bezprostředně po skončení letní sovětské ofenzívy se jasně vyjevilo, jak silně zdecimované jsou německé vojenské svazy na východní frontě. Pěchotní divize disponovaly jen polovinou až třetinou oproti kompletnímu stavu. Pancéřové sbory měly podobné potíže. Jen v době od bitvy u Kurska do září ztratily na 1600 tanků. Měly tak nově k dispozici 2300 tanků, z nich ovšem mohla být ihned do bojů nasazena jen asi třetina z tohoto počtu. Sovětské armády měly v té době ve svých řadách 8400 tanků. Rovněž německé vzdušné síly ztratily svou údernou sílu a po těžkých bojích v předchozím období musely přijmout fakt, že pány na nebi se stali sovětští letci.

Navíc se Luftwaffe nedostávalo ani zkušených pilotů po ztrátách v předchozích bojích. V Hitlerově hlavním stanu ovšem i přes nepříznivou situaci panovala jako již tolikrát předtím zcela neadekvátně vůči skutečné situaci optimistická nálada. Německé velení totiž stále mylně věřilo, že Rudá armáda již vyčerpala většinu svých záloh a rychlý postup na západ není schopna udržet i v příštích měsících. Šéf vrchního velitelství branné moci polní maršál Keitel uklidňoval znepokojené Rumuny, když jim vážným tónem sdělil: „Máme přesné informace, že Sověti nemají tak silné zálohy, které by jim umožnily úspěšně proniknout hluboko do naší obrany.“ Německá východní armáda měla ve zbrani

téměř 2,6 milionu mužů. Společně s 20. armádou, jednotkami spojenců a pomocnými oddíly, to představovalo stále dost velkou sílu pro další dlouhé boje. Na druhé straně stálo na 300 divizí Rudé armády zocelených v těžkých, ale vítězných bojích.

Začíná krvavá čtyřměsíční bitva o Dněpr

Zahájení gigantické a velmi krvavé bitvy o Dněpr je nejčastěji datováno 24. srpnem 1943. Boje probíhaly na obou březích Dněpru a trvaly celé čtyři měsíce. Na každé z bojujících stran si vyžádaly přibližně milion padlých nebo raněných. 24. srpna 1943 započala Rudá armáda na úseku o šířce bezmála 1500 kilometrů velkou ofenzivu. Fronty, které se jí účastnily, byly v průběhu bitvy přejmenovány. Přesně 20. října 1943. Střední front se od tohoto dne přejmenoval na 1. běloruský front, Voroněžský front na 1. ukrajinský front, Jihozápadní front na 3. ukrajinský front, Jižní front na 4. ukrajinský front. Další sovětský front se do bojů zapojil později. Na sovětské straně bojovala také československá jednotka pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. Tato se výrazně vyznamenala při osvobozování Kyjeva. Rudá armáda měla převahu v počtu nasazených vojáků i technice. Rychlost postupu a především boje na přístupech k Dněpru a při jeho překročení si ovšem vyžádaly i na sovětské straně velké ztráty.

Již první dny po zahájení bojů ukázaly, že německé a rumunské jednotky nebudou schopny čelit obrovské síle Rudé armády a začaly překotně ustupovat. Hitler a jeho pobočníci osobně nařizovali při ústupu systematicky praktikovat taktiku spálené země. Na území opuštěném ustupujícími vojsky nemělo zůstat nic, co by mohlo posloužit postupujícím sovětským vojskům. Fašisté při ústupu ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Z ulic měst zůstávaly jen trosky, vesnice byly přímo vypalovány. Himmlerův rozkaz ze 7. září 1943 hovořil až příliš jasně a nenechával nikoho na pochybách, že vetřelci budou při ústupu postupovat s maximální bezohledností. Himmlerova výzva to říkala jednoznačně: „Při ústupu nesmí zůstat na Ukrajině ani jeden člověk, ani jeden kus hovězího dobytka, ani jeden metrický cent obilí a ani jedna kolejnice v nepoškozeném stavu, nesmí zůstat ani jeden dům, ani jeden důl, nesmí tam zůstat jediná studna, která by nebyla otrávena.

