Takhle se kradla voda z českých rukou. Úplatky, hrozby a násilí. Raději nečtěte, co je v Česku možné

 

A já když se rozhodnu realizovat to, co se stalo u nás v Hradci Králové (a stejný model byl v Prostějově či Praze), tak já prodám žebřík, lidi, kteří to trhají, a právo trhat a prodávat jablka. A celý sad vám nechám. Musíte dál prořezávat, dál šlechtit, dál hnojit, ale už nemáte zisky, nemáte lidi a kasíruje někdo jiný. Za to, že sad máte, vám milostivě zaplatím hodnotu toho, že jste ten sad založil. Abyste za 100 let dostal, co jste do toho investoval. Chápu to dobře?‘ Pochopil to samozřejmě velice rychle. Vytáhnou se z toho jen peněžní toky a ta nejdůležitější věc, kterou je žebřík. Zbytek se nechá být.“ Zakladatel nadačního fondu Pravda o vodě dále dodal: „A druhá věc: Prosím vás, žádný strategický investor neexistuje. Ty firmy, které sem přicházejí, na nás přicházejí vydělat. A pokud se dostanou do pozice monopolu, tak z nás vysajou, co se dá.“

To jsme pochopili… když to tehdy, kdy o tom ještě málokdo tušil, pochopil inženýr Novotný, zpracoval analýzy a udělal rozbor celého odvětví. A děly se věci. „Pochopil jsem, že to je teprve začátek. Můj naivní pohled byl takový, že když vyložím politikům, že je to špatně, něco se změní. Skončilo to 3. 1. 2003, v okamžiku, kdy mi u baráku nějaký dobrák v noci zapálil auto a garáž,“ popisuje pan Novotný. „Následoval fyzický útok na mě. Zmlátili mě dva borci přímo u baráku tak, že jsem skončil v nemocnici s otřesem mozku. S pokopanými žebry a zlomenou rukou. Pánové mě trefili něčím zezadu do hlavy. Věděli, že dělám taekwondo. Už 16 let se rozhlížím velmi pečlivě. Sledují mě, jezdí za mnou auta…“

 

Zní to jako ze špatného filmu, ale bohužel jde o českou realitu. Na policii se v tomto ohledu spoléhat nedá, uvážíme-li, co řekl napadenému jeden ze státních zástupců: Pane Novotný, já vím, že je to obrovský tunel. Ale já s tím nic neudělám. Na tom je taková deka, že s tím nikdo na naší úrovni prostě nepohne. 

 

Bylo by snadné svalovat vinu na zahraniční korporace. Ty by se ale k české vodě nikdy nedostaly, kdyby se nenechali uplatit politici, kteří prováděli doslova psí kusy, aby pro ně mohli vodu vybojovat. „Do roku 1993 vlastnil vodu stát. Nikdo neměl šanci se k tomu dostat. Poté ale Ministerstvo zemědělství a jeho ze zahraničí dosazení poradci ve spolupráci s vybranými vodaři, kteří dnes v soukromých vodárnách zastávají vrcholné pozice, rozhodli o tom, že se z 12 krajských vodáren stane 50 okresních. A pak vstoupili do hry greenmaileři, nájezdníci, kteří začali nabízet odkup akcií.“ Greenmailing je nepřátelská transakce, kdy nájezdník nejdříve koupí část akcií cílové společnosti, aby byl akcionář, a z této pozice mohl ohlupovat akcionáře a média, například učiní nabídku na odkup akcií, v níž uvede lživé informace o svých skutečných cílech se společností. Nabídku přitom někdy záměrně nečiní přímo, ale přes nastrčené firmy. Poté, co ve společnosti získá postavení ovládající osoby nebo majoritu, vystoupí z pozadí a začne prosazovat svůj skutečný cíl ve společnosti…

 

Zatímco Trautenberkovi to v Krkonošských pohádkách neprošlo a byl po zásluze potrestán, v případě českého vodárenství se stal tento model standardem a „jede se dál“.