Volyňští Češi. III. část - Volyňáci obětí ukrajinských nacionalistů i nacistů

Větší část Volyně připadla po první světové válce Polsku a Čechům, kteří zde žili už od 60. let 19. století, se dařilo dobře. Jejich hospodářství prosperovala a jejich obce si svou výstavností nijak nezadaly s vesnicemi a městečky v tehdejším Československu. I společenský život Čechů na Volyni byl velmi bohatý, měli tu svá divadla, orchestry, kapely, Sokol, vydávaly se tu české knihy i noviny, na Volyň jezdili čeští učitelé. V r. 1939 ale i polská část Volyně připadla díky paktu Molotov - Ribbentrop Sovětskému svazu a nastaly tu stalinské represe. Na Čechy tu navíc útočili i ukrajinští nacionalisté. Pokračuje profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně:

"Organizace ukrajinských nacionalistů vznikla v r. 1929, takže začala mít vliv na Volyni už ve 30. letech, tedy ještě za Polska. Byla to jakási opoziční síla, usilující o osamostatnění Ukrajiny, která počítala s pomocí nacistického Německa. A také pak uvítali příchod německé armády v r. 1941 s tím, že počítali, že tam Němci zřídí samostatný ukrajinský stát. To se ovšem nestalo. A když zjistili, že Němci nemají zájem na nějakém ukrajinském státě, rozešli se s nimi a odešli takzvaně do lesů a tam vyvíjeli partyzánskou válku proti všem."

V čele ukrajinských nacionalistů stál od r. 1939 Stepan Bandera:

"Bandera byl ukrajinský nacionalista, který původně chtěl spolupracovat s Němci. Oni mu slibovali po okupaci samostatný ukrajinský stát. Bohužel se to nenaplnilo, z Bandery se stal bandita, který začal postupně likvidovat všechny národy, které na Ukrajině byly. Začal u Židů, pak přišli na řadu Poláci a pak přešel na Čechy,"

"V Hulči se to stalo taky. Porazik, legionář z války, dělal starostu a toho zabili v noci. Pfaiferovy taky, celou rodinu. Přišli a celou rodinu naházeli do studně."

Strach, jaký vyvolávali banderovci, popisuje i Miluše Šimánková z České Hulče:

"Šla jsem ze školy kolem hřbitova a tam visel plakát, na kterém ruská vláda tvrdě útočila na banderovce. A mne nenapadlo nic jiného než ten plakát sbalit a odnést ho domů. Nikdo ho nečetl, máma ho hodila někam na kredenc, a co čert nechtěl, v noci přišli banderovci. Zaklepali, to se muselo otevřít, všechno tam prošmejdili a přišli na ten plakát. A to bylo Boží dopuštění. Začali s tím, proč spolupracujeme s Rusáky, kdo to přinesl a co s tím? Všichni jsme museli z postele. - byly jsme tam dvě děti a máma - a stoupnout ke zdi, ruce vzhůru... Byl to horor."

"Tak jsme to sledovali, já a ti ostatní v malínské nemocnici, kdo mohl. Z oken bylo krásně vidět na náves. /Němci/ veškerý dobytek vyháněli ze všech dvorů, a pryč. A lidi taky. Lidi byli vyvedení za vesnici a tam byli třídění, podle pohlaví, národnosti a tak dále. Najednou přivedli asi třicet ženských, každá v jiném stavu. Kočárky nebyly, nesly děti v náručí, nebo se dítě drží mámy za sukni. A mezi nemocnicí a zemědělskou usedlostí byl plot. Z jedné strany to bylo na dvůr do nemocnice. Za tím plotem zahnali ty ženské do stodoly... To se nedá povídat! - Kulometem a granáty do té stodoly, to byl nářek, křik! A ty ženské tam shořely. Jedné se povedlo utéct - člověk na to koukal! - chtěla přeskočit přes ten plot k nemocnici. Tak ji tam střelili a ona shořela se stodolou na tom plotě!"

Němci se chystali vyvraždit i pacienty v nemocnici, těm se ale podařilo ukrýt ve sklepě. Nacisté je ale brzy objevili a vhodili tam granát:

"Ten granát se odrazil asi dvakrát po těch schodech, já jsem tam byl skrčený uprostřed, tak mi spadnul u špičky nohy. A jak mi tam dopadl, to byl zlomek vteřiny, já jsem do něj trošku kopl. On se odkulil a já jsem si říkal v duchu, pane bože, snad jsme šťastní, že to nebouchne. A najednou jsem viděl, jak ten granát třikrát prsknul, zakouřilo se a žahnul. Jednoho ruského vojáka to škrtlo a ženské, která byla opřená na mně, to utrhlo nohy. Já jsem byl jen tak v košili, byl jsem od toho popálený. Dýchat se nedalo, to bylo jak v komíně, tma. A ta ženská chudák tam začala řvát a brečet."