Nepřítel musí najít totálně spálenou a rozvrácenou zemi. Udělejte všechno, co je v lidských silách, ke splnění tohoto rozkazu.“ Na některých úsecích však německé jednotky ani nezapalovaly při ústupu vesnice, aby je neprozradily požáry. Ještě nedávno přitom Němci při ústupu jednali jako lupiči, hnali před sebou do zázemí obyvatelstvo i dobytek, nyní většinou volili pro přesun noc, jelikož dobře znali sílu Rudé armády. Fašisté dobře věděli, že je pro ně životně důležité při ústupových akcích nijak dlouze neotálet, hrozilo jim stálé nebezpečí a klidnější dny dávno patřily minulosti. Okupanti tak často nestačili odvážet ani zvířectvo, proto jej pobíjeli a polévali petrolejem, ale na odvoz mnohdy čas nebyl. Do území osvobozovaných Rudou armádou se rychle vrací obyvatelé, aby začali s obnovou zničených měst a vesnic na místech, kde se ještě před krátkou dobou bojovalo. Fronta se posunovala na západ velmi rychle a tak vznikly příznivé podmínky pro návrat lidí do jejich původních domovů, ačkoliv tyto byly většinou silně poničené.

Sám Hitler i jeho generálové dobře věděli, že neúspěch v tomto boji umožní Rudé armádě v dalším období vytvořit si příznivé podmínky pro definitivní vytlačení německých armád ze sovětského území.

Tomu se snažili za každou cenu zabránit vytvořením silného neprostupného valu, jehož nejdůležitější součástí měl být právě veletok Dněpr. Jeho západní břeh svou výškou výrazně přesahoval břeh východní. Už v polovině srpna 1943 Hitler vydal rozkaz okamžitě začít budovat Ostwall, opevněnou obrannou linii sahající od Finského zálivu až k Azovskému moři. Třetí největší evropská řeka Dněpr měla být pro sovětské armády hlavní překážkou v dalším postupu na západ. Němcům se však pro nedostatek sil nepodařilo včas vybudovat souvislou obrannou linii a tak se opevňovací práce soustředily především do míst předpokládaných hlavních útoků Rudé armády. Jedním z nich byla oblast Kyjeva.

Wehrmacht nestačí čelit postupu Rudé armády

Během září 1943 dosáhla Rudá armáda řady dalších územních zisků a osvobodila přitom mnoho důležitých měst. 8. září byl osvobozen Doněck. Německý hlavní stan nařídil vyklidit kubáňské předmostí a stáhnout 17. armádu na Krym a tak ji uchovat pro další boje. Německá vojka musela ustupovat z Kubáně i oblasti kolem Azovského moře. Sověti postupovali i na dalších úsecích. 17. září byl osvobozen Brjansk, 23. září Poltava a 26. září Západní front osvobodil Smolensk. Na udržení tohoto města a přilehlé oblasti Hitlerovi obzvláště záleželo, jednalo se o nástupiště k útoku proti Moskvě, ale nyní měli fašisté úplně jiné starosti a zachraňovali si často jen holé životy. Pokud se jim ovšem podařilo včas opustit nyní již neudržitelné, neubránitelné pozice. Letní a podzimní ofenzivu celkem šesti sovětských frontů významným způsobem podporovali partyzáni. Ničili silnice a železnice v německém týlu a permanentně tak narušovali přísun techniky, materiálu a potravin na frontu. Mnozí se později přímo zapojili do řad Rudé armády. 21. září pronikly svazky Středního frontu k Černigovu ležícímu 350 kilometrů západně od Kurska. 26. září vstoupila vojska Brjanského frontu již na území Běloruska.

V posledním zářijovém týdnu dosáhly jednotky Středního, Voroněžského, Stepního a Jihozápadního frontu důležitého cíle. Na široké frontě se jim podařilo překročit Dněpr a na jeho pravém břehu vytvořit několik předmostí. Jako první překročila veletok vojska generála Puchova. Předsunuté oddíly pronikly k řece již 21. září a začaly ihned na improvizovaných plavidlech i přes silnou palbu protivníka překonávat tuto velkou vodní překážku. Do večera 22. září 13. armáda zbudovala předmostí široké 25 kilometrů a dlouhé 2 – 10 kilometrů, dalšího dne postoupila o 35 kilometrů na západ. Sovětské fronty do konce září překonaly Dněpr v úseku mezi Lojevem a Záporožím v délce 750 kilometrů.

23. září se podařilo 68. gardové střelecké divizi překročit pod palbou ze západního břehu Dněpr u Velkého Bukarinu a zakopat se na pravém břehu. Silné německé útoky nebyly účinné. Na pravý břeh zde proudily další jednotky. Těžkou techniku se však dalo přesunout přes řeku jen po mostě. Ten musel být zbudován pod palbou německého dělostřelectva a letectva. Jako příhodné místo pro stavby se ukázalo místo poblíž osady Kozincy. Zde řeka měřila na šířku asi jeden kilometr. Při této stavbě pomáhalo na dva tisíce osob z řad místního obyvatelstva. Za krajně nepříznivých podmínek zde nakonec stál nový most za jedenáct dní. 38. armáda se pokusila překročit Dněpr severně od Kyjeva. První pokus z noci na 26. září proběhl neúspěšně. Ten z dalšího dne již přinesl lepší výsledek, přestože zde proti Rudé armádě stálo 12 německých divizí. Proti této síle musel být povolán na pomoc 6. gardový tankový sbor. Ten ale nejprve potřeboval překonat řeku Desnu. Kvůli nebezpečí z prodlení nařídil velitel tohoto sboru generálporučík Kravčenko přepravit tanky T 34 přímo pod vodou. Po potřebných úpravách se poté skutečně během osmi hodin podařil skvělý kousek. Před řeku Desnu prošlo přímo tokem více než šedesát strojů. Jen tři tanky při této nesmírně náročné operaci skončily na dně řeky. Právě díky těmto posilám vzniklo u Ljutěže další předmostí. Tak důležité při končeném osvobozování Kyjeva počátkem listopadu 1943. Celkový hromadný nápor na velké šíři fronty směrem na Dněpr velmi zaskočil německé velení. S tímto ve svých plánech nepočítalo. Díky podpoře ukrajinských partyzánů vzniklo ve velmi krátké době na řekách Dněpru, Desny a Pripati 24 předmostí. Do konce září Rudá armáda osvobodila také Jaroslavl a Dněpropetrovsk. Stepní front osvobozuje Kremenčug. Fašisté sem opakovaně vrhají další a další divize, ale zabránit rozšíření předmostí nedokáží.

V okolí Dněpropetrovsku obsazuje na konci září mnoho postavení na druhém břehu řeky vojsko Jihozápadní fronty. 14. října jsou dobyty německé pozice v Záporoží. V polovině října jsou rozšířena předmostí severně od Kyjeva, což dává dobré možnosti pro brzké dobytí tohoto města. Koncem září projednává Stalin s veliteli Rudé armády plány na rozvíjení útočných operací v jihozápadním směru. Voroněžský front měl rozvíjet hlavní cíl osvobození Kyjeva a v dalším období proniknout k Moldavsku. Stepní front měl rozbít kirvogradské uskupení nepřítele a odříznout mu cestu na západ. Jihozápadní front měl likvidovat záporožské předmostí a déle překračovat Dněpr, dále potom hlavními silami útočit na Krivoj Rog z východu. Čestný úkol osvobodit Kyjev připadl vojskům Voroněžského frontu pod velením generála Vatutina.

Jak vznikaly v bojových podmínkách mosty přes Dněpr (pokračování)