Když chcete být médii chválen, nemusíte nic umět, pouze namixovat ta správná vyjádření, uvedl Jiří Ovčáček

 
Na rozdíl od mnoha ambiciózních „přistěhovalců“ ze všech koutů republiky je Jiří Ovčáček rodilým Pražanem, což je, jak sám přiznává, docela unikátní. Pro masu jiných rodilých i naplavených Pražanů ovšem působí jako rudá na býka. Rád totiž provokuje a nebojí se nadávek ani jiných nepříjemných reakcí, a již svou existencí liberální novináře, politiky, umělce a aktivisty dohání k nepříčetnosti. „Jsem na to hrdý, že jsem celoživotní Pražan, a snažím se, aby Praha v regionech měla trochu jiný zvuk, než má v současné době,“ prohlásil s tím, že usiluje o zmírnění napětí mezi Prahou a zbytkem země a snaží se ukázat i jinou tvář Pražanů, než je často poněkud pyšná nadřazenost a přezíravost vůči „venkovanům“.
 
Jiří Ovčáček původně studoval Arcibiskupské gymnázium v Praze, ale cloumala s ním puberta a „divoké mládí“, a tak poté, co si nechal obarvit vlasy nazeleno, po vzájemné dohodě raději odešel na ekologické gymnázium.

Poté nedostudoval kvůli pracovnímu vytížení vysokou školu. To mu někteří lidé v zemi, která je posedlá tituly, omlacují o hlavu. I když mají diplomy z českých vysokých škol často nevalnou hodnotu, neboť se školy snaží hlavně o kvantitu (čím víc lidí přijmou, tím víc peněz dostanou), v Česku se stále jede na papíry, nikoli na kvalitu. „Skončil jsem ve čtvrtém a pátém ročníku, protože to časově dál nešlo. Mnozí tvrdí, že jsem byl absolutně neschopný a hloupý. Takovým lidem bych mohl ukázat svůj vysokoškolský index. Udělal jsem postupovou zkoušku, dnes bych byl bakalář, ale tehdy to ještě nebylo. Zbytek jsem doháněl ve své profesní dráze,“ hájí se mluvčí.
 
Poté přišla na přetřes poněkud kontroverzní část jeho životopisu. Přihlásil se totiž kdysi na inzerát domácího redaktora do komunistických Haló novin. Prý s tím neměl ideologický problém, byť jeho světonázor není shodný s komunistickým viděním světa, a polistopadoví komunisté už také nejsou stejní jako dřív. „Vždycky budou říkat, to je ten bolševik z Haló novin. Na to říkám, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád,“ nedělá si nic z kritiky. „Nezříkám se této životní zkušenosti, ale moje vidění světa je trochu jinde a dnes je jinde i KSČM. V KSČ byli mnozí, kteří se dnes prsí, jací jsou demokraté.“
 
Moderátor Stanislav Novotný podotkl, že především bývalí členové KSČ dnes rádi na ostatní křičívají, jací jsou to komunisté, ale před svým prahem si nezametají. „A dnes nejvíc podporují cenzuru a pořád by něco někomu zakazovali. To je poněkud úchylné,“ doplnil host.
 
Po práci v Haló novinách přešel do bulvárního Blesku, nejčtenějších novin v Česku, kde se prý naučil lépe řemeslo, neboť se dostal nejen k psaní, ale i k samotné výrobě novin, kde nebyli editoři.

Není totiž jen mluvící hlavou tlumočící názory svého šéfa, ale samostatnou jednotkou; mnohdy působí, jako by byl spíše politik než mluvčí, a výrazně překračuje mantinely, které obvykle tiskoví mluvčí mají. Pro kontroverzní výrok nejde daleko, výměn názorů se taky nebojí a poté, co přibral do svého portfolia po vzoru Donalda Trumpa Twitter, je navíc i pořádně veselo. „Dlouho jsem zvažoval, zda si mám založit Twitter. Chvilku jsme se oťukávali. Pak jsem zjistil, že to je úžasná zbraň hromadného ničení. Proto vyvolává takovou zuřivost u politických oponentů. Má mimořádný dopad jak mediální, tak mezi veřejností. Pokud dám nějaký silnější výrok, reakce veřejnosti se počítá v řádech deseti patnácti minut. Velmi jsem se inspiroval u Donalda Trumpa: mix politické korektnosti s tím prvkem, že ostentativně dáváte najevo, že máte svůj komunikační kanál a nemusíte se spoléhat na to, co vám odvysílá Česká televize nebo nějaký Bakalův deník.“

 

Co nemá Jiří Ovčáček rád, je stále častější nálepkování názorových oponentů. S osobními útoky na svou osobu, často hodně sprostými, je prý smířen a musí je vydržet, i když to není příjemné. „Nejhorší ale je, když se začne kádrovat. Tento nešvar dusí svobodnou debatu. Řeší se ne to, co kdo řekl, ale kde a komu.“

 

Svoboda slova byla velkým tématem tohoto rozhovoru. „Každý svobodný prostor, je-li příliš svobodný, se postupem času vždy dočká pokusů o jeho eliminaci, osekání nebo negativní moderaci, co se smí nebo nesmí. Pod různými záminkami jsme svědky snahy o likvidaci svobodného prostoru,“ myslí si Jiří Ovčáček. „Jsme ve stadiu, kdy máme tendenci kriminalizovat toho, kdo se rozčílí na sociálních sítích a napíše něco ostřejšího. Odpovědnost orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba vážit na lékárnických vahách,“ pozastavil se nad honem na čarodějnice, který začíná pomalu přecházet ve stíhání nepohodlných názorů.

 

Lidé se podle Jiřího Ovčáčka obecně kvůli sílícímu mediálnímu tlaku bojí vyjevit svůj názor. „Pilát Pontský nechtěl vydat Ježíše Krista, ale když mu pohrozili, že se to dozví císař, tak se lekl a povolil. A to je způsob chování řady politiků. Někdo jim pohrozí Bruselem nebo jiným velkoměstem, oni se zaleknou a stáhnou krovky, a pak už na obranu svobodného prostoru nemají věru čas. Je mnoho Pilátů mezi námi. Lidi rádi zavírají oči, nechtějí to řešit nebo se bojí.“

České novináře podle pana Ovčáčka nejvíc štve, že prezident Zeman není jako Pilát a nic si z jejich kritiky nedělá. „Prezident má možnost na různé problémy upozornit a může o tom hovořit na veřejnosti. Prezident si nenechá nikým vyhrožovat.“ Někdy to naopak vypadá, že si pan prezident a jeho mluvčí pod palbou libují a v této ostřelované pozici jsou jako ryby ve vodě.

 

Jako bývalý novinář, který přešel do role tiskového mluvčího, zná Jiří Ovčáček média z obou stran. A tak zná i návod na to, jak být v dnešních novinách a televizích oblíben. „Když chcete být médii chválen, nemusíte nic umět, pouze namixovat ta správná vyjádření. Tu něco k Rusku, tu něco k předsudečné nenávisti a extremismu, tu něco k Bruselu... A když těch pár vět hezky namixujete, budete veleben. Kdybych se jednoho dne probudil a napsal na Twitter ty příšerné fráze, tak bych se dočkal třeba za dva dny, že by o mně napsali hezký komentář. Ale to bych se musel sám před sebou stydět.“

 

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě,

Komentáře

Přidat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinné)

Obnovit

Odeslat

JComments