Stanislav Grof: Toužím po světě bez hranic

V čem vidíte stěžejní příčinu duševního strádání lidí? Kde je ten hlavní původ?

Máme dvě hlavní kategorie psychických poruch. Do první spadají duševní obtíže způsobené biologickými příčinami – například temporálním nádorem, Alzheimerovou chorobou, involuční depresí, stařeckou demencí nebo něčím jako delirium tremens. A pak máme druhou kategorii, kterou nazýváme funkční či psychogenní poruchy, což znamená, že u symptomů těchto poruch nelze nalézt žádné biologické příčiny. Domníváme se, že jsou spíše důsledkem životních zkušeností. Myslím, že vaše otázka se netýká příčin biologického původu, nýbrž případů, jako jsou různé druhy neuróz, tedy psychosomatických poruch. A také existuje velké množství stavů, diagnostikovaných jako psychózy, které ovšem nemají biologický základ. Nazývají se endogenní, což ve skutečnosti nic neznamená. Je to jeden z těch termínů, které používáme tehdy, když nechápeme, v čem problém spočívá. Tyto poruchy souvisejí s obsahy, které se nacházejí v našem nevědomí. V psychiatrii panuje obecná shoda ohledně toho, že svůj vliv mají dramatické zážitky z dětství, ze života, něco, co má vztah k problematické dynamice v rodině, k událostem, k nimž došlo mezi námi a našimi rodiči, mezi námi a sourozenci, během pozdější interakce s lidským okolím a podobně.

Naše práce s mimořádnými stavy vědomí však ukazuje, že kořeny těchto potíží sahají mnohem hlouběji. Například v sobě neseme velice silný záznam o porodu, který je nesmírně rozsáhlým úložištěm těžko zvladatelných emocí a fyzických energií, které nebyly projeveny. A pak je tu ještě oblast, která sahá dál a hlouběji a kterou nyní nazýváme transpersonální a do značné míry se překrývá s tím, co švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung nazval „kolektivní nevědomí“. To obsahuje záznamy z historie lidstva či mytické archetypy, kolem kterých se točí v podstatě veškeré naše kulturní dědictví, i mytologie jiných kultur. V mimořádných stavech vědomí se tato oblast stává přístupnou a můžeme tu také objevit kořeny svých emočních problémů, jež nesahají jen do raného i pozdějšího dětství, nýbrž hlouběji do perinatální sféry, tedy oblasti porodního traumatu, a dále do zkušeností z minulých životů, archetypických zážitků nebo kolektivních zkušeností.

Jaký je hlavní argument na obhajobu tvrzení, že vědomí je fundamentálním kosmickým jevem, a nikoli výsledkem neurologických procesů v lidském mozku?

Velice málo lidí, včetně vědců, si uvědomuje, že není žádný důkaz pro to, že vědomí má původ v mozku. To, co máme, je nesmírné množství pozorování, jež dokládají systematické korelace mezi anatomií, fyziologií a bio­­chemií mozku a stavy vědomí. Nic z toho však nedokazuje, že vědomí pochází z mozku. V této souvislosti obvykle dávám jako příklad televizi, kde se jedná o podobný typ spojení. Kvalita příslušného vysílání, jeho zvuku a obrazu, kriticky závisí na fungování komponent, z nichž se televize skládá. Ale tím jistě není prokázáno, že program vzniká v té krabici. Ve skutečnosti bychom se smáli někomu, kdo by se snažil studovat její tranzistory  na molekulární úroveň a věřil, že tak najde důvod, proč se každý den v sedm hodin na obrazovce objeví Mickey Mouse.

Máme naopak nesmírné množství důkazů, které ukazují, že vědomí může dělat věci, jež mozek podle našeho současného poznání dělat nedokáže. Ty nejsilnější argumenty pocházejí z výzkumu zážitků blízké smrti. Mnohá pozorování ukazují, že lidé se mohou nacházet ve stavu klinické smrti – ne jen srdeční, ale dokonce mozkové smrti, kdy křivka elektroencefalogramu je absolutně rovná –, a přesto dochází k tomu, že jejich vědomí opustí tělo a má v okolním prostředí nějaké zážitky. Nějaký člověk se například nachází ve stavu klinické smrti a jeho vědomí opustí tělo a pozoruje od stropu proces resuscitace, a když je tento proces úspěšný a daný člověk se navrátí k vědomí a životu, podá o těchto zážitcích přesnou zprávu. Vědomí oddělené od těla může také procházet zdmi a zažívat něco v jiných částech budovy nebo projít stropem a vidět okolí nemocnice. V současnosti existují výzkumy, které provádí zejména Kenneth Ring a které napovídají, že totéž se může dít lidem, kteří jsou od narození slepí. Nikdy nic neviděli, a když vědomí opustí jejich tělo, najednou vidí.

Můžete uvést příklad?

Je tu celé spektrum zkušeností, které nazýváme transpersonální a při nichž se třeba stanete jiným člověkem či zvířetem. Můžete prožít takovou identifikaci, a mít tak přístup k informacím o různých aspektech vesmíru, které daleko přesahují možnosti smyslů, jež jsou naším obvyklým způsobem získávání poznatků. Je to celý alternativní způsob učení se o druhých, zvířatech, přírodě, vesmíru a o světě, a to nikoli pozorováním a následnou analýzou a syntézou takto získaných informací, ale prostřednictvím vstu­pu do mimořádných stavů vědomí, v nichž se věcmi či bytostmi stáváme a učíme se o nich tímto způsobem. Esoterické nauky obvykle zahrnují tvrzení o tom, že jsme mikrokosmos, který obsahuje makrokosmos. „Jak nahoře, tak dole“ a také „jak venku, tak uvnitř“. Informace o vesmíru může být získána cestou ven, prostřednictvím smyslů, anebo cestou dovnitř, a pak objevíme obraz celého vesmíru uvnitř sebe sama.

Je pak toto vědomí rovněž oním před­pokládaným tvůrčím procesem, který stojí za zrozením vesmíru?

V této oblasti pracuji již přes padesát let. Doprovázel jsem během holotropních sezení spoustu lidí a sám jsem měl celou řadu těchto zážitků. A kdybych měl vysvětlit vše, co se stalo mně a co jsem pozoroval u jiných lidí, moje chápání vesmíru by se přiblížilo tomu, co najdete ve velkých spirituálních filozofiích Východu – v hinduismu, buddhismu či taoismu. Kosmické vědomí je v nich popsáno jako autor stvoření. Stvoření je v podstatě děj, jehož účelem je zprostředkovat nám zkušenosti. To, co zažíváme, lze pojmenovat jako virtuální realitu. Užíváme moderní virtuální technologie a nejedná se o něco hmotného. Můžete si zakoupit zprostředkování zkušeností, můžete vytvářet realitu, včetně té hmotné. Až technologie vytváření umělých počítačových „virtuálních realit“ ještě víc pokročí, budeme chápat, že samotný fakt, že něco zažíváme, ještě neznamená, že to opravdu existuje „tam venku“.

Už nyní dokážeme ošálit zrak pomocí hologramu a vytvářet holofonický zvuk. To, co neumíme, je například ošálit hmatový smysl, protože ten je příliš komplexní. Je tam příliš mnoho elementů a struktur, z nichž některé vnímají bolest, jiné tlak atd. Pokud byste například vy byl dobrý hologram, který by ošálil můj zrak, pohyboval byste rty, já bych slyšel zvuk, a kdybych k vám natáhl ruku a měl hmatový vjem a v tu chvíli už to dále nezkoumal, neměl bych žádný způsob, jak rozlišit, co je umělé a co je opravdové. Podle hinduismu se to, co vnímáme, nazývá mája, což znamená, že to ne­existuje v takové podobě, jak to vnímáme. Je zajímavé, že tento náhled odpovídá současným poznatkům moderní fyziky. Fyzikové vám řeknou, že to, co máte před sebou, není pevný předmět. Ve světě neexistují předměty samy o sobě. Celý vesmír je systém vibrací, matrice, která je v podstatě prázdná. Ve vědeckém světě tedy stále narůstá shoda mezi zjištěními kvantově-relativistické fyziky a výzkumu vědomí.

Od časů, kdy Hubble zpozoroval, že se galaxie pohybují od sebe, je možné vytvořit počítačový model jejich zpětného pohybu v čase až do chvíle, kdy se všechny setkají v jednom bodě, který je dle některých výpočtů vzdálen v čase 13,8 miliard let. Existence tehdy byla singularitou, bezrozměrným bodem, a pak došlo k Velkému třesku a byl stvořen čas a prostor. A pak se rozvinula hmota, která tvoří miliardy galaxií. To je nejpopulárnější model současné kosmologie. Fascinující na něm je, že parametry při Velkém třesku byly definovány tak přesně a příhodně, že kdyby se cokoli jen o zlomek procenta odchýlilo od jeho vlastností a fyzikálních konstant, nevznikl by vesmír podporující vznik života a inteligentních bytostí. Pro lidi z transpersonálního hnutí, mezi něž patřím i já, to naznačuje, že to možná byl záměr a působila tu tvořivá inteligence, že za stvořením je jakýsi velký plán.

Jiné vysvětlení nabízí tzv. „vědecké myšlení“, jež lze najít například v knize Stephena Hawkinga The Grand Design (Velký plán, vyšlo r. 2010). Spočívá v tom, že mohl vzniknout nekonečný počet vesmírů s náhodnými parametry, což statisticky zaručí i vznik toho jednoho našeho vesmíru s parametry vhodnými pro vznik a udržení života. A Stephen Hawking uvádí, že by muselo vzniknout deset na pětistou (tj. jednička následovaná pěti sty nulami) vesmírů s nahodilými parametry, aby jeden z nich měl parametry toho našeho! Takže si můžete vybrat, zda jej stvořila kosmická inteligence, nebo zda je možné, že jich vzniklo deset na pětistou a mezi nimi i ten náš dílem náhody.

Podle vás je tedy vědomá kosmická in­te­ligence prvotním stvořitelem ve­s­­­míru. Vědomí je tvůrcem, hybatelem a zá­roveň účastníkem hry, nabývá neko­nečného množství forem. Chápu to správně?

V roce 1965 jsem se setkal s Timothym Learym, který měl v té době za sebou přes tisíc sezení s LSD. Byl jsem zvědavý a zeptal se ho, kam ho jeho psychedelická sezení ještě mohou vzít. A on odpověděl: „Vždycky, opravdu vždycky se něco najde.“ Archivy psýché jsou nevyčerpatelné. A když jste zapojeni do tohoto typu procesu, pak podle buddhistické psychologie jednou dospějete do kritického bodu, kde zjistíte, že v podstatě můžete být čímkoli, co je součástí stvoření, a to velmi přesvědčivým způsobem. A v tu chvíli už vás to nebude tolik zajímat, protože to prozkoumávání se najednou stane jen zábavou, jako když se díváte na stále další filmy, a přivede vás to k otázce, která zní: „Pokud mohu být všemi těmi věcmi, pokud mohu být Stanislavem Grofem, ale také slonem nebo tančícím Šivou, kdo jsem do­opravdy?“ A když se zeptáte na to, co je zde společným jmenovatelem, pak odpověď zní: Bez ohledu na to, čím v neobvyklých stavech vědomí právě jste, vždycky jste. Vždy je tu existence; je to něco, co nelze dále vysvětlit. Vždy je tu vědomí, a ta schopnost stávat se nekonečným množstvím věcí. V kašmírském šiavismu, což je pokročilá forma filozofie, je tvůrčím principem vesmíru právě skutečnost vědomí. Jinými slovy: To, co už nelze dále redukovat, je samotná existence, to velké mystérium. Fakt existence, fakt vědomí a schopnost tvořit tento svět – to je něco, co nemůžeme dál redukovat, a rozhodně ne na fyziologii mozku. Pro mě je vědomí danost, integrální součást existence, to nejhlubší tajemství. Nemáme způsob, jak jej nějak racionálně uchopit.

Jsme zde tedy konfrontováni s mož­ností vlastního prožitku Božství v rozšířeném stavu vědomí. Tím pádem se mohu, když budu mít štěstí a trpělivost, o této skutečnosti sám přesvědčit a má víra či nevíra v Boha nemusí být nadále jen vírou?

V této souvislosti si vzpomínám na rozhovor, který byl natočen s Jungem v době, kdy mu bylo už přes osmdesát let, a který byl později publikován ve filmové podobě s názvem „Face to Face (Tváří v tvář)“. Novinář se Junga v určitém okamžiku zeptal: „Doktore Jungu, věříte v Boha?“ A Jung se na chvilku zamyslel a řekl: „Ne.“ Jungovi příznivci samozřejmě zírali. Ale Jung udělal dramatickou pauzu a pak řekl: „Já nevěřím, já vím. Mám zážitek toho, kdy do vás vstoupí něco, co vás daleko přesahuje.“ To, co tím říká, je: Pokud tomu musíte říkat „víra“, pak to nemá žádný význam – věřím v Boha, nevěřím v Boha… Věřím v reinkarnaci, nevěřím v reinkarnaci… To nic neznamená. Mluvíte o názoru, který jste získali v původní rodině, nebo máte velmi přesvědčivého kněze, případně jste si přečetli nějakou knihu. Pokud však máte zkušenost, pak víte, že váš zážitek Boha je skutečný. Zážitky z minulých životů jsou skutečné, je to něco, co můžete zažít. Pokud mám tyto přesvědčivé zážitky z minulých životů, je to důkaz toho, že jsem dříve opravdu žil jako oddělená jednotka vědomí, nebo existuje nějaká jiná interpretace? Hinduisté vám řeknou, že v samé podstatě tohoto vesmíru existuje jen jediné vědomí. Pokud vaše příběhy obsahují více než jedno vědomí, znamená to, že před sebou stále máte ještě nějakou práci. Abychom vy nebo já měli karmu, musíme být dvěma oddělenými entitami. Pokud však mezi námi není esenciální oddělenost, pak se karma stává jen dalším příběhem, s nímž se to má podobně jako s příběhem, který říká, že jsme dva hmotné objekty. Nejde tedy o to, zda věřím nebo nevěřím, nýbrž o to, zda mám nějaké osobní zkušenosti, z nichž mohu vyvodit své závěry. Pokud je nemám, pak mi chybí základna, o niž bych se mohl ve svých názorech opřít, a ty jsou pak vždy něčím zvenku pouze posouvány tím či oním směrem.

Jakou roli sehrává váš pohled na lidské vědomí v postupující globální krizi ve všech oblastech našeho života? Vidíte východisko ve změně vědomí lidí?

Myslím, že se shodneme na tom, že se nacházíme ve velkých obtížích. Situace ve světě nám nedává mnoho naděje. Tím mám na mysli nárůst násilí, exploataci neobnovitelných zdrojů, znečištění, ničení něčeho, na čem jsme jako biologické bytosti kriticky závislí, totiž čisté vody, čistého vzduchu nebo čisté země, v níž pěstujeme potraviny… Vidíme přelidnění, vidíme minimálně sedm scénářů soudného dne, které mohou nastat, zamoření oceánů, devastace lesů, ničení Amazonského pralesa a tak dále. Tímto způsobem nemůžeme dále pokračovat. Terrence McKenna, jeden z průkopníků psychedelického výzkumu, to zformuloval pregnantně, když řekl: „Historie pošetilé opice skončila.“

Buďto se proměníme v něco jiného, anebo zanikneme. Historie lidstva je historií násilí a hrabivosti. Dnes disponujeme prostředky, které jsou příliš mocné. Máme skutečnou možnost zničit život na této planetě. Když v minulosti došlo k té nejhorší bitvě, už za padesát let po ní nezůstaly žádné viditelné stopy. Příroda vše zrecyklovala, a tím to skončilo. V současnosti jen havárie v Černobylu například vytvořila radioaktivní znečištění, přičemž poločas rozpadu stroncia je kolem 2500 let. Takže když si začneme hrát s něčím takovým, je to velice nebezpečná hra. Prostředky, které využíváme, jsou nesmyslné – ekonomické sankce, vojenské sankce, diplomatické snahy, to vše zatím způsobilo více problémů, než kolik jich vyřešilo. Nedokážu si představit žádné jiné řešení než hlubokou vnitřní transformaci. Takže otázka zní: Je tento druh vnitřní transformace možný? A máme na to vlastně ještě dost času? A může se to stát v dostatečně širokém měřítku?

A může?

Moje zkušenost říká, že vnitřní transformace existuje. Viděl jsem tu proměnu u tisíců jednotlivců během mnoha let své práce. Asi bych řekl, že jsem mírně optimistický, ale můj názor nemusí být úplně objektivní. Lidé, s nimiž se setkávám na našich seminářích či workshopech, totiž svým způsobem tvoří selektivní vzorek. Přitahuje je to, co nabízíme, protože se již sami určitým způsobem tímto směrem ve svém životě pohybují. Nepodobají se běžné populaci, která těmito myšlenkami ne­ní vůbec dotčena. Domnívám se však, že nemáme příliš na vybranou: je to situace buď, anebo. Myslím, že budeme buď pokračovat v této radikální změně, nebo budeme pokračovat v do­savadním směru. A v takovém případě nemusíme přežít. Ostatně nebyli bychom první civilizací, která zničila sama sebe. A ty, kterým se to stalo, přitom neměly k dispozici takové ničivé prostředky, jako máme my.

Jaká je podle vás role moderních technologií při této transformaci? Někteří lidé do nich vkládají velké naděje, a dokonce  prohlašují, že díky zrychlování vývoje tohoto odvětví bod obratu stihneme…

Já osobně věřím, že hlavní problém spočívá v nesouladu mezi vývojem inteligence a naším emočním životem. Když se podíváte na svět, uvidíte, že se emočně nacházíme převážně kdesi v době kamenné, a zároveň máme lasery a atomovou energii. Takže v zásadě není otázkou, jaký druh technologie budeme mít k dispozici, nýbrž jak ji budeme využívat. Například internet je úžasný vynález, ale zároveň má své stinné stránky. A zejména ta neuvěřitelná digitální technologie podle mého názoru přináší zajímavý problém. Nabízí určité možnosti, dosažitelné jinak pouze pokročilou duchovní praxí, a to v takové míře, že lidé při hraní si s technologiemi věří tomu, že se skutečně nacházejí v duchovním světě. Na to, abyste vnímali, co se děje v jiné části světa, nebo mohli telepaticky ko­munikovat, musíte být duchovně velmi pokročilí. A my dnes skutečně soutěžíme se Stvořením – vytváříme filmy v 3D technologii s holofonickým zvukem, takže nám to poskytuje pocit, jako kdybychom se nacházeli na úrovni stvořitelů. Je to svého druhu pseudospirituální svět.

NEJDE TEDY O TO, ZDA VĚŘÍM NEBO NEVĚŘÍM, NÝBRŽ O TO, ZDA MÁM NĚJAKÉ OSOBNÍ ZKUŠENOSTI, Z NICHŽ MOHU VYVODIT SVÉ ZÁVĚRY. POKUD JE NEMÁM, PAK MI CHYBÍ ZÁKLADNA, O NIŽ BYCH SE MOHL VE SVÝCH NÁZORECH OPŘÍT, A TY JSOU PAK VŽDY NĚČÍM ZVENKU POUZE POSOUVÁNY TÍM ČI ONÍM SMĚREM.

Tato pokročilá technologie nás však zároveň odvádí od skutečného duchovního hledání. Věříme, že materiální bohatství je něco, co nám přinese naplnění. Avšak naplnění ve své podstatě povstává z vnitřního prožitku. Náš postoj je tedy naprosto extrémní. Hmotné statky fungují jen do určité úrovně. Pokud se nacházíte v Somálsku, kde je hladomor, rozhodně má svůj význam, zda dostáváte pravidelně jídlo a máte kde bydlet, zda jsou uspokojovány vaše základní potřeby. Pokud však dosáhnete úrovně, na níž funguje většina z nás, pak zdvojnásobení či ztrojnásobení vašich hmotných poměrů nijak zvlášť nezmění kvalitu vašeho života a způsobu, jak jej prožíváte.

Jak byste obecně charakterizoval společnost, ve které žijeme?

Myslím, že pokud je tu jedna výrazná charakteristika, pak to, že duchovní úsilí se transformovalo na hmotné úsilí. A to je něco, co ze své podstaty nefunguje. Životní standard by měl záviset na kvalitě vaší životní zkušenosti, nikoli na množství majetku. Hlavní omyl, kterého se dopouštíme, spočívá v přesvědčení, že nárůst hmotného bohatství zlepší náš život. Zároveň ale v západních průmyslových společnostech můžeme pozorovat, že kvalita života s růstem materiálního vlastnictví ve skutečnosti klesá. Máme více rozvodů, alkoholismu, násilí. Takže lidé jsou nešťastní, nikoliv šťastnější.

Některé dosud nekontaktované přírodní národy, jakmile se dostanou do úzkého kontaktu s naší kulturou, opustí často poměrně rychle svůj původní způsob života a snadno propadnou touze po materiálních věcech. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Domnívám se, že jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že na ně dělají velký dojem všechny ty vymoženosti naší materialistické společnosti. Vidí letadla, vrtulníky, televize… Nějak se domnívají, že ostatní západní oblasti života budou stejně rozvinuté jako ty technologické. Jejich část je stále věrná jejich spirituální tradici, zatímco rozum jim říká: „Tohle je primitivní, je to nevědecké.“ Takže to potlačí, a pak v sobě nesou tento konflikt. My zde žijeme v průmyslové společnosti a velmi jasně si uvědomujeme všechny její nevýhody. Dostali jsme se až do bodu, kdy začínáme uctívat přírodní kultury, dávné tradice a východní filozofie a tak dále. A mnohem jasněji vidíme, kam nás civilizace vede a do jakých extrémů nás zavádí průmysl. Oni naopak vidí jen ty výdobytky.

Co byste popřál lidem ve své rodné zemi a na celé planetě?

Doufám, že nějak projdeme touto krizí. Domnívám se, že se nacházíme někde uprostřed a otázka zní: „Budeme pokračovat v tom, co děláme? Budeme pokračovat v ničení života na této planetě? Nebo se vydáme na cestu radikální transformace?“ Na konci té cesty bych rád viděl globální civilizaci, která je schopná vidět planetu jako celek, jako kosmickou loď Země. Civilizaci, v níž nejsou hranice mezi zeměmi, neboť ty jsou uměle vytvořené, a proto je nemám rád. V té nové podobě civilizace bychom neměli tedy mít hranice. Měli bychom vnímat sami sebe jako planetární globální civilizaci, měli bychom mít ústavu garantující me­zi­národní mír a ochraňující život. Obsahovala by velmi přísné ekologické principy. Neboť my jsme primárně biologické bytosti, a tak by pro nás věci jako čistý vzduch, čistá voda a čistá půda měly být zcela primárním imperativem. Možná to zní nerealisticky, ale tohle je to, po čem toužím. Přál bych to světu a doufám, že v budoucnosti dojde k pohybu tímto směrem. Opravdu věřím, že tento druh radikální proměny je možná naší jedinou reálnou šancí. Jak řekl Albert Einstein: „Neexistuje způsob, jak vyřešit problém za pomoci stejného druhu myšlení, které jej způsobilo.“ A to je právě to, co děláme.

David Frank  

zdroj:http://www.casopis-sifra.cz/stanislav-grof-touzim-po-svete-bez-hranic